Britská premiérka Theresa Mayová po trpkém dvouletém handrkování s vyjednávači Evropské unie dohodu o brexitu, který by měl teoreticky nastat 29. března, v Dolní sněmovně britského parlamentu neprosadila a prohrála nevídaným historickým rekordem o 230 hlasů. Nepochybně se pokoušela obě strany i národ rozpolcený nesmiřitelným konfliktem uchlácholit svým nemastným a neslaným kompromisem, jaký jí neústupná Unie umožnila. Pro jedny nepřijatelný brexit jen podle jména, pro druhé naprosto zbytečné vystoupení při dodržování všech pravidel jednotného trhu a celní unie, na vyjednaném omezení imigrace jim nezáleželo.

Jak ale dál? Nastane odchod bez smlouvy a na hranicích se objeví celní správa, vznikne internetová byrokracie, budou se vybírat poplatky, obchod s kontinentem zdraží, zpomalí a všichni zchudneme? Takového scénáře se celá (nekonzervativní) elita obává a ministr financí ujišťuje obchodní kruhy, že takovou tragedii nepřipustí. Zastánci i tvrdého brexitu, nejde-li to jinak, považují katastrofický scénář za hloupost a domnívají se, že budou hospodářské potíže pouze dočasné. Obchodní suverenita ostrovní říše časem ekonomiku pozdvihne.

Všechno tedy nasvědčuje, že válka o brexit bude dlouho pokračovat a k odchodu z Unie možná ani nedojde. Parlament se bouří, mimo konzervativce a severoirské unionisty téměř všichni členové ostatních stran totiž volili v referendu pro setrvání (512 : 131) a hodlají odchod z EU zmařit. Mluvčí (předseda) parlamentu se stal neoficiálním vůdcem obou frakcí a vláda ztratila možnost rozhodovat, o čem se má hlasovat. Prošel dokonce návrh jednoho poslance, aby Mayová do tří dnů předložila náhradní plán B. Na řadu přijdou jistě další přílepky a dodatky.

Již nyní se někteří poslanci vládní strany dohodli s opozicí, že vládě během letošního roku neumožní odejít bez smlouvy a bude nucena požádat o prodloužení vyjednávací lhůty, možná donekonečna.

Chudák premiérka stále ještě doufá, že nějaký ústupek zejména v kontroverzním přílepku o zachování vnitřní bezcelní hranice na irském ostrově, kterou Unie s Dublinem prosadila, nějak změní a vylepšenou dohodu parlament přijme. Z Bruselu se ale ozývají hlasy, že se nic měnit nebude a irská „pojistka” neviditelné hranice se za dočasnou, jak by ráda prosadila Mayová, považovat nemůže. Eurokraté zřejmě uvažují, že Británie buď v Unii setrvá, nebo v referendu dohodu schválí. Jak ale dál?

Vůdce labouristů Jeremy Corbyn mezitím pod mocným tlakem vedení své strany a svých poslanců obrátil a nyní souhlasí s plebiscitem, ale zároveň se přiklonil k názoru, že by se mělo jednání o brexitu prodloužit do konce roku. Zdá se, že do konce března se nic nového, co by se dalo přilepit k propadlé smlouvě a nabídnout poslancům, zřejmě vyjednat nepodaří. Evropská unie zatím vyčkává a její hlavní vyjednávač Michel Barnier prohlásil, že nemá smysl hovořit o dalším vyjednávání, postačí, aby Mayová uznala Corbynův návrh a Británie zůstala v celní unii. To by ale byl naprostý i formální brexit neexit, Británie by nemohla žádné obchodní smlouvy s třetí stranou vyjednávat.

Z Bruselu se stále ozývá, že není o čem jednat, dokud Angličané neoznámí, co vlastně chtějí. Jenže nic takového, na čem by se dohodli, neexistuje. Ve skutečnosti to řekli a ne jednou: volný obchod s celým světem a neméně svobodný, čili bez vnějších i vnitřních omezení, s evropským trhem. To ovšem nepadalo v úvahu. Ještě před vznikem EU (EHS, 1958) usilovala Británie vytvořit v Evropě zónu volného obchodu a nehodlala vstoupit do kartelu s francouzským dotačním a celním dirigismem. Bohužel jí to nevyšlo. Když nakonec takové Společenství volného obchodu přece jen založila (EFTA, 1960), bylo pozdě. Ačkoli ekonomicky velmi úspěšné, počaly z něho státy odcházet a připojovaly se postupně do mocenského svazku Evropského společenství (Dánsko, Švédsko, Rakousko).

Kdyby tomu Unie nebránila, smlouvu o skutečném volném obchodu by britský parlament navzdory většině, která pro brexit nehlasovala, jistě uznal. Byl by to totiž návrat k slavné tradici 19. století. Již tenkrát (1846) vypukl spor o bezcelní dovoz obilí a od té doby se o potřebě svobodně dovážet a vyvážet diskutovalo mnohokrát.

Dnes jsou bohužel zastánci laissez faire v menšině, ne snad proto, že by jejich odpůrci obdivovali Evropskou unii, nesnáší ji až na výjimky stejně jako euroskeptici, považují se ale za pragmatiky. Jako by říkali ano, je to příšerné, nesmyslné dotace, nesmyslná integrace, tisíce zbytečných nařízení, většinou stejně neodvolatelých jako celá ta nevolená nomenklatura v Bruselu, která má dnes v rukou 40 procent veškeré legislativy na úkor naší suverenity. Co se dá ale dělat, eurokrati mají moc a je to náš největší trh, export/import na kontinent činí 42 procent.

Nespokojenost s Unií vzrůstala v Anglii celá desetiletí, zejména po slavném projevu Margarety Thatcherové v Bruggách (1988), která poukázala na rozpad impéria sovětů a budování centralismu v Evropě. Po hypoteční krizi eurozóny, po imigrační krizi a masivním přílivu chudých přistěhovalců z Evropy do přelidněné Anglie neměl být výsledek referenda velkým překvapením. Konzervativní stranu nynější zuřivý spor pod tlakem Unie rozštěpil, co by mohla způsobit zuřivá kampaň nového lidového hlasování, si neumím představit. Lidé se už jednou v referendu postavili proti establishmentu, podruhé by bojovali proti zrádcům v parlamentu. Francouzské demonstrace a kravály v chladnokrevnější Anglii jistě nevypuknou, ale politický rozvrat nepochybně nastává.

MfD, 25.1.2019