Brusel má chuť na dortík. Škoda každé zmařené krize
22. ledna 2019, Petr Kaniok
Kvůli agónii britské politiky, která si neví rady s brexitem, zůstal minulý týden ve stínu návrh Evropské komise, aby se EU v daňových otázkách posunula od jednomyslného hlasování ke kvalifikované většině. Realizace tohoto nápadu by přitom měla srovnatelný dopad jako brexit.
Zdá se, že se Komise rozpomenula na rčení „škoda každé zmařené krize“, které je v Evropě pověstné, a rozhodla se zjistit, zda není příhodný čas sáhnout do regálu s lákavým cukrovím, který členské státy dosud bedlivě střežily. Není.
Aktivita Komise budí podezření minimálně ze dvou důvodů. První důvod je ryze ideologický, leč fundamentální. Právo uvalovat daně je základní atribut státu a výsadou jeho moci. EU státem není a hned tak nebude. Schází jí totiž evropský lid, který by po nadnárodní státnosti toužil. Daně navíc logicky patří k citlivým tématům politické soutěže, která je ale v EU v lepším případě slabým derivátem politického soupeření v členských státech, v horším pouze utopickým konstruktem.
Právo uvalovat daně je základní atribut státu a výsadou jeho moci. EU státem není a hned tak nebude.
Jakékoliv nadnárodní rozhodování o daních také postrádá elementární legitimitu, protože mu nemůže předcházet celoevropská debata o potenciálních alternativách. Kromě lidu totiž Evropská unie nemá ani svou autonomní veřejnou sféru. Zastaralé argumenty o nutnosti harmonizovat daňovou politiku kvůli dokončení společného trhu či kvůli vyšší efektivitě jiných politik se jen snaží depolitizovat citlivé téma, které má být výsostně politické.
Tomu nasvědčuje také způsob, jakým se Evropská komise snaží změny docílit, což je důvod k podezření číslo dvě. Přesun kompetencí v tak citlivé sféře, jako jsou daně, intuitivně předpokládá rozsáhlou debatu a řádný postup zásahu do primárního práva – tedy mezivládní konference, případně konvent a ratifikační proces.
Překlenovací ustanovení jsou dvojího druhu: 1. obecné přemostění, které mění způsob hlasování. Na obecném přemostění se musejí dohodnout všechny státy, do hry vstupuje Evropský parlament a může jej vetovat libovolný národní parlament. 2. Specifická překlenovací ustanovení se týkají konkrétních politik a postup jejich přijetí je jednodušší (bez Evropského parlamentu, bez možnosti veta národními parlamenty).
To ale Komise nechce. Namísto toho se tváří, že jde o jednu z mnoha běžných politických změn. V souvislosti s daňovými návrhy proto v primárním právu s jásotem objevila zjednodušený postup změny smluv, tzv. passarellu čili překlenovací ustanovení.
V případě změny v daních evropské právo vyžaduje použití obecného přemostění, jehož aplikace je náročnější, nikoli specifického, které se dá použít v konkrétních politikách. Naštěstí. Na použití obecného přemostění je totiž potřeba dvojnásobného jednomyslného souhlasu členských států, čehož je v blízké budoucnosti nemožné dosáhnout.
Daňové návrhy Komise je ale potřeba brát vážně, jakkoliv jsou spíše pokusnou sondáží než reálným cílem. Dokládají totiž, že turbulentní vývoj v EU a vratká důvěra voličů v její prospěšnost berlaymontským establishmentem vůbec neotřásly. Přesvědčení Komise, že integraci je potřeba posouvat hlouběji a dále, i navzdory politické realitě, je zjevně neochvějná.
