V paláci anglické královny Anny (Olivia Colmanová) se koná bál. Potemnělý taneční sál je plný hostů v přepychových robách a honosných parukách, kdesi v pozadí vyhrává kapela éře odpovídající melodii. Lady Sarah (Rachel Weiszová) ukáže prstem na barona Mashama (Joe Alwyn), který s úsměvem přikývne. Společně se dají do tance. Udělají pár koleček napříč uličkou přihlížejících a na konci přidají trošku hopsání. Pak si baron partnerku několikrát obtočí kolem těla. Následuje tanec ve stylu Madonny a série impozantních dřepů.

Vypadá to jako vysoce improvizovaná choreografie v podání dvou lidí, kterým někdo řekl, aby bez jakékoli přípravy dvě minuty předváděli společenský tanec, a už po první figuře jim došly rozumné nápady.

Skutečnost je ovšem taková, že stejně jako většina prvků v tvorbě jednoho z čelních představitelů současné divné vlny, i taneční scéně ve snímku Favoritka předcházelo důmyslné plánování a trénink obou herců.

V mnohém tato sekvence, která v průběhu těch několika měsíců, kdy snímek putoval mezi festivaly a sbíral nominace na všemožné filmové ceny, začala automaticky žít vlastním životem mezi fanoušky na sociálních sítích, dokonale vykresluje atmosféru novinky režiséra Yorgose Lanthimose.

Na poměrně malém prostoru totiž zvládne zachytit oddanost k dobovým reáliím i typickou grotesknost fiktivních světů řeckého autora, cílenou prkennost jeho postav i absurdní přímost v jejich promluvách, a současně podtrhuje opulentní výpravu i kvality Colmanové v kostýmu životem strhané, neschopné panovnice, na jejímž obličeji, který v krátké chvíli přejde z radosti do sebelítosti a vzteku, se celá scéna uzavře.

Favoritku přitom můžeme s klidem nazvat zatím nejkonvenčnějším dílem filmaře, který v předchozím snímku ubytoval Colina Farrella v hotelu pro svobodné, kde si musel najít spřízněnou duši, jinak mu hrozila proměna v humra. V jiném zase na jeho rodinu prostřednictvím pomstychtivého podivínského mladíka poštval smrtelnou chorobu.

Je to sice už třetí Lanthimosův film v angličtině, ale první, na němž nespolupracoval s Efthymisem Filippouem, a který se navíc odvíjí v historických kulisách. Scénář Deborah Davisové a Tonyho McNamary jeho bizarní tendence lehce usměrňuje, ale zároveň v mnoha směrech jeho stylu ohromně sedí. 

Pro zvrácené lidské jednání totiž na královském dvoře opravdu není potřeba jít daleko. Ve zpomalených záběrech se tak divákům představují dekadentní volnočasové aktivity šlechty, které zahrnují kachní závody, střelbu na terč nebo třeba házení ovoce po nahatém chlapíkovi.

Pocit, že režisér nechává chování mocných zcela obnaženo našemu výsměchu, podporuje i kamera, která pomocí rybího oka zkresluje obraz a komicky dotváří realitu stvořenou přepychem, intrikami a kolísavostí partnerských svazků.

Ženy ovládají tento svět. Na rozdíl od mužů nenosí až s výjimkou několika scén make up ani přehnané paruky, a o drama se tak starají svými činy. Manipulují, přistupují k sexuálním službám i pokusům o vraždu, jen aby ze situace vyždímaly osobní prospěch, a v průběhu děje tak úměrně získávají a ztrácejí divácké sympatie.

I když v rolích pletichářek vystupují Weiszová s Emmou Stoneovou, jejíž postava Abigail dorazí do paláce bez jediné vindry a velmi rychle přičichne dravosti dvora, ani skuhrající královna nezůstane bez jiskry. Ani o jedné z trojice hereček se nedá říct, že by ztvárnila méně komplikovanou postavu. V projevu všech je spolu s ostrostí báječná delikátnost. Jen v případě Colmanové zosobňuje životní bolest a trápení fyzická věc, a to 17 králíků.

Snímek Favoritka měl v českých kinech premiéru 24. ledna.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít