Jablkoň: Dýchánek (recenze CD)

Na jedné straně projekty se symfonickým orchestrem nebo s houslistou Jaroslavem Svěceným, alba a skladby dotýkající se soudobé vážné hudby, jazzu i tvrdého rocku. Na straně druhé křehké folkové písně. To vše je Jablkoň a různé její odnože. I když kapela – když ne dříve, pak rozhodně na albu Bláznivá – dokázala, že umí napsat a nahrát/nazpívat silnou folkovou píseň, na CD Dýchánek jde v těchto snahách ještě dál. A vlastně blíž ke zpívajícímu publiku. Kapelník Michal Němec s kolegou kytaristou Martinem Carvanem kdysi na koncertech Jablkoně vystupovali jako sví vlastní hosté, Duo Carvánek, které zpívalo klasické trampské písně. Dýchánek od Jablkoně je kříženec Bláznivé s tímto Carvánkem, písně Jablkoně zploštělé (nebo povýšené – jak je komu libo) do takového tvaru, aby je bylo možné kolektivně zpívat u ohně, v zájezdovém autobusu, při rodinném obdělávání zahrádky nebo třeba na vysokohorské túře.

Písně zůstávají písněmi. A protože Michal Němec a spol. dobrou píseň skutečně napsat umí, to podstatné zůstává i při zjednodušení aranží a zmnožení vokálů, přičemž nad čistotou zpěvu vítězí spontánnost a kamarádství. Ale to je ve skutečnosti jen maska, protože řada písní na Dýchánku dopadla vlastně velmi dobře. Taková Odpouštím ti Rút – když si člověk téma příliš vážné na to, aby se píseň k táboráku hodila – s jednoduchým folkovým doprovodem a v podání jablkoního pěveckého sboru vůbec nezní špatně.

Ke společnému zpívání se rozhodně hodí také Tak mě zase zpátky zavolej (to je ta ke společnému zpívání na zahrádce), Bláznivá nebo To máme dneska pěkný den, v jejíž originální verzi hrál důležitou roli dětský sbor. Všechno jsou to vlastně skladby notoricky známé z předchozích písňových alb Jablkoně. A třeba taková Když v noci sněží, původně z alba Písničky (1997), se v nové folkové verzi (s výraznými rytmickými „dřívky“) objevila pouhý rok po mnohem radikálnější elektropopové úpravě z alba Vykolejená.

Jako dlouholetý fanoušek všech forem Jablkoně budu mít dál rád především původní verze. Bláznivá je pro mne dodnes nepřekonaná deska, k Písničkám se moc rád vracím a Vykolejená se také mimořádně povedla. Ale akustické verze s kytarami, houslemi, Carvanovým guitalele („kříženec kytary a ukulele“) a především sbory jako od pravého táborového ohně jsou vlastně důkazem toho, že ty písně skutečně fungují v různých podobách.