Je téměř sedm hodin večer, když ve tmě šlapu po vyhrnuté a uježděné cestě k Podolskému kopci v Orlických horách. Auto jsem nechal u Zámečku kousek pod Luisiným údolím a dál šlapu pěšky k osadě Podolí. Právě tam se na louce rozprostírá bivak psích spřežení, skijöringistů i bikerů při 23. ročníku Šediváčkova longu. Přestože musheři startovali do páteční etapy už v poledne, na louce je teprve desítka závodníků.

10 fotografií

„Dneska to bylo nějaké náročnější. Počítal jsem, že pojedu 5,5 hodiny a přijel jsem až teď,“ říká mi těsně po příjezdu na bivak několikanásobný vítěz a současný lídr závodu na 300 kilometrů Roman Habásko.

Že je letošní ročník opravdu extrémní, shodují se i další musheři. V Orlických horách panují skutečné severské podmínky: je mráz, na hřebenech leží přes dva metry sněhu a v pátek navíc závodníky zasáhlo další sněžení a nahoře i hustá mlha. Psi Romana Habáska mají od úterý v nohách už zhruba 290 kilometrů. 

Vyčerpané je i osmispřeží vedle stojícího Romana Novotného, který jede kratší 200kilometrovou trať: „Letos je to opravdu těžké. Psi už toho měli plné zuby. Nahoře je taková hnusná mlha, není tam vůbec vidět. Teď tam jeden z nás zůstal a musí tam někde spát. Psi už toho mají dost, tak jim musím dát odpočinout.“

„Rajčák, ten má pravý bivak. Už tam hodinu a půl stojí a psi mu nechtějí jít dál ani o metr,“ přitakává Habásko, který se kolegovi uvázlém na Pěticestí snažil pomoci. Zapřáhl jeho spřežení za své saně a chtěl ho roztáhnout, aby unavené psy motivoval k dalšímu běhu. Marně.

„On mi dupnul na brzdu, takže mě to katapultovalo ze saní. Měl jsem lano uvázané na boku a vystřelilo mě to takových dvacet třicet metrů,“ vypráví.

Náročné podmínky na trati jsou podle něj hlavně kvůli krupicovitému sněhu. Ten je sypký a ostrý jako písek. Roman Habásko proto musel během etapy nasazovat psům botičky, pak je opět sundat a nakonec musel psům z tlapek vytahovat ledové hrudky. 

Závod je náročný i pro bikery

Na technicky náročný podklad si stěžují i bikeři, kteří do závodu vyrazili na takzvaných fat bicích, tedy kolech s velkými pneumatikami. V některých úsecích se prý vůbec nedalo jet.

„Sníh není moc konzistentní. Je to jako když jedete na písku, chová se to stejně. Naše průměrná rychlost je osm kilometrů v hodině,“ upozorňuje Vít Polehňák z Knínic u Ústí nad Labem.

Podle dalšího bikera Ondřeje Semeráda byla nejhorší první etapa. Mezi 17. a téměř 30. kilometrem musel kolo z 95 procent nést. „Byl to chodecký výlet se 17kilovým závažím v ruce. Nosilo se to i ve sjezdu dolů, což bylo psycho. Tam by se měl člověk trochu svézt, ale tady není ani metr, kde bych si mohl orazit,“ říká ve stájích pro koně, které nyní slouží jako zázemí závodníků při bivaku. Mohou se tu na chvíli ohřát, dostanou guláš a pivo. U stolů umístěných v uličce i jednotlivých kójích pro koně si mohou popovídat. Pak ale musí zpět do zimy, podle pravidel se spí venku.

Bivak pod širým nebem jen s věcmi, které si musheři přivezou na saních, je tradiční součástí Šediváčkova longu. Musí ho absolvovat všichni závodníci v soutěžních kategoriích. Na saních si musejí přivézt krmivo pro psy, misky, vybavení pro ukotvení psů na stanovišti (takzvaný stake out), vařič s hrncem a další věci.

„My je navedeme na místo, kde budou spát, dáme jim slámu, mohou si nabrat vodu. To je vše,“ říká jeden z organizátorů při vjezdu do bivaku. Protože někteří účastníci již závod vzdali a pokračují jen v turistické kategorii, pro níž bivak povinný není, očekává příjezd asi šesti desítek závodníků.

Musheři si balík slámy berou už u brány. Organizátoři jim pomáhají navádět psy na místo, kde budou nocovat. Na louce postupně roste několik řad, v níž se vedle sebe staví jednotlivá spřežení. Na kraji rostou stany skijöringistů a bikerů. Roman Habásko už má psi uvázané ke kolíkům, zem jim vystlal slámou a nyní začíná připravovat krmivo.

Energií se neplýtvá

„V první řadě je třeba pro ně připravit nějaké krmení, dát ohřát vodu. Než se ohřeje, člověk připraví masitou směs nebo v mém případě granule, které vodou zaleju,“ vysvětluje.

Teplá voda je pro psy důležitá, aby nemuseli plýtvat energií na ohřev studené vody v žaludku. Někteří musheři v ní rovnou ohřívají maso, jako třeba János Horváth z Maďarska. Ve sněhu vykopal díru, do níž dal vařič, zapálil a nyní už do hrnce vládá kusy masa. „Je dobré, že si tu můžeme vzít vodu. Když si ji musíte udělat z ledu nebo sněhu, trvá to hodně dlouho,“ říká.

Ani psi Romana Habáska o maso nepřišli. Dostávali ho už po trase jako takzvané snacky. Hrudky mletého hovězího o váze přes 100 gramů jim rozdal i těsně po příjezdu na bivak. 

„Měli to jako takovou první dávku, než se připraví granule. Těch 10 psů snědlo cestou zhruba 5 kilo masa,“ vysvětluje Roman Habásko, zatímco ostatní musheři už ve sněhu kopají díry. Záhraby je ochrání před větrem. Ten svůj už má připravený i Roman Novotný.

„To červené je žárák (bivakovací pytel), do něj dám karimatku a spacák. Spí se v něm dobře. Před lety, to byl možná desátý ročník, jsem tu spal i v 28 pod nulou. Jen je blbé, když se vám chce v noci na záchod. To je těžké z toho vylézt,“ žertuje v minus devíti musher. 

Mezitím se louka celkem zaplnila, ve tmě svítí jedna čelovka vedle druhé a pořadatelé připravují další řadu pro spřežení, která ještě dorazí. Mezi mushery se tu a tam objeví i diváci. Na louku asi dva kilometry od silnice do Uhřínova pod Deštnou se jich však ve tmě vydalo jen několik.