Slabá záře planetární mlhoviny ESO 577-24 je pozorovatelná pouze asi 10 tisíc let, což je z kosmického hlediska okamžik. Svítící obálku ionizovaného plynu, která představuje doslova poslední výdech umírající hvězdy, jejíž pozůstatky jsou patrné uprostřed snímku, zachytil dalekohled ESO/VLT. Planetární mlhovina při své expanzi dále slábne a postupně zcela zanikne.

Planetární mlhovina s označením ESO 577-24 zachycená na tomto snímku je v podstatě bublinou zářícího plynu rozpínající se do okolního vesmíru. Jedná se pozůstatek závěrečných stádií vývoje hvězdy, která odvrhla své vnější obálky a zanechala po sobě horké vyhasínající jádro označované jako bílý trpaslík.

Tento drobný zbytek bude postupně chladnout a pohasínat, aby po velmi dlouhou dobu připomínal zašlou slávu kdysi majestátního rudého obra.

Rudí obři jsou hvězdy v závěrečném stádiu vývoje, které již spotřebovaly dostupné vodíkové palivo, a jejich jádro se začíná smršťovat silou gravitace. Jak se jádro zmenšuje, zvyšující se tlak opět zažehne termojaderné reakce a přinutí hvězdu odvrhnout vnější vrstvy do prázdnoty kosmického prostoru v podobě intenzivního hvězdného větru.

Žhavé jádro umírající hvězdy emituje značné množství ultrafialového záření, které ionizuje odvržený plyn a přinutí jej svítit. Výsledkem je objekt známý jako planetární mlhovina – poslední odkaz zestárlé hvězdy na konci života.

Tato působivá planetární mlhovina byla objevena v roce 1950 během přehlídky oblohy na observatoři Palomar podporované Národní geografickou společností. V roce 1966 ji George Abell zanesl do svého katalogu planetárních mlhovin.

Nachází se asi 1 400 světelných let od nás a je vizuálně pozorovatelná pouze pomocí velkých dalekohledů. Jak se plyn rozptyluje a vzdaluje od slábnoucí záře bílého trpaslíka, bude svit mlhoviny čím dál slabší.

Snímek ve vysokém rozlišení je možné stáhnout zde.