Spolupráce s Jay-Z v Česku zapůsobila jako nosná mediální informace. Samozřejmě mě to těší, protože u nás je design pořád obtížně uchopitelné téma. Není ani uměním, ani zábavou, a média si s jeho prezentací nevědí rady. Snad se tak alespoň trochu povedlo přiblížit můj obor přes jeho album 4:44. Za svůj největší profesní úspěch ale nepovažuju konkrétní zakázky – některé jsou dílem štěstí nebo shody okolností. Nejvíc si vážím toho, že můžu dělat, co mě baví. A protože těch neúspěšných dnů je v mé paměti stále nepoměrně více než těch, řekněme, úspěšnějších, nechci se těmi druhými opájet.

Ano, ale pokud myslíte krasopis, tak ten nemá s typografií mnoho společného. Na základce na Hutníku jsem ze psaní míval jedničky s hvězdičkou, někdy dokonce i se dvěma.

Studoval jsem Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor propagační výtvarnictví, tam se to stalo. Obraz a slovo. Ani nevím, jak přesně, ale to spojení mě chytlo. Ve škole měli skvělou knihovnu a odebírali nejrůznější grafické časopisy. Koukal jsem do nich a začínal objevovat. Naštěstí už byl rok 1992 a svoboda, jinak by ze mě asi byl takzvaný propagační výtvarník v nějakém státním podniku. Nosil bych bílý plášť a pantofle.

Má nejoblíbenější písmena jsou ta, kterými začínají jména blízkých.

Mám za to, že posláním designéra je vytvářet věci, které kultivují prostředí. Písmo je jen drobná součást toho snažení. Skutečnost, že se písmo stalo dalším ze silných nástrojů, které grafický designér může využívat, způsobily zjednodušeně řečeno digitální technologie. S počítačem můžu písmo nejen nakreslit, ale i distribuovat úplně sám. Počítač nám uvolnil ruce a umožnil to, co bylo ještě nedávno neuskutečnitelné. Na druhou stranu s touto volností přišla záplava nepříliš kvalitních kreací, to je daň za svobodu. Je to jako s fotografováním. Dnes má každý fotoaparát v kapse v telefonu, a tak jsme se vlastně všichni stali fotografy. Ale mezi fotografováním jen tak pro sebe a povoláním fotografa je pořád stejně velký rozdíl jako dřív.

Design je tvar v závislosti na účelu, takže k vysloveně přímé inspiraci mi slovácké ornamenty zatím neposloužily. I když myslím, že stejně jako každého, kdo trochu vnímá prostředí kolem sebe, mě určitě ovlivnily. Podobně jako na mě působila krajina nebo práce na poli. Jako dítě jsem ji ne vždy dobře snášel, ale teď na ni často vzpomínám, protože myslím, že mi dala smysl pro řád věcí a trpělivost.

Pamatuju si, jak vypadalo kino, než bylo opraveno a opatřeno brčálovým nátěrem. Na kostce pokryté žlutými kachličkami zářil červenobílý nápis KINO vyvedený v jednoduchém, konstruovaném písmu. Škoda, že je pryč, myslím, že mladá generace by původní vzhled architektury ocenila. Obecně bohužel nejsme odmala moc vedeni k rozeznávání krásy jednoduchých věcí. Nemluvím o umění, ale o všedních předmětech, které jsou součástí našeho prostředí a formují nás víc, než si uvědomujeme. Je to i problém vzdělávání už na základních školách. Učíme se sice kreslit a lepit zvířátka z listí, ale pak stavíme monstra, zeleň zaléváme betonem nebo znečišťujeme města nesmyslnou reklamou.

Ani ne, protože Veselí často navštěvuju a vím, že se do něj můžu kdykoliv vrátit. Mám na město hezké vzpomínky. A žijí v něm moji rodiče.

Souhlasím. Líbí se mi. Je mnohem živější. Například je možné vybrat si, kam zajít na kávu. Co nechápu, je mánie přemalovávání paneláků a domů barvami v nesmyslných kompozicích. Chvíli mi trvalo, než jsem se je naučil alespoň ignorovat, jinak bych pořád trpěl. To je skutečně hodně hloupé.

Mně nic nechybí. Každé místo má svoje. Proto mám rád Evropu, stačí ujet dvě stovky kilometrů jakýmkoliv směrem a všechno se změní: jazyk, zvyky, tváře, barvy, jídlo. Cestovat a poznávat věci mimo své prostředí je dobré k pochopení sama sebe.