Zámek v Doloplazích u Prostějova prý postavil čert pro marnivou hraběnku
Doloplazy na Prostějovsku se rozkládají v mírně zvlněné krajině kolem říčky Brodečky v nejjižnější části Olomouckého kraje. Patří k mladším obcím v okolí, byť krajina kolem obce byla osídlena už v pravěku.
Archeologové skutečně prokázali, že se zde pohybovali lidé už v době neolitické. Další stopy pak pocházejí z dob osídlení halštatského, laténského a také římského.
Nejstarší historické zprávy o obci máme z roku 1354. Už tehdy sídlil ve vesnici hospodářský dvůr, jehož majitelem se stal jakýsi Henslín z Doloplaz. Na druhou stranu byla vesnice v té době rozdělena mezi dvě vrchnosti. Část majetku ale stále spravoval vladycký rod, který se po obci jmenoval.
V té době se v historických pramenech objevuje i osada Poličky, která byla samostatná až do roku 1953. Tehdy se stala součástí spojené vesnice, kam patří dodnes.
Rozdělení držby obce mezi více majitelů pokračovalo prakticky až do konce 16. století. Tehdy ji vykoupil a spojil v jedno dominium Jan Žalkovský ze Žalkovic. Tento muž pocházel z rodu, který za své zásluhy dostal šlechtický predikát teprve nedávno. Doloplazy byly v jeho době samostatným statkem, k nimž patřily ještě vsi Dřevnovice a Těšice. Když se Jan Žalkovský zadlužil, staly se Doloplazy jediným majetkem, který mu zbyl. Ani ten však neudržel a v roce 1628 je donucen jej prodat. Novými majiteli se stali Doczyové z Nátluče a po nich Sedlničtí z Choltic.
Patrně už ve 14. století existovalo v Doloplazích panské sídlo v podobě menší tvrze. O její podobě, velikosti či stavitelích toho však víme žalostně málo. Také netušíme, zda byla tvrz v průběhu staletí nějak upravována. V některých pramenech se uvádí, že tvrz byla přebudována na renesanční zámek. Písemné doklady jsou v tomto však velmi nejasné, a tak netušíme, zda oním zámkem neměla být právě přestavěná tvrz..
V roce 1716 koupila panství Johanka Zuzana svobodná paní ze Stommů. Tato vdova se rozhodla zdejší panství využívat jako své sídlo. Příslušnice rodu, který sahá svým původem až do Irska, se patrně stala také předobrazem pověsti o marnivé hraběnce. Podle ní hraběnka, která chtěla být stále mladá a uzavřela smlouvu s čertem, že ji omladí a ona mu za to dá upsat duši. Čert byl tak nadšený, že získá vzácnou duši, že do úpisu zapomněl vepsat, odkdy bude hraběnka příslušná peklu. A tak od té doby chodili s hraběnkou dva čerti převlečení za husary, aby ji hlídali. Když se jí jednou ptali, kdy už tedy půjde s nimi do pekla, odpověděla, že se tam rozhodně nechystá a že chce být na světě ještě minimálně 300 let. To čerty tak vykolejilo, že na místě zkameněli. Zkamenělí čerti stáli po staletí v zámecké zahradě. Dnes už zde stojí jen torzo jedné plastiky, která skutečně připomíná husara.
Už před rokem 1729 staví v Doloplazích syn hraběnky Johanny František Josef barokní zámek s kaplí Panny Marie menším parkem. Stommové byli patrně šikovní hospodáři. Ze soupisu majetku vyplývá, že v roce 1779 patřil k panství zámek, ozdobná a zeleninová zahrada, hospodářský dvůr, ovčín, sýpka, a také pivovar a k němu i panská hospoda. Rozvoj průmyslu zde pokračoval i nadále když zde už v polovině 19. století byl postaven jeden z prvních moravských cukrovarů.
Jan Karel Stomm zvětšil roku 1823 stávající zámeckou budovu a založil při ní nový anglický park v dobovém romantickém slohu. Na něj navazovala ovocná zahrada. O oboje se postaral biskupský dvorní zahradník Maxmilián Erras.
V roce 1881 přešel zámek a majetky v obci do držby rodu baronů von Ulm zu Erbech. Maxmilián Jan Křtitel byl pak jejich majitelem až do roku 1929. Právě za jeho držby v roce 1904 zámek vyhořel a byl následně přestaven do podoby historizující německé vily. Ta zde stojí dodnes a slouží potřebám obce. Kromě toho zde najdeme i další památky jako kapli sv. Cyrila Metoděje na návsi se sochou sv. Jana Nepomuckého, několik křížů a také kapli Andělů Strážných na půvabné návsi v Poličkách
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
