Zvyknout si na život v paneláku nebylo pro nás v sedmdesáti vůbec lehké. Ale nakonec jsme si našli něco, co nás s ostatními nájemníky dalo dohromady. Pink pong neboli stolní tenis!
Celý život jsme s manželem a dětmi prožili na vesnici v domku. Měli jsme zahrádku i pár zvířátek a později i políčko, na kterém jsme si pěstovali vlastní brambory. Nebyli jsme bohatí, ale nozí jsme netrpěli.
Byli jsme zvyklí pracovat a vedli k tomu i děti. Nikdy neexistovalo, že by se po návratu ze školy zavřely k sobě do pokoje a zírali na televizi jako teď děti stále jen koukají do těch svých mobilů. Tenkrát ještě neexistovaly, ale i kdyby, nebyl by čas.
Každé dítě mělo svoje povinnosti a ani by ho nenapadlo je neudělat. My to měli stejné. Po práci pole, zahrada, hospodářství. Jenže děti odrostly a odstěhovaly se za prací do města. My nemládli a sil nám pomalu ubývalo.
Stěhovali jsme se
„Mami, nebuďte s tátou tak paličatí! Prodejte to tady a odstěhujte se za námi. Nebudeme se muset sem handrkovat takovou dálku a dělat si starosti!“ přemlouvala mě dcera a já věděla, že má pravdu.
Dům potřeboval spoustu oprav a nebyl jediný důvod, proč do něho pořád cpát peníze. A tak jsme se neradi a s těžkým srdcem přestěhovali do hezkého panelákového bytu. Byl nově zrekonstruovaný a měl krásně vykachlíčkovanou koupelnu.
To mě na něm zaujalo na první pohled. S tím ostatním, co k bydlení v paneláku nevyhnutelně patřilo, jsem nepočítala. Natož manžel! Všechno bylo slyšet. Každé kýchnutí, zakašlání i pláchnutí. Hlasité hádky sousedů, nahlas puštěná televize nad námi a večer – o tom se snad ani nebudu zmiňovat.
Manžel byl už trochu nedoslýchavý, tak ho rozčilovaly jiné věci, ale já si nemohla přes všechnu snahu zvyknout. Občas jsem si myslela, že se zblázním!
Z nudy gruntoval
„Baruško, asi jsme udělali chybu, já tady v tom domě ničemu nerozumím! Lidé se chovají jako čuňata! Nečistí si boty, nezdraví, ničeho si neváží. Ta špinavá okna na chodbě…Už se na to nemohu dívat!“ stěžoval si můj muž a začal uklízet.
Každý den něco, ale za chvíli se dům úplně změnil On totiž vytíral i jiná patra, než jsme bydleli. Prostě z nudy gruntoval v celém pětipatrovém domě! Ale vděku se nedočkal. Nikdo nás nezdravil a každý koukal úkosem.
Nakonec nám to vysvětlila takový drbna z přízemí: „Oni si všichni o vás myslí, že se nad ně povyšujete. Že jste bohatí a dáváte to najevo!“ byla to úplná hloupost. Vždyť my naopak po všech uklízeli! Jak už jsem řekla, ničemu jsme nerozuměli.
Jednou přišel manžel z pravidelného úklidu a začal nadšeně líčit, že ve sklepě objevil úplně zbytečnou, nevyužívanou místnost.
Měl nápad
„Asi je to sušárna, ale jsou tam jen staré krámy a nepořádek. Mělo by se to tam nějak využít!“ fantazíroval a vymýšlel, co všechno by se tam dalo dělat. Jenže, takhle to v paneláku nefungovalo „Musíte svolat schůzi a domluvit se s nájemníky!“ poradila nám ta sousedka z přízemí a hned na nástěnku vyvěsila letáček s datem schůze.
“ Alespoň se pročistí vzduch, vypadá to tady jak před třetí světovou!“ dodala. Před schůzí v nás byly malé dušičky. Manžel se chystal plamenně promluvit, což mu nikdy nešlo a já se bála, že se pohádáme. Se všemi a navždy.
Napekla jsem několik plechů koláčů a připravila i hrnec s horkým čajem a naběračkou, aby to měli všichni čím zapít. Přišly snad všechny partaje a nikdo se netvářil moc přátelsky. Můj manžel začal mluvit, ale nikdo mu nevěnoval pozornost.
Všichni se cpali koláči a povídali si mezi sebou, jako bychom neexistovali. Naštvalo mě to a ujala jsem se slova.
Stal se zázrak
„ Chtěla bych vám něco říct o nás. Jsme tu noví a tak moc nevíme, jak to u vás chodí!“ začala jsem a oni zpozorněli. Vyprávěla jsem jim o našem životě a taky o práci na vesnici. Potom jsem jim navrhla, že bychom z místnosti něco vytvořili.
Něco, co bude sloužit všem a budou z toho mít všichni užitek. Nikdo nic neříkal a na chvíli nastalo úplně ohromující ticho. Už jsem považovala všechno za ztracené, když taková malá holčička zatahala tatínka za rukáv a polohlasně prohlásila: „Já bych chtěla hrát pinčes!“ Všichni se začali smát a potom přizvukovali.
I oni by si chodili rádi zahrát! A tak se nakonec hlasovalo a návrh byl jednohlasně schválen. Manžel se dal do úklidu, malování a zařizování místnosti na pink pong. Vyrobil věšáky i botníky, odkládací stolek a další drobnosti.
Pink pongový stůl zasponzoroval jeden movitější nájemník. Od schůze neuplynul ani měsíc a už se konal první turnaj. Pinkání nás dalo s ostatními dohromady. Manžel se stal jakýmsi neoficiálním správcem. Byl spokojený, že se nenudí a ostatní zas, že se nemusejí o nic starat.
Našli jsme k sobě cestu a už jsme v našem novém bytě spokojení!
Barbora V. (72), Kladno
