Filmové recenze: Mandy, Upgrade, Dogman aneb Oplatky se pečou

Protože jsem se v nedávno rozhodl, že už konečně přestanu zanedbávat svůj odvěký koníček kinematografii, chtěl bych se s Vámi v následujících týdnech a možná měsících podělit o svoje dojmy z filmů (a seriálů), které jsem v poslední době zhlédl a které mě zaujaly. Anžto nechci vyzrazovat z děje přespříliš, nebude se jednat o rozsáhlé rozbory a jeden článek tak obsáhne více kousků. Dnes mám pro vás shodou okolností tři velmi rozdílné filmy se společným motivem, kterým je pomsta. Tak se pohodlně usaďte, snad si vyberete.

Jako první bych rád pohovořil o novém snímku Panose Cosmatose (Beyond the Black Rainbow), který se v originále jmenuje Mandy, přičemž v naší distribuci k tomuto názvu byl přidán lehce přiblblý podtitul Kult pomsty.

Pokud vás odrazuje již samotný trailer, tak na tento film rovnou zapomeňte. Skutečně je jeho většina prohnána tím zvláštním rudým (a jindy třeba žlutým) filtrem, skutečně je tak „zrnitý“ (což YouTube poněkud skrývá do své komprese), skutečně je doprovodná hudba tak brutálně strohá až disharmonická a skutečně je hlavním protagonistou maniakálně přehrávající Nicolas Cage. Cosmatos však evidentně chápe, že právě v maniakálnosti tkví Cagova síla – v případě, že tomu odpovídá svěřená látka. A v tomto ohledu je Mandy pro Cage jako napsaná. Celý film se totiž potácí na hranici drogového tripu a horečnatého snu. A tentokrát nejde o včely.

Vizuální stránka, o které se bude v souvislosti s tímto filmem mluvit asi nejvíc, je dokonale propracovaná. Záběry se pomalu přelévají jako krvavá melasa a mnohé z nich připomínají booklet metalového alba – což při pohledu na “logo” filmu a trička, která v něm nosí protagonistova manželka, jistě nebude náhoda. Zvuky a hudba trefně dokreslují atmosféru, ale nestrhávají na sebe pozornost, což je v tomto žánru stěžejní. Vetšinou se jedná o plochy a ruchy tvořené elektrickými kytarami či syntetizátory. Na samostatný poslech to tedy úplně nebude, nejste-li fanouškem stylů, které mají v názvu slovo „drone“, ale vyjímky se najdou.

Herecké obsazení se též vyvedlo. Většina herců působí dojmem, že byla pro tento film stvořena a ústřední trio Red, Mandy a sektář Jeremiah (Nicolas Cage, Andrea Riseborough, Linus Roache), jež dostává nejvíce prostoru, svým postavám dává vše, co si může divák přát. V případě Cage je patrné, že pod dobrým režijním vedením má i po mnoha přešlapech stále co nabídnout, a že režisér-autor se zajímavým nápadem jej může skvěle využít, aniž by výsledek působil komicky.

Zápletka neskrývá žádná velká překvapení, a jakmile se uvelebíte v surrealistickém světě, do kterého vás film okamžitě vtáhne, poznáte, že vše, co se v něm odehrálo a odehrává, se nevyhnutelně muselo a musí stát. Přestože je záhy jasné, jakým směrem se bude děj ubírat, domnívám se, že nejlepší je si Mandy vychutnat bez předchozího zjišťování, „o čem je“. Shlédnutí traileru tak považuji za nutné zlo, které poslouží jako jakési síto pro oddělení diváků, pro které film nebude snesitelný. A pozor! Ač to tak někomu může z traileru připadat, film není prvoplánovou béčkovou hovadinou, u které se budete chechtat tomu, co se to na plátně (či obrazovce) děje za hovadiny.

Pokud vám nevadí netradiční tvorba a jste schopni se u filmu odpoutat od reality a skutečně se nechat pohltit tím, co pro vás tvůrci připravili, nebudete zklamáni. Ortodoxní vyznavači realismu a akčních spektáklů z dílny Michaela Baye si tento snímek nechají ujít, ale ostatní by mu měli dát šanci. A babičce jej také raději nepouštějte.

Dalším dnešním kouskem je film Upgrade (trailer), který natočil nako svou druhotinu Leigh Whannell. Pokud vám jeho jméno nic neříká, není divu, protože jeho režijním debutem byl Insidious 3, a jinak se nám zatím Leigh zabýval spíše hraním a psaním (několik dílů ze série Saw, snad všechny Insidious atd.). Vzhledem k tomu, o jak nezkušeného režiséra se tedy jedná a že film stál pouhých pět milionů dolarů, je výsledek až nečekaně povedený.

Příběh snímku nás přenese do blízké budoucnosti, ve které májí (hlavně ti bohatší) lidé k dispozici vozy s umělou inteligencí a kybernetické implantáty, nebe brázdí policejní drony, které identifikují občany podle subdermálních čipů, a vůbec to všechno zavání naleštěnou dystopií. Hlavní hrdina Grey (Logan Marshall-Greene, neboli „Budget Tom Hardy“, jak se mu někdy přezdívá) sám žádným implantátem neoplývá a jeho koníčkem je renovace klasických vozů typu muscle car. Greyova manželka Asha je naopak velké zvíře v jedné z předních korporací zabývající se kybertechnologiemi (což je nám podáno jako známé klišé o přitahujících se protikladech), a tak má Grey na svou zálibu čas i prostředky.

Krátce poté, co Grey svou ženu představí svému jedinému zákazníkovi Eronovi (ehm), excentrickému géniovi a řediteli konkurenční hyper-kyber-nano-společnosti, jež právě vyvinula revoluční druh implantovatelného čipu jménem Stem, dojde k podivné něhodě automaticky řízeného vozu, kterým se Grey a Asha vracejí domů, a objevivší se ozbrojený gang oba zraněné manžele zastřelí. Grey ale přežije, ačkoli jen za cenu kompletní paralýzy od krku dolů a brutálních depresí.

Mezitím se rozbíhá vyšetřování, kdo je za přepadení zodpovědný, ale přes veškerou technologii a poročilé metody dostupné rukám zákona jsou výsledky nevalné a Grey sám postrádá jakoukoli důvěru v policistku, která případ dostala přidělený.

Když pak Greye po neúspěšném pokusu o sebevraždu v nemocnici navštíví podivín Eron a nabídne mu možnost vyzkoušet, co všechno dokáže jeho nový čip, Grey jeho naléhání podlehne a tajně – protože čip není oficiálně schválen pro testování na lidech – podstoupí operaci, při které je mu Stem umístěn do míchy.

Pokus slaví úspěch a náš hrdina je okamžitě schopen pohybu a chůze, ovšem to není vše, co má Stem nachystáno. Stem začne se svým hostitelem komunikovat, což se projevuje tak, že Grey v hlavě slyší Angličana s přehnaně korektním vyjadřováním stiženého citovou oploštělostí – zkrátka správného Angličana. Stem truchlícího vdovce přesvědčí, že s jeho pomocí může najít vrahy své manželky a pomstít se. A tím se roztáčí kolotoč svérázné pseudodetektivní práce, při které musí Grey předstírat, že je ochrnutý, přičemž jeho nový nájemník z něj může vytvořit špičkového zabijáka jen tím, že jej Grey na chvíli pustí „ke kormidlu“.

Film vypadá skvěle. Design futuristických technologií budí dojem realističnosti a funkčnosti, kamerové onanie působí efektně, ale přehledně, brutalita je dávkována plnými hrstmi a některým scénám a hláškám se jistě i zasmějete. Bohužel ta pro mě nejvtipnější je obsažena již v traileru – ano myslím tím geniální dialog uprostřed souboje na život a na smrt: „Stem, he’s got a knife!“ na což čip odvětí s ledovým klidem (a přízvukem) Angličana: „I see that. We have a knife, too,“ načež Stemem ovládaný Grey, zkroutí protivníkovi ruku svírající nůž za záda, popadne ze stojanu jiný nůž, přetne mu šlachy v předloktí a vrazí mu jej pod lopatku.

Jak příběh pokračuje, už vám nepovím, protože přibližně od tohoto momentu se začínají naplno projevovat scénaristé a já bych vám nerad zkazil plody jejich práce. Finále většinu publika dozajista překvapí, a i když by někdo asi mohl tvrdit, že vyznívá překombinovaně, já osobně jsem byl nadmíru spokojen.

Jak jsem již psal, vizuálně je film velmi působivý, akční scény jsou přehledné, nečeká nás shaky cam á la Paul Greengrass, ani hovadné prostřihy každých 150 milisekund jako z díla Oliviera Megatona. Film si často vypomůže nějakým tím digitálním trikem, ale veskrze se jedná o případy, kde je to vhodné, jako například displej promítaný na předloktí nositele, speciální zobrazovací režim, při kterém může hlavní záporák vidět skrz zdi, zatmavovací skla vozu apod. Navíc, jak jsem již zmiňoval, na to, jaký měl film rozpočet, je až neuvěřitelné, jak dobře snese srovnání s padesákrát dražšími snímky.

Hercům není co vytknout. Marshalla-Greena mám v oblibě již od jeho vynikajícího ztvárnění navrátivšího se válečného veterána v brilantním seriálu Quarry. Jeho občasné roboticky úsporné pohyby mi způsobovaly lehké mrazení – obzvlášť v kombinaci s videoherní kamerou „ze třetí osoby“, jejímiž záběry jsme pákrát oblaženi. Benedict Hardie jako hlavní zloun Fisk je skvěle slizký, a přesto uvěřitelný, Betty Gabriel jako detektiv Cortezová podává dobrý výkon, Harrison Gilbertson se na roli Erona také velmi hodil, a i ostatní menší role byly zvládnuty se ctí. Hlas Stemu zní správně suchopárně, což je pak často katalyzátorem drobných vtípků na téma „umělá inteligence nechápe nadsázku“ apod.

Upgrade bych vřele doporučil každému, kdo ocení chytré sci-fi, ale zároveň se nebojí trošky té krve, upajclého ucha a genderfluid hackerů. Ostatní ať raději zvolí Ready Player One nebo podobnou limonádu.

Posledním dnešním filmem, o kterém bych se rád zmínil, je Dogman Mattea Garroneho. Vlastník a jediný zaměstnanec psího salónu Marcello (Marcello Fonte) žije svůj malý bezvýznamný život kdesi na okraji Říma. Psy zbožňuje a oni jeho, s dcerou, o kterou pečuje jeho exmanželka, má dobrý vztah, ostatní živnostníci v okolí „ho berou“, denně spolu chodí na oběd do místní hospůdky, občas si zahrají fotbal na nedalekém hřišti a zdálo by se, že čas na ospalé periferii bude plynout klidně dál až do skonání věků.

To by zde ovšem nesměl úřadovat bývalý boxer a hajzl na plný úvazek Simoncino (Edoardo Pesce), který místní obyvatele obtěžuje, šikanuje a – občas s Marcellovým přispěním – okrádá. Marcello si sice jeho náklonnost kupuje kokainem, se kterým po troškách kšeftuje, aby si mírně přilepšil a mohl dceři dopřávat výlety s potápěním, které oba tak zbožňují, ale Simoncino nemá nikdy dost a postupně se (nejen) vlivem drog situace vyostřuje.

Když se pak Marcello pokusí vzepřít, protože se jej Simoncino rozhodne využít pro vyloupení klenotnictví sídlícího vedle salónu, nenachází pro skutečný odpor sílu a následky jsou tragické. Marcello, který odmítá Simoncina inkriminovat je odsouzen a stráví rok ve vězení. I zde se projeví atypičnost filmu, a to tím, že celá vězeňská anabáze je shrnuta minutu a půl dlouhým záběrem sledujícím neduživého Marcella, jak poprvé kráčí chodbami věznice do své cely s přidělenými lůžkovinami v náručí a míjí potetované vězně-mazáky.

Marcello je propuštěn, vrací se domů a vše se vrací do starých kolejí. Jenže ne tak úplně. Z Marcella je najednou vyvrhel, majitelé okolních obchodů jím pohrdají a Marcellovi zbývá jediný kamarád… Simoncino. Když jej Marcello konfrontuje kvůli penězům, které měl z loupeže slíbené, není mu nic platné ani to, že vzal celou věc na sebe. Simoncino mu nabídne směšných 300 eur a všechny naděje, že Marcello konečně dceři vynahradí svou nepřítomnost vysněným potápěním na Havaji se rozplývají v rudé mlze, která mu zatemňuje mozek.

Zbytek filmu pak svérázným způsobem pojednává o tom, v co jsme celou dobu od uvedení Simoncina na scénu doufali, ale je vám jistě jasné, že nic není takové, jaké bychom si to přáli. Dogman je totiž především příběhem a duševním rozborem člověka, který je zahnán do kouta. Který je zlomen a zničen a zbývá mu jediné východisko, jak se zoufale pokusit odčinit něco, co odčinit nelze.

Traileru bych opět vyčetl přílišnou sdílnost (a proto na něj ani nevkládám odkaz), ale zde je to možná tak trochu způsobeno tím, že scénář byl napsán podle skutečné události, a tak mohou teoreticky diváci dopředu vědět, jak to celé dopadne. Musím také poznamenat, že tomuto filmu to ani tolik neškodí a mnohem víc než věcný popis toho, co se stane, je důležité emocionální pojetí, duševní rozpoložení hlavního hrdiny a vykreslení jeho tužeb, a to je vyjádřeno excelentně, k čemuž od začátku přispívají oba herci v hlavních rolích.

Dogman není pro každého. Marcella neztvárnil Charles Bronson, ani Liam Neeson, a tak nečekejte, že je pomsta v Marcellově podání cool a bez následků. Ale to je právě na tomto snímku to zajímavé a odlišné. Střídmá stopáž (102 minut i s titulky) příspívá k tomu, že tohle hořké té vypijete a ani se moc nezakuckáte.

To je pro tentokrát vše.

Díky za pozornost a snad již brzy u dalšího filmového okénka.

27.01.2019 Redik

Související články: