Inscenace měla premiéru 19. ledna v Divadle Komedie a vznikla v koprodukci Městských divadel pražských, která mají od letošní sezóny nové vedení a smělé vize, a souboru Lachende Bestien, který své projekty dosud uváděl v různých alternativnějších prostorách a „hlásí se k představě divadla jako kritického média“. Výchozím textem se tentokrát stal Ibsenův Nepřítel lidu, v anotaci čteme: „Nesmlouvavá režie Michala Háby nabourává zdánlivou aktuálnost dramatu Henrika Ibsena. [...] Příběh lázeňského lékaře, který bojuje proti ‚kompaktní většině‘, je považován více než sto let za fungující zrcadlo společnosti. Divadelní skupině Lachende Bestien takový výklad nestačí. V divoké ekoteroristické jízdě nahlíží limity současné liberální demokracie i v ní obsažené fašistické tendence a svět Ibsenových lázní obohacuje o komentář sebedestruktivní kapitalistické společnosti.“

Varovné signály nebylo možno přehlédnout, podlehla jsem však snaze o nepředpojatost, zvědavosti i naději: třeba inscenátoři ve skutečnosti zacílí právě na obdobně blábolivé pseudointerpretace a módní fráze, třeba překvapí ještě něčím jiným.

Režisér Michal Hába (nar. 1986), který je uměleckým vedoucím Lachende Bestien a rovněž autorem scénáře „podle Henrika Ibsena Nepřítele lidu“, si v tomto případě na jevišti i mimo ně opakovaně klade otázku, jak je možné, že tak stará hra zůstává tolik let stále aktuální. Neláme si hlavu tím, že o tomtéž by mohl chytrolínsky mudrovat nad každým druhým textem léty, ba staletími prověřené klasiky, zato dramatika, z jehož díla těží, i s jeho dosavadními vykladači (kolik jich ve skutečnosti opravdu zná, zůstává tajemstvím) co chvíli zesměšňuje a banalizuje. Pomáhá si v tom kromě jiného občasným užitím archaického překladu i brutálními manipulacemi s Ibsenovým dramatem: pasáže, které z něj používá, prokládá vlastním, zpravidla rádoby žertovným textem, jenž Ibsena nejen „brechtovsky“ komentuje, ale také přetváří, pozměňuje a posouvá. Provozuje s ním zkrátka leccos, v žádném případě se ale nepokouší o to podstatné – nevede s ním dialog, byť se tak místy tváří, co chvíli mu ale skáče do řeči a nenechá ho skutečně promluvit. Ibsen mu slouží jako něco, co se sice dá pořád ještě vytěžit jako dobrý „label“ a inspirace, ale jeho dílo se mu hodí leda jako materiál pro nový artefakt, v němž použité ztratí svou identitu. Divák, který Ibsenovu hru nezná, nemá šanci poznat, jak chytrý, rafinovaný a neprvoplánový autor to je, a proto možná spolu s Hábou skutečně nechápavě žasne nad důvody nadčasovosti jeho dramatu z konce 19. století. Ale i to by snad bylo možné překousnout, kdyby onen nový artefakt, předkládaný s tak vehementní domnělou převahou, za něco stál.

Výsledek je ale po všech stránkách bezzubý. Hábův údajně novátorský pohled má spočívat především v kritice celého kapitalistického systému a s tím spojené ekologické hrozby. Dozvíme se to především z řečí kolem: kromě citované anotace například z rozhovorů s režisérem ve 3. čísle nového časopisu Městských divadel pražských i jinde. Z jeviště pak nejspíš při výstupu, kdy hlavní hrdina dlouze předčítá z projevu švédské školačky Grety Thunbergové, který vzbudil pozornost na nedávné katovické konferenci o klimatu. Povýtce je to ale v inscenaci nezřetelné. Režisérova „kritika“ a „boj“ jsou v ní vedeny proti „něčemu“, něčemu velmi nejasnému, natož aby byly vedeny za něco. Je příznačné, že právě to podstatné, co chce prostřednictvím své inscenace sdělit, nedokáže Hába na scéně přesvědčivě artikulovat, a neméně příznačné je, že se za to nedokáže ani postavit. Jeho razantní přístup se vyčerpává velkohubostí ve zmíněných rozhovorech („Jak říkáme my levičáci [...].“, „[...] Asi by se mi víc líbilo označení radikál. [...] Má to v dnešním světě docela logiku – co jiného dělat, než se radikalizovat?“), v inscenačním výsledku ale kličkuje, je opatrnický, ponechává si napořád zadní vrátka přinejmenším tím, že všechno pojímá ve zlehčujícím a bavičském duchu. Používá při tom laciných triků a taháků, jakými jsou třeba živý zpěv chytlavých a profláklých songů („Veď mě dál, cesto má“), předtočený „smích diváků“ i různé blýskavé kabaretně-varietní prvky. Alibistický je režisér a autor scénáře také v tom, že ostentativně předjímá předpokládané kritické výhrady, což je osvědčený způsob, jak jim zdánlivě otupit ostří. A když tak například nechá žertovně „do vlastních řad“ zaznít obavu, aby nám tu na jevišti nevznikal nějaký nedobrý dort splácaný z kdečeho, je hned u pejska a kočičky, a pak nemůže nezaznít, a to opakovaně, hlas Karla Högera předčítajícího Čapkovu knížku, a aby té švandy nebylo málo, převlečou se představitelé hlavního hrdiny a jeho paní do chlupatých zvířátkovských overalů – to ovšem už zas trochu i navážno, protože takto založený inscenátor a současný místní levicový radikál se nemůže nepozastavit nad nekorektním pohledem na ženu, jež dle jeho intepretace v Ibsenově Nepříteli lidu muže poslouchá jako nebohá, neboť oddaná kočička svého pejska.

I ryze inscenačně je tento Nepřítel proveden dost neinvenčním a těžkopádným způsobem, občas mě dokonce přepadal pocit, že se dívám na nějaké studentské divadlo, jež dali ve volných chvílích dohromady nepříliš talentovaní gymnazisté, co občas listují časopisem A2. Z nevalné úrovně se vymykal především Miloslav König v hlavní roli, přesněji řečeno dvojroli, protože kromě protagonisty mu připadl také part jeho bratra-protihráče, což má nakonec vyznít jako vnitřní svár jedné osoby, ale scénář i režie to rovněž pojímají poněkud nešikovně a nedůsledně. Mimořádně dobrý a disponovaný herec sice dělá, co může, ale takovou inscenaci ani svou poctivou prací nezachrání. (Je mimochodem nepochybné, že bude žádaný čím dál víc, měl by být obezřelý – a mít se mimo jiné na pozoru při nabídce rolí, v nichž bude nadále využíváno i jeho hudebních schopností tak, že má na jevišti mikrofon nebo kytaru; plíživě by se mohly stát jeho atributy, což by myslím nebyla zrovna výhra.) Na pozadí Hábovy inscenace jsem si vzpomněla na Ibsenova Branda, jak ho se společností Masopust a týmž Miloslavem Königem v hlavní roli před devíti lety bez křiklounských proklamací, zato skutečně invenčně a aktuálně inscenovali Hábovy generační vrstevníci, dramaturgyně Tereza Marečková a režisér Štěpán Pácl.