Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem Komunistické strany ve východní Evropě
Epoch Times nyní postupně uveřejňuje překlad knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Celá série zde.
Obsah
1. Tradiční rodina, ustanovená Bohem
2. Proč chce komunismus rodinu zničit
3. Komunistická propagace promiskuity
4. Sdílení manželek v komunismu
a) Sdílení manželek v Sovětském svazu
b) Sexuální osvobození v Jen-anu
5. Jak komunismus ničí rodiny na Západě
a) Propagace sexuálního osvobození
b) Prosazování feminismu a zavržení tradiční rodiny
Úvod
Od 60. do 80. let minulého století rozvodovost ve Spojených státech vzrostla více než dvojnásobně. V 50. letech zažilo rozvod svých rodičů kolem 11 procent dětí. V roce 1970 už toto číslo bylo 50 procent. [1] Podle údajů amerického Centra pro kontrolu a prevenci chorob (CDC) z roku 2016 se přes 40 procent novorozenců v USA narodilo mimo manželství. V roce 1956 bylo toto číslo méně než 5 procent. [2]
V tradičních společnostech na Východě i na Západě se cudnost ve vztahu mezi mužem a ženou považovala za ctnost. Dnes se sexuální zdrženlivost bere jako něco divného a dokonce směšného. Hnutí za manželství mezi jedinci stejného pohlaví společně s feministickým hnutím se snaží právně předefinovat rodinu a manželství. Jistý profesor práv, který je v současnosti členem Federální komise USA pro rovnocenné pracovní příležitosti, inicioval v roce 2006 prohlášení nazvané „Nad rámec manželství párů stejného pohlaví: Nová strategická vize pro všechny naše rodiny a vztahy“. Tento dokument radí, aby si lidé utvořili libovolný typ rodiny podle svých vlastních tužeb (včetně polygamních manželství, rodin s několika homosexuálními páry a tak dále). Podle tohoto profesora by se tradičnímu manželskému svazku nemělo dostávat více zákonných práv než jakékoliv jiné formě „rodiny“. [3]
Na státních školách se předmanželský sex a homosexualita, které se v tradičních společenstvích po tisíce let považovaly za nemravné, nejenom vštěpují dětem jako normální, ale ještě se na některých školách tiše či otevřeně podporují. Podle těchto názorů by si děti měly svou sexuální orientaci svobodně zvolit a rozvíjet. Výsledkem je nárůst homosexuality, bisexuality, transgenderismu a podobně. Například školský okrsek Rhode Island zakázal v roce 2012 na školách tradiční tanec otce s dcerou a baseballový zápas matky se synem s odůvodněním, že státní školy nemají právo vštěpovat dětem myšlenky typu, že děvčata ráda tančí nebo že chlapci mají rádi baseball. [4]
Trend postupného podkopávání tradiční rodiny je nyní naprosto zřejmý. Zničení rodiny hlásané komunismem se stane realitou ještě před dlouho slibovaným odstraněním třídních rozdílů.
V západní společnosti existuje celá řada aspektů ničení tradiční rodiny. Patří sem nejenom dopad feminismu, sexuální svobody a homosexuality, ale také širší sociální pozadí levicové propagandy, pokrokářství (progresivismu) a podobných, to vše ve jménu „svobody“, „spravedlnosti“, „práv“ a „osvobození“. Tyto myšlenky jsou pak otevřeně či skrytě posilovány různými zákony, právními výklady a ekonomickými přístupy za podpory spřízněných ideologů. Všechno to má lidi přivést k opuštění konceptu a změně vnímání tradičního manželství a rodiny.
Tyto ideologie pocházejí ze začátku 19. století a jsou hluboce prosyceny komunistickými prvky. Zlý přízrak komunismu je mistrem mutace a klamu, což vede k tomu, že jsou lidé neustále zmateni ohledně toho, co přesně vlastně podporují, když tuto politiku a ideologie schvalují. Výsledkem je všudypřítomný světonázor, jehož kritéria vycházejí z komunistických myšlenek. Tragická situace dneška – degradace tradiční rodiny a nevědomost lidí ohledně toho, jaká je pravá příčina tohoto trendu – je výsledkem pečlivého plánování a postupné implementace ducha komunismu v průběhu uplynulých dvou století.
Následkem toho se nejenom vytrácí rodina jako základní jednotka společenské stability, ale zároveň jsou ničeny i tradiční morální zásady, ustanovené Bohem. Rovněž se vytrácí role, kterou rodina hraje při výchově další generace a při předávání tradičních myšlenek a přesvědčení. Proto je dnešní mladá generace tak nevázaná. Pouta tradičních myšlenek a víry byla zpřetrhána a mladí lidé se stali figurkami pro ideologické posednutí komunistickým přízrakem.
1. Tradiční rodina, ustanovená Bohem
Žena by pak měla se svým manželem spolupracovat a pomáhat mu, aby z páru vznikl jeden neoddělitelný celek. Muži tvrdě pracují, aby svou rodinu uživili, a ženy trpí při porodu. To vše pramení z různých prvotních hříchů, kterých se muž a žena dopustili.
Podobné je to ve východní kultuře, kde jsou muži tradičně spojováni s jangem ze symbolu jinu a jangu. Jang představuje symbolické propojení se sluncem a oblohou. To si vyžaduje, aby se muž neustále snažil dělat pokroky a nesl odpovědnost za rodinu, o níž se musí v těžkých časech postarat. Ženy představují jin, symbolicky spojený se zemí, která je snášenlivá a vše vyživuje s velkou ctností. Ženy by tedy měly být přizpůsobivé a brát ohledy na druhé a jejich povinností je podporovat své manžele a vychovávat děti. Jin a jang lze uvést do souladu a děti je možné vychovat a zdravě rozvíjet pouze tehdy, pokud muž i žena dobře plní své role.
Tradiční rodina hraje roli předávání víry, morálky a udržování stability ve společnosti. Rodina je základem víry a pojítkem pro přenos hodnot. Rodiče jsou dětem prvními učiteli. Když se děti učí ze slov a činů svých rodičů tradičním ctnostem jako nesobeckosti, pokoře, vděčnosti, vytrvalosti a dalším, bude to pro ně přínosem po celý zbytek života.
Tradiční manželství zároveň pomáhá mužům a ženám společně si zlepšovat morálku. Manžel i manželka musí nyní na své emoce a tužby pohlížet novýma očima a být jeden ke druhému ohleduplní a tolerantní. To je základní rozdíl oproti myšlence soužití bez manželství. Lidské city jsou vrtkavé. Jsou-li dva spolu, protože jsou spolu rádi, a rozejdou se, když už spolu rádi nejsou, takový vztah není o moc jiný než běžné přátelství bez manželského svazku. Marx doufal, že nakonec dojde k rozšíření „nevázaného sexuálního styku“, [6] což se přirozeně rovná rozložení tradičního manželství a zničení institutu rodiny.
2. Proč chce komunismus rodinu zničit
Základem komunistického světonázoru je doktrína o osvobození lidstva, jímž se myslí nejen údajné osvobození v ekonomickém smyslu, nýbrž také osvobození lidstva jako takového. Opakem osvobození je samozřejmě útlak. Odkud tedy pochází ten strašlivý útlak, kterému se musí čelit? Odpovědí komunistů je, že útlak pochází z názorů samotných lidí a že tyto názory jsou nám vnucovány tradiční společenskou morálkou: patriarchát tradičního modelu rodiny utlačuje ženy, tradiční cudnost utlačuje lidskou přirozenost a tak dále.
Feminismus a hnutí za práva homosexuálů později tuto doktrínu o osvobození převzaly a rozvinuly. Tím vznikla celá řada konceptů oponujících tradiční rodině a manželství, které pak vedly k sexuální svobodě, nárůstu homosexuality atd. Všechny tyto myšlenky se staly ďábelskými nástroji k podkopání a zničení rodiny. Komunismus se staví proti všem tradičním morálním hodnotám a přeje si je zničit, jak je to ostatně jasně stanoveno v Komunistickém manifestu.
3. Komunistická propagace promiskuity
Nyní prohlašuji, vám všem a celému světu, že Člověk byl ve všech částech země až do této chvíle otrokem Trojice těch nejnestvůrnějších zel, jaká lze kdy vůbec spojit, aby celé rase uštědřila duševní a fyzické zlo. Míním tím soukromý majetek neboli majetek jednotlivce, absurdní a iracionální náboženské systémy a manželství, postavené na soukromém majetku v kombinaci s některými z těchto iracionálních náboženských systémů. [7]
Když Owen zemřel, vynořil se ve Francii další vlivný utopistický komunista, Charles Fourier. Jeho myšlenky hluboce ovlivnily Marxe a marxisty. Fourierovi učedníci vnesli po jeho smrti jeho myšlenky do revolučního roku 1848 a do Pařížské komuny a později je rozšířili také do Spojených států. Fourier byl první, kdo použil výraz „feminismus“ (francouzsky „féminisme“).
V jeho pojetí ideální komunistické společnosti (zvané Falanx) byla tradiční rodina terčem opovržení. Místo toho byly vychvalovány bakchanálie a orgie jako výraz osvobození vnitřních vášní člověka. Fourier prohlašoval, že spravedlivá společnost by se více měla starat o ty, kteří jsou sexuálně odmítáni (například senioři či neatraktivní jedinci) a zaručit, aby měl každý „právo“ na sexuální ukojení. Povoleny by podle něj měly být všechny formy sexuálního uspokojení, včetně sadomasochismu a dokonce incestu či zoofilie, za podmínky, že jde o dobrovolný akt. Fouriera lze proto považovat za průkopníka „queer teorie“, odnože současného homosexuálního hnutí, které zahrnuje gaye, lesby, bisexuály, transsexuály a další.
Díky vlivu Owena a zejména Fouriera byly v 19. století v USA založeny desítky komunistických utopistických komun. Většina z nich neměla dlouhého trvání a skončila fiaskem. Nejdéle přeživší z nich byla Oneida Commune, která byla založena na základě Fourierovy teorie a trvala 32 let. Toto společenství pohrdalo tradičním monogamním modelem manželství a oddávalo se polygamii a skupinovému sexu. Členové komuny měli „spravedlivý“ přístup k sexu, kdy si každý týden mohli zvolit, s kým budou mít pohlavní styk. Zakladatel této komuny, John Humphrey Noyes, musel utéct, protože se bál žaloby ze strany církve, a jeho komuna se musela vzdát sdílení manželek. Noyes začal později psát knihy a stal se mimo jiné autorem Biblického komunismu (Bible Communism).
Promiskuitní gen komunismu je nevyhnutelným důsledkem jeho teoretického vývoje. Démon komunismu už od samého počátku sváděl lidi, aby opustili boží učení, odmítli nebesa a popřeli dědičný hřích.
Podle logiky komunistů jsou sociální problémy, zapříčiněné úpadkem lidské morálky, výsledkem soukromého vlastnictví. Komunismus vede lidi k tomu, aby věřili, že když bude soukromý majetek zničen, lidé už o něj nebudou bojovat. Jenže i když se zničí veškerý majetek, lidé stejně mohou mít pře o manželky. Proto se utopističtí socialisté otevřené hlásí ke sdílení manželek, aby tento problém, zakořeněný v samotné lidské povaze, vyřešili.
Tyto komunistické „ráje“ buď přímo napadaly tradiční rodinu, nebo obhajovaly systém společných manželek, což vedlo k tomu, že je místní komunity, církve a vlády vnímaly jako hrozbu pro tradiční morální hodnoty a etiku a snažily se je potírat. Skandální sdílení bohatství a manželek, praktikované komunisty, bylo známo široko daleko.
Neúspěch utopistických komun vedl Marxe a Engelse k ponaučení, že ještě nenastal ten správný čas na otevřené prosazování promiskuitního života. Přestože se cíl odstranit rodinu přednesený v Komunistickém manifestu nezměnil, ke zničení rodiny a prosazení svých teorií použili nenápadnější přístup.
Engels vydal po smrti Marxe knihu s názvem Původ rodiny, soukromého majetku a státu ve světle výzkumů Lewise H. Morgana. V knize dokončil Marxovu teorii o rodině a hlouběji vysvětloval marxistické chápání manželství: „[Vznik monogamie] je založen na nadřazenosti muže a výslovným účelem je produkovat děti s nezpochybnitelným otcovstvím. Takovéto otcovství je třeba, aby se děti později mohly stát přirozenými dědici majetku svého otce. V tom se liší od párového manželství, a to daleko silnějším manželským pojítkem, které se již nedá zrušit na přání jednoho z partnerů.“ [8]
Engels tvrdil, že monogamie je založena na soukromém vlastnictví, a když se lidé budou o vlastnictví dělit, objeví se naprosto nový model manželství založeného čistě na lásce. Na povrchu to zní velmi vznešeně, ve skutečnosti to však vznešené vůbec není.
Snaha obhajovat Marxe a Engelse příliš neobstojí ve světle praktického uplatnění komunistické teorie. City lidí jsou vrtkavé. Miluje-li člověk někoho dnes a zítra zase jinou osobu, nepodporuje to promiskuitu? Promiskuita, k níž došlo po založení Sovětského svazu a čínského komunistického režimu (viz následující podkapitola), je ve skutečnosti výsledkem aplikované marxistické doktríny.
Vztahy mezi manželem a manželkou nejsou vždy procházka růžovou zahradou. Když si dva slibují před oltářem „dokud nás smrt nerozdělí“, jde o přísahu Bohu. Zároveň to představuje myšlenku, že obě strany jsou připraveny společně čelit těžkostem a společně je překonávat. To, co manželství udržuje, nejsou pouhé emoce či pocity, ale také smysl pro zodpovědnost. Chovat se ke svému protějšku, k dětem a k rodině s náležitou péčí přetváří manžela a manželku ve vyspělé jedince se smyslem pro mravní odpovědnost.
Marx a Engels se v knize Původ rodiny, soukromého majetku a státu chvástali, že v komunistické společnosti se soukromý majetek stane majetkem státu a že domácí práce budou profesionalizovány a nebude proto třeba starat se o děti, protože se o ně postará stát, který je vychová a vzdělá.
Oba komunisté napsali: „Tím se zbaví vší úzkosti ohledně ,následků‘, což je dnes ten nejpodstatnější sociální – morální i ekonomický – činitel, jenž brání dívce v tom, aby se naprosto oddala muži, kterého miluje. Nebude toto stačit, aby nastal postupný nárůst nevázaného sexuálního styku a s tím i tolerantnější názor veřejnosti na cudnost dívky a hanbu ženy?“[9]
To, co Marx s Engelsem prosazovali, ač zabaleno do frází jako „svoboda“, „osvobození“ a „láska“, nebylo ve skutečnosti ničím jiným než naprostým opuštěním osobní mravní odpovědnosti. Pobízeli lidi, aby se chovali čistě podle svých tužeb. Jenomže za éry Marxe a Fouriera většina lidí neopustila boží učení, alespoň ne úplně, a před lákadlem promiskuity se měla na pozoru. O tom, jaká zdůvodnění k prosazení marxistických tezí lidé naleznou v následujících dvou stoletích, se však jistě nesnilo ani samotnému Marxovi. Sexuální chaos marxistické školy se stal skutečností a činně přispívá k cíli zničení institutu rodiny.
Rudý démon zařídil, aby jistí jedinci začali toto chlípné a úchylné chování šířit. Systematicky také nalákal lidi, aby následovali své touhy a postavili se božímu učení, čímž postupně kazí lidské mravy, až dokud nedosáhne cíle zničení rodiny. To vše nakonec vede ke zkažení lidského srdce a lidé snadno upadnou do spárů ďábla.
4. Sdílení manželek v komunismu
Když se Sověti dostali k moci, zavedli praxi sdílení manželek. Sovětský svaz té doby lze považovat za průkopníka sexuálního osvobození na Západě. Fenomén společných manželek byl poprvé podrobně popsán v desátém vydání ruského časopisu Rodina z roku 1990. Kromě toho časopis popsal i soukromé životy sovětských vůdců Trockého, Bucharina, Antonova, Kollontajové a dalších, kteří si sexuálně užívali podle libosti.
a) Sdílení manželek v Sovětském svazu
Na schůzi Ruské sociálnědemokratické strany dělnické navrhl Lev Trockij, aby se ihned po vítězství bolševiků vypracoval koncept nových principů sexuálních vztahů. Komunistická teorie si vyžadovala zničení rodiny a přechod do období nevázaného uspokojování sexuálního chtíče. Trockij také prohlásil, že za vzdělávání dětí zodpovídá pouze stát.
V dopise Leninovi z roku 1911 Trockij napsal: „Sexuální útlak je bezesporu hlavním prostředkem, jak si zotročit člověka. Dokud takový útlak existuje, nelze hovořit o opravdové svobodě. Rodina coby buržoazní instituce je naprosto přežitá věc. Je nutné o tom víc mluvit s dělníky...“
Lenin odpověděl: „A nejenom rodina. Musíme opustit všechny zákazy ohledně sexuality. … Můžeme se učit od sufražetek: měl by se zrušit i zákaz lásky mezi příslušníky stejného pohlaví.“ [11]
Když se bolševici dostali k moci, Lenin vyrukoval s řadou nařízení, které prakticky skoncovaly s manželstvím a s tresty za homosexualitu. [12]
V této době se objevil slogan „Pryč se studem!“. Jednalo se o součást bolševického plánu vytvořit „nového člověka“ socialistické ideologie. Objevily se i případy, kdy lidé běhali nazí po ulicích a hystericky vykřikovali slogany jako: „Stud je buržoazní minulostí sovětského lidu.“ [13]
Aby si připomněly den, kdy došlo v principu ke zrušení manželství, lesbické skupiny uspořádaly 19. prosince 1918 oslavy. Trockij ve svých pamětech napsal, že zpráva o lesbických oslavách s následným průvodem velmi potěšily Lenina, který pak sám pobízel lidi, aby šli do průvodu nazí. [14]
Sovětský román z roku 1923, Láska tří generací, zpopularizoval slovní spojení „sklenice vody“. Autorkou byla Alexandra Kollontajová, lidová komisařka sociálních věcí a také revolucionářka, která si z tradiční rodiny probojovala cestu do bolševických řad ve snaze najít „osvobození pro ženy“. „Sklenice vody“, o níž se v románu píše, je ve skutečnosti synonymem pro sexuální požitkářství: v komunistické společnosti je uspokojování sexuálních tužeb tak normální a snadné jako dát si sklenici vody. Koncept „sklenice vody“ byl rozšířen mezi továrními dělníky a zejména u dospívajících studentů.
Známá komunistka Smidovičová shrnula soudobou morálku mladých v novinách Pravda (vydání z 21. března 1925) takto:
Každý člen, byť nevýznamný, Komunistického svazu mládeže a každý student Rabfaku (výcviková škola komunistické strany) má právo uspokojit své sexuální touhy. Tento koncept se stal axiomem a vyhýbání se pohlavnímu styku je považováno za buržoazní názor. Pokud muž prahne po mladé dívce, ať už je to studentka, dělnice nebo i školačka, pak ta dívka musí jeho chtíč uposlechnout, jinak bude považována za buržoazní dceru nehodnou označení pravé komunistky. [15]
Z rozvodu se také stalo něco běžného a rozšířeného. „Míra rozvodovosti dosáhla úrovně dosud v lidské historii nevídané. Během krátké doby to vypadalo, že se rozvedl každý Moskvan,“ poznamenává Paul Kengor ve své knize Podraz: Od komunistů k progresistům. Jak levice sabotovala rodinu a manželství (Takedown: From Communists to Progressives, How the Left Has Sabotaged Family and Marriage). Vlivný americký časopis The Atlantic publikoval v roce 1926 článek o šokující situaci v SSSR s názvem „Ruské snahy o zrušení manželství“. [16]
V tomto období sexuálního osvobození se také objevil fenomén „švédských rodin“, který však nemá se Švédy nic společného. Označuje velkou skupinu mužů a žen, kteří spolu žijí a oddávají se nevázanému sexu. To otevřelo dveře promiskuitě, sexuálnímu chaosu, homosexualitě, morálnímu rozkladu, destrukci rodiny, sexuálně přenosným chorobám, znásilňování a tak dále. [17]
S expanzí socialistických komun se v Sovětském svazu rozšířily i tyto „švédské rodiny“. Říkalo se tomu „znárodnění“ nebo „socializace“ žen. Smutným příkladem jsou socialistické ženy v Jekatěrinburgu v roce 1918. Když se města zmocnili bolševici, vydali nařízení, že musí být „socializovány“ mladé ženy a dívky ve věku 16–25 let. Vykonání příkazu si vzali na starosti někteří z funkcionářů strany, kteří takto „socializovali“ 10 dívek a žen. [18]
Ke konci 20. let 20. století bolševici své předpisy o sexuálním styku rychle zpřísnili. Lenin se v rozhovoru s feministkou Clarou Zetkinovou vyslovil, že myšlenka o „sklenici vody“ je „protimarxistická“ a „protisociální“. [19] Důvodem bylo, že sexuální osvobození přineslo nežádaný vedlejší efekt – spoustu novorozeňat. Řadu těchto dětí matky opustily a opět se tak ukázalo, že zničení rodiny v konečném důsledku vede ke společenskému rozvratu.
b) Sexuální osvobození v Jen-anu
„Sexuální osvobození“ praktikovali nejenom intelektuální vůdci strany, ale také běžní lidé žijící v komunistických sovětech (revoluční enklávy založené před svržením Nacionalistické strany) v provinciích Chu-pej, Che-nan a An-chuej. Kvůli propagaci rovnosti žen a absolutní svobodě manželství a rozvodu byla revoluční práce často narušena, aby se uspokojily sexuální tužby.
Mladí lidé v sovětech se někdy oddávali lásce ve jménu propojení s masami. U dívek nebylo neobvyklé, že měly šest nebo sedm sexuálních partnerů. Podle Sbírky historických revolučních dokumentů v sovětských okrscích provincií Chu-pej, Che-nan a An-chuej mělo kolem tří čtvrtin stranických bossů „sexuální vztahy s desítkami či stovkami žen“. [20]
Koncem jara roku 1931, když ve výše uvedené oblasti převzal velení nad sovětskými okrsky jistý Čang Kuo-tchao, poznamenal, že syfilis je tak rozšířený, že musel nahlásit ústředí strany, aby mu poslalo lékaře, kteří se na toto onemocnění specializují. O mnoho let později si ve svých pamětech stále živě vybavoval příběhy žen, které byly v sovětech sexuálně obtěžovány, a to včetně některých milenek vysokých generálů. [21]
Li Kche-nung působil v roce 1937 jako ředitel kanceláře Osmé pochodové armády v Nan-ťingu, kde byl zodpovědný za vybírání kapesného pro vojáky, léků a zásob. Při jedné příležitosti si zaměstnanci Národní vlády, kteří kontrolovali seznam léků pro Osmou pochodovou armádu, povšimli značného množství léků na pohlavní choroby. Ptali se tedy Li Kche-nunga: „Trpí v tvé armádě hodně lidí touto chorobou?“ Li si nebyl jistý, co odpovědět, a proto zalhal a řekl, že je to určeno k léčbě místních lidí. [22]
Ve 30. letech už však sexuální svoboda začala režim ohrožovat. Vyvstal tak tentýž problém společenského rozvratu jako v sovětském Rusku. Odvedenci Rudé armády se začali bát, že jim ženy poté, co se přidají k revoluci, budou nevěrné nebo se s nimi rozvedou. To mělo dopad na bojeschopnost vojska. Kromě toho to vypadalo, že trend promiskuity jen zesiluje nechvalně známý slogan „společný majetek, společné manželky“. Sovětské okrsky proto začaly zavádět politiku ochrany vojenských manželství, omezovat počet rozvodů a tak dále.
5. Jak komunismus ničí rodiny na Západě
V 60. letech se vynořila sociální a kulturní hnutí manipulovaná zlým duchem a ovlivněná neomarxismem a jinými radikálními ideologiemi. Patří sem kontrakultura hippie, radikální Nová levice (New Left), feministické hnutí a sexuální revoluce. Tato divoká společenská hnutí byla zuřivým útokem proti politickému systému USA, tradičnímu hodnotovému žebříčku a zažitému společenskému uspořádání.
Tato hnutí se rychle rozšířila do Evropy, kde rapidně změnila způsob, jakým lidé nahlíželi na společnost, rodinu, sexuální vztahy a kulturní hodnoty. Zároveň s tím se začalo čím dál víc ozývat hnutí za práva gayů. Součinnost těchto sil vedla k oslabení tradičních rodinných hodnot na Západě a k úpadku instituce tradiční rodiny a její ústřední role ve společenském životě. Sociální nepokoj zároveň odstartoval řadu problémů včetně rozrůstání pornografie, nárůst konzumace drog, rozpad sexuální morálky, nárůst zločinnosti mladistvých a rozrůstání skupin občanů závislých na příspěvcích od státu.
a) Propagace sexuálního osvobození
Zlý přízrak učinil četné přípravy pro použití sexuální svobody proti západním společnostem. Hnutí volné lásky vydláždilo cestu pro postupné narušení a rozložení tradiční rodiny. Pojem „volná láska“ porušuje tradiční sexuální mravy a zastává názor, že sexuální aktivita v jakékoliv formě by neměla být společností nijak omezována. Podle tohoto stanoviska by vláda ani zákon neměly omezovat sexuální aktivity jednotlivce, včetně manželství, potratu či nevěry, a ani by je neměly trestat.
Prvními, kdo výraz „volná láska“ použil, byli následovníci Charlese Fouriera a křesťansko-socialistického aktivisty Johna Humphreye Noyese.
V současnosti jsou hlavními zastánci myšlenek volné lásky ve velké většině případů socialisté nebo lidé, kteří byli socialistickými myšlenkami hluboce ovlivněni. Například ve Velké Británii byl průkopníkem hnutí volné lásky socialistický filozof Edward Carpenter, který byl rovněž aktivní v boji za práva gayů. Nejznámějším obhájcem práv homosexuálů byl britský filozof Bertrand Russell, zapřísáhlý socialista a člen Fabiánské společnosti. Russell tvrdil, že morálka by neměla omezovat instinktivní nutkání člověka k požitkářství a obhajoval předmanželský a mimomanželský sex.
Ve Francii byl hlavním poslem hnutí volné lásky Émile Armand, zpočátku anarchistický komunista, který později stavěl na utopistickém komunismu Fouriera. Armand založil francouzský individualistický anarchismus (který spadá do širší kategorie socialismu) a obhajoval promiskuitu, homosexualitu a bisexualitu. V Austrálii byl průkopníkem volné lásky anarchista Chummy Fleming (anarchismus je další odnoží socialismu).
Hnutí volné lásky v Americe přineslo důležité ovoce – erotický časopis Playboy založený roku 1953. Tiskopis využíval křídového papíru, aby vytvořil dojem, že jde o umění, nikoliv o plátek pochybné pověsti. Díky využití drahého barevného tisku se podařilo pozvednout pornografický obsah, obvykle považovaný za něco podřadného a vulgárního, na úroveň hlavního proudu společnosti. Najednou se z Playboye stal zábavný časopis pro vyšší vrstvy, který už přes půl století šíří mezi lidmi po celém světě jed sexuální svobody a útočí na tradiční morálku a vnímání sexuality.
S tím, jak v polovině 20. století začala postupně růst popularita hippies a volná láska se dočkala širokého přijetí, na scénu vstoupila sexuální revoluce, také známá jako sexuální osvobození. Pojem „sexuální revoluce“ vymyslel rakouský psychiatr Wilhelm Reich, zakladatel komunistické psychoanalýzy. Reich kombinoval marxismus s freudovskou psychoanalýzou a zastával názor, že marxismus osvobodil lidi od „ekonomického útlaku“, zatímco Freudovy myšlenky lidi osvobodily od „sexuálního útlaku“.
Dalším zakladatelem teorie sexuálního osvobození byl Herbert Marcuse z Frankfurtské školy. Během protikulturního hnutí 60. let, které proběhlo na Západě, se rozšířil Marcuseho slogan „Neválčete, milujte se“ (Make Love, not War), který do lidských srdcí hluboce zasel názory o sexuálním osvobození.
Od té doby se myšlenky sexuálního osvobození rychle rozšířily po celém Západě. Přispěly k tomu i dvě publikace od Alfreda Kinseyho, Sexuální chování mužů a Sexuální chování žen, a také rozšíření antikoncepce ve formě tabletek. Stojí za zmínku, že současní akademici objevili v Kinseyho práci zkreslené statistické údaje, zveličování, zjednodušování a další nesprávnosti, kterých se dopustil ve jménu svých politických a ideologických pohnutek. Kinsey si dal za cíl ukázat, že mimomanželský sex, homosexualita a podobně jsou běžné, aby přiměl společnost přijmout tyto jevy jako něco normálního. Nutno dodat, že se mu to z velké části podařilo. [23]
A tak se být „sexuálně osvobozený“ stalo módním trendem. Střídaní partnerů se u mladých lidí začalo považovat za naprosto běžné. Dospívající, kteří se přiznali, že ještě neměli sex, byli svými vrstevníky zesměšňováni. Data ukazují, že u těch, kdo dosáhli mezi lety 1954 až 1963 patnácti let, mělo 82 procent předmanželský sex před dosažením třiceti let. [24] V roce 2010 a později bylo pouze 5 procent nevěst pannami, zatímco 18 procent z nich mělo před uzavřením sňatku deset a více sexuálních partnerů. [25] Kulturní mainstream je přesycen sexem, ať už v literatuře, filmu, reklamách či v televizi.
b) Prosazování feminismu a zavržení tradiční rodiny
Feministické hnutí je dalším nástrojem, jejž komunistický přízrak použil ke zničení rodiny. Když feministické hnutí v 18. století začínalo, objevilo se nejdříve v Evropě. Jeho stoupenci hlásali, že ženám by se mělo dostat stejného zacházení jako mužům, a sice v oblasti vzdělání, zaměstnání a politiky. V polovině 19. století se centrum feministického hnutí přesunulo z Evropy do Spojených států.
Když začala první vlna feminismu, tradiční rodina měla ve společnosti stále ještě pevné postavení, a tak proti ní feministky a feministé nehorovali přímo. Vlivní stoupenci tohoto hnutí, jako například Mary Wollstonecraftová v 18. století v Anglii, Margaret Fullerová v 19. století v USA nebo John Stuart Mill v Anglii v 19. století, všichni ve všeobecnosti hlásali, že ženy by měly po sňatku upřednostňovat rodinu, že jejich potenciál by se měl rozvíjet v rámci rodiny a že ženy by se měly rozvíjet právě kvůli rodině (například s cílem vzdělávat děti, starat se o rodinu a tak dále). Některé mimořádně nadané ženy by nicméně podle jejich názoru neměly být společenskými konvencemi svazovány, aby mohly své nadání v daných oblastech volně uplatnit, a to i do té míry, že budou konkurovat mužům.
Ve 20. letech minulého století a později, když bylo v řadě států uzákoněno volební právo žen, postupně ustoupila první vlna feministických hnutí a s nástupem Velké deprese a 2. světové války se celé hnutí za práva žen v podstatě rozpadlo.
Přízrak komunismu však už dávno předtím začal připravovat půdu pro destrukci ve snaze zničit tradiční manželství a sexuální etiku. Směr radikálních feministických hnutí určili první utopičtí socialisté v 19. století. „Otec feminismu“ François Marie Charles Fourier prohlásil, že manželství proměňuje ženy na soukromý majetek. Robert Owen proklínal manželství jako zlo. Myšlenky těchto utopistických socialistů zdědily a rozvinuly pozdější feministky, například Frances Wrightová, která navázala na Fourierovy myšlenky a hlásala sexuální svobodu pro ženy.
Britská feministka a aktivistka Anna Wheelerová navázala na Owenovy myšlenky a zarputile odmítala manželství s odůvodněním, že z žen dělá otrokyně. Důležitou součástí feministického hnutí 19. století byly také socialistické aktivistky. Jedněmi z nejvlivnějších feministických publikací té doby byly La Voix des Femmes, první feministický časopis ve Francii, La Femme Libre (později přejmenovaný na La Tribune des Femmes) nebo La Politique des Femmes. Zakladatelkami těchto tiskopisů byly buď následovnice Fouriera, nebo Henriho de Saint-Simona, zastánce modernosti. Úřady měly feministické aktivistky v hledáčku kvůli úzkému propojení feminismu se socialismem.
Jak hnutí za práva žen nabývala na síle, ďábel komunismu představil celou škálu radikálních myšlenek, které útočily na tradiční pojetí rodiny a manželství a vydláždily cestu pro radikálnější feminismus, který přišel v závěsu.
Druhá vlna feminismu začala ve Spojených státech koncem 60. let 20. století, aby se poté rozšířila do západní a severní Evropy a do celého západního světa. Americká společnost si koncem 60. let prošla obdobím nepokojů, kdy se vynořily hnutí za občanská práva, hnutí proti válce ve Vietnamu a jiné radikální sociální směry. Také feminismus využil příhodných okolností, aby znovu vystrčil hlavu, tentokrát v ještě radikálnější podobě, a dočkal se popularity.
Základním kamenem této vlny feminismu byla kniha z roku 1963 The Feminine Mystique (Ženská mystika) od Betty Friedanové a dále Národní organizace pro ženy (NOW), kterou tato autorka založila. Friedanová knihu psala z perspektivy ženy v domácnosti ze střední třídy, která žije na předměstí, a tvrdě v ní kritizovala tradiční roli žen v rodině. Byla toho názoru, že tradiční představa šťastné, spokojené a veselé ženy v domácnosti je mýtus, vytvořený patriarchální společností. Podle ní je pro americké ženy měšťácká rodina střední vrstvy pouhým „pohodlným koncentračním táborem“, a proto by moderní vzdělaná žena měla odmítnout pocit uspokojení, kterého může docílit podporou svého manžela a výchovou dětí, a místo toho si uvědomit svou hodnotu mimo rámec rodiny.[26]
O pár let později radikální feministky ovládly Národní organizaci žen, kde čerpaly z myšlenek Friedanové. Podle nich byly ženy utlačovány patriarchátem již od starověku a za hlavní příčinu útlaku žen označovaly rodinu. Jejich cílem proto byla naprostá transformace sociálního systému a tradiční kultury a boj na všech frontách – v ekonomii, vzdělávání, kultuře i v rodině – za účelem dosažení ženské rovnoprávnosti.
Rozdělit společnost na „utlačovatele“ a „utlačované“ je přesně to, z čeho vychází komunismus, stejně jako obhajování boje, osvobození a rovnoprávnosti. Tradiční marxismus rozděluje lidi do skupin podle jejich ekonomického postavení, přičemž neofeministická hnutí dělí lidi na základě pohlaví.
Betty Friedanová ve skutečnosti nebyla středostavovskou ženou v domácnosti, znuděnou domácími pracemi, tak jak to ve své knize popisuje. Daniel Horowitz, profesor vyučující na Smith College, sepsal v roce 1998 životopis Friedanové pod názvem Betty Friedan and the Making of The Feminine Mystique (Betty Friedanová a vznik Ženské mystiky). V knize uvádí, že Friedanová už od svých studií až do 50. let působila pod dívčím jménem Betty Goldsteinová jako radikální socialistická aktivistka. Později se v různých obdobích živila jako profesionální žurnalistka, nebo přesněji řečeno propagandistka, píšící pro několik radikálních odborových organizací působících pod Komunistickou stranou USA.
Bývalý stoupenec levice David Horowitz (není příbuzný s Danielem Horowitzem) zkoumal publikované články Friedanové, aby zjistil, jak se vyvíjely její názory. [27] Objevil, že na Kalifornské univerzitě v Berkeley byla členkou Komunistického svazu mládeže a dvakrát požádala o přijetí do Komunistické strany USA. Judith Hennesseeová, její oficiální životopiskyně, rovněž naznačuje, že Friedanová byla marxistka. [28]
Americká akademička Kate Weigandová ve své knize Red Feminism (Rudý feminismus) poukazuje na fakt, že feminismus ve skutečnosti ve Spojených státech od začátku 20. století do 60. let neutichl, ale že velká skupina feministických autorek s komunistickým pozadím připravila cestu pro následnou druhou vlnu feministického hnutí. Patří mezi ně Susan Anthonyová, Eleanor Flexová, Gerda Lernerová, Eve Merriamová a další. Anthonyová již v roce 1946 aplikovala marxistickou metodu analýzy, aby srovnávala útlak černochů bělochy s útlakem žen ze strany mužů. Tyto autorky však své rudé pozadí tajily kvůli mccarthismu té doby. [29]
V Evropě vedlo kultovní dílo francouzské spisovatelky Simone de Beauvoirové, Druhé pohlaví, k mánii druhé vlny feminismu. De Beauvoirová byla socialistka, která v roce 1941 společně s komunistickým filozofem Jean-Paul Sartrem a dalšími vytvořila undergroundovou socialistickou organizaci Socialiste et Liberté. S nárůstem její popularity coby feministky de Beauvoirová v 60. letech veřejně prohlásila, že už v socialismus nevěří a že je pouze feministka.
„Člověk se ženou nenarodí, nýbrž se jí stává,“ prohlásila de Beauvoirová a tvrdila, že ačkoliv je pohlaví určeno fyziologickými rysy, jde o subjektivně vnímaný psychologický koncept, vytvořený pod vlivem lidského způsobu života. Podle ní jsou povahové rysy jako poslušnost, přizpůsobivost, láska a mateřství založeny na „mýtu“, pečlivě sestaveném patriarchátem za účelem utlačování žen. De Beauvoirová byla toho názoru, že by se ženy měly prolomit tradičními představami a uvědomit si své nespoutané já.
Toto uvažování ve skutečnosti stojí také za škodlivými představami o homosexualitě, bisexualitě, transgenderismu a podobných směrech. Od té doby se začaly konstantně vynořovat různé další feministické myšlenky, které svět viděly optikou ženy, utlačované patriarchátem, kterého je docíleno tradičním modelem rodiny. Rodina je tak údajně překážkou ženské rovnoprávnosti. [30]
De Beauvoirová tvrdila, že ženy jsou v manželství svými muži omezovány. Měla za to, že manželství je „stejně nechutné jako prostituce“ a odmítala se vdát. Místo toho udržovala „otevřený vztah“ se Sartrem, který ve stejném duchu udržoval sexuální vztahy s dalšími ženami. Tento názor na manželství je mezi dnešními radikálními feministkami naprosto běžný. Takovéto sexuální poměry a vztahy jsou přesně systémem společných manželek, tak jak si jej představoval předchůdce utopistického komunismu 19. století, Charles Fourier.
Přeloženo z původního článku newyorské redakce deníku Epoch Times.
Další díl kapitoly zde.
Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
Odkazy:
[2] Viz tabulka 1–17. „Number and Percent of Births to Unmarried Women, by Race and Hispanic Origin: United States, 1940–2000“, CDC, https://www.cdc.gov/nchs/data/statab/t001x17.pdf
[3] „Beyond Same-Sex Marriage: A New Strategic Vision for All Our Families and Relationships“, Studies in Gender and Sexuality, 9:2 (1. července 2006): 161–171. https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/15240650801935198.
[4] Victoria Cavaliere, „Rhode Island School District Bans Father-Daughter, Mother-Son Events“, http://www.nydailynews.com/news/national/rhode-island-school-district-bans-father-daughter-mother-son-events-article-1.1162289#nt=byline.
[5] Genesis 2:23, http://biblehub.com/genesis/2-23.htm.
[6] Engels, Frederick. n.d., „Origins of the Family. Chapter 2 (IV)“, stránka navštívena 17. července 2018. https://www.marxists.org/archive/marx/works/1884/origin-family/ch02d.htm.
[7] „Robert Owen, Critique of Individualism (1825–1826)“, n.d., Indiana University. Stránka navštívena 17. července 2018. https://web.archive.org/web/20171126034814/http://www.indiana.edu:80/~kdhist/H105-documents-web/week11/Owen1826.html.
[8] Engels, Frederick, n.d. „Origins of the Family. Chapter II (4.)“, stránka navštívena 17. července 2018. https://www.marxists.org/archive/marx/works/1884/origin-family/ch02d.htm.
[9] Engels, tamtéž.
[10] Tento překlad pochází z ruštiny: Melnichenko, Alexander, 2017. „Великая октябрьская сексуальная революция [The Great October Sexual Revolution]“. Russian Folk Line, 20. srpna 2017, http://ruskline.ru/opp/2017/avgust/21/velikaya_oktyabrskaya_seksualnaya_revolyuciya/. Tyto a další zdroje čerpají z práce bývalé menševičky Aleksandry Kollontajové.
[11] Tamtéž.
[12] Tamtéž.
[13] Tamtéž.
[14] Tamtéž.
[15] Наталья Короткая， „Эрос революции: „Комсомолка, не будь мещанкой – помоги мужчине снять напряжение!“ https://lady.tut.by/news/sex/319720.html?crnd=68249.
[16] Paul Kengor, Takedown: From Communists to Progressives, How the Left Has Sabotaged Family and Marriage (WND Books, 2015), 54.
[17] Viz Melnichenko (2017).
[18] Xia Hou, „The Promiscuous Gene of Communism: Sexual Liberation,“ The Epoch Times (čínská edice). 9. dubna 2017, http://www.epochtimes.com/gb/17/4/9/n9018949.htm; The Weekly Review, Svazky 4–5 (National Weekly Corporation, 1921), 232, k dispozici na https://goo.gl/QY1gBc; ohledně incidentu velitele Rudé armády, který socializoval 10 dívek, viz Olga Greigová (Ольга Грейгъ), Kapitola 7 v: „Revoluce pohlaví“ nebo „Tajná mise Clary Zetkinové“ (Революция полов, или Тайная миссия Клары Цеткин), k dipozici na https://rutlib5.com/book/21336/p/8
[19] Clara Zetkin, „Lenin on the Women’s Question“, My Memorandum (přepsáno ze Spisů V. I. Lenina, International Publishers, k dispozici na https://www.marxists.org/archive/zetkin/1920/lenin/zetkin1.htm)
[20] Huang Wenzhi, „,What Happened after Nora Left': Women’s Liberation, Freedom of Marriage, and Class Revolution: A Historical Survey of the Hubei-Henan-Anhui Soviet Districts (1922–1932)“, Open Times č. 4 (2013). Čínsky: 黃文治：〈 “娜拉走後怎樣”：婦女解放、婚姻自由及階級革命——以鄂豫皖蘇區為中心的歷史考察（1922～1932）〉《開放時代》，2013年第4期.
[21] Huang Wenzhi (2013), tamtéž.
[22] „Yang Ning, „Why Did the Eighth Route Army Purchase Medicines for Sexual Transmitted Diseases?“ The Epoch Times (čínsky), http://www.epochtimes.com/gb/18/1/18/n10069025.htm
[23] Judith A. Reisman, Ph.D.; Edward W. Eichel, Kinsey, Sex and Fraud: The Indoctrination of a People (Lafayette, Louisiana: Lochinvar-Huntington House, 1990); „Dr. Judith A. Reisman and her colleagues demolish the foundations of the two (Kinsey) reports.“; „Really, Dr Kinsey?“ The Lancet, sv. 337 (2. března 1991): 547.
[24] L. B. Finer, „Trends in Premarital Sex in the United States, 1954–2003,“ Public Health Reports 122(1) (2007): 73–78.
[25] Nicholas H. Wolfinger, „Counterintuitive Trends in the Link Between Premarital Sex and Marital Stability“, Institute for Family Studies, https://ifstudies.org/blog/counterintuitive-trends-in-the-link-between-premarital-sex-and-marital-stability.
[26] Betty Friedan, The Feminine Mystique (New York: W.W. Norton & Company, 1963).
[27] David Horowitz, Salon Magazine, leden 1999, http://www.writing.upenn.edu/~afilreis/50s/friedan-per-horowitz.html
[28] Joanne Boucher, „Betty Friedan and the Radical Past of Liberal Feminism“. New Politics 9 (3). http://nova.wpunj.edu/newpolitics/issue35/boucher35.htm.
[29] Kate Weigand, Red Feminism: American Communism and the Making of Women’s Liberation (Baltimore, Maryland: Johns Hopkins University Press, 2002).
[30] Simone de Beauvoir, The Second Sex, trans. Constance Borde, Sheila Malovany-Chevallier (New York: Vintage Books, 2011).
