Každý z jedenadvaceti egyptských guvernorátů bude mít úředně přidělenou barvu, která bude „určena odborníky a architekty v závislosti na tamějším prostředí, charakteru a klimatu“, vysvětlil zpravodajskému portálu Ahli Misr Muhammad Abú Saada, ředitel národní organizace pro urbanizaci.
Nesmíme Afriku přenechat Číňanům, vyzval evropské země rakouský kancléř Kurz |
Domy v nitru země by tak měly získat „prašné“ tóny, těm přímořským prý bude slušet bílá či odstíny modré. „V plánu jsou sjednocené fasády budov namísto tohoto necivilizovaného obrazu, “ prohlásil na jednání představitelů jednotlivých guvernorátů premiér Mustafá Madbúlí. Akce má přesný časový harmonogram a v případě nedodržení termínů budou následovat sankce.
„Vzpomínáte si, když tvrdili, že z Egypta do roku 2019 vymizí slumy? Co když to mysleli jen tak, že ty baráky ve slumech přemalují nějakou hezkou barvou?“ nadhodil jeden z diskutujících pod článkem a dotkl se tak mnohem většího problému, jemuž Egypt čelí už desítky let. Zemi, v níž v roce 2017 žilo necelých 98 milionů obyvatel a ve které se každý rok jejich počet zvýší o další dvě procenta, trápí nekontrolovaná výstavba ilegálních a tím pádem často i velmi nebezpečných budov. Americký urbanista a ekonom David Sims ve své knize Understanding Cairo popisuje, že „ze sedmnácti milionů osob, které v roce 2009 žili ve Velké Káhiře, jich odhadem jedenáct milionů, tedy 63 %, obývalo oblasti, jež od roku 1960 vznikaly neoficiálně a načerno“.
Stěhování hlavních měst
Řešení problému měla přinést realizace Sísího snu – nové hlavní město (prozatím se mu říká „nové úřední hlavní město“, protože stále nemá jméno), jehož výstavba začala v roce 2015 pouhých 49 kilometrů východně od Káhiry. V dějinách Egypta to není poprvé, co se panovník pokouší zbudovat zcela novou metropoli – ani Amenhotepovi IV., manželovi legendární Nefertiti, ani prezidentu Sádátovi se to ale nepovedlo. Z Achetatonu (dnešní al-Armárny) se poddaní po Amenhotepově smrti velice rychle vrátili do původního hlavního města a mizerné plánování a bující slumy záhy proměnily Sádátovy projekty, nazvané Sádát, 6. října a 10. ramadánu, v sociálně vyloučené lokality plné násilí a chudoby.
U koptského kostela v Káhiře zemřel policista. Snažil se zneškodnit bombu |
Nové hlavní město, které má být ještě o třetinu větší než Káhira, by se mělo stát domovem šesti a půl milionu Káhiřanů (tedy asi třetina obyvatel dnešní aglomerace Velká Káhira). A slibuje toho spoustu: napojení na egyptskou železniční síť, skvělou dostupnost na káhirské mezinárodní letiště vzdálené pouhých 16 kilometrů, moderní byty, luxusní dvojdomky i supermoderní samostatné vily v centru, spoustu zeleně a široké, čisté ulice. Podle plánu by sem postupně měla kromě celé řady ministerstev přesídlit také zahraniční zastupitelství a ambasády.
„Káhira se pro egyptský lid nehodí,“ prohlásil mluvčí projektu Chálid al-Husajní. „Všechny ulice jsou ucpané, infrastruktura není dostatečná a všude je příliš mnoho lidí. Chyběl tu konkrétní plán a Káhira začala být ošklivá… chybí tu lidskost.“ Jenže Egypťany Sísího projekt nijak zvlášť netěší. Považují ho za akci pro boháče, kteří se přesunou do nového opevněného centra a definitivně se tak odříznou od chudých a ještě chudších krajanů.
Je totiž zřejmé, že nemovitosti v Nové Káhiře, jak se bezejmennému městu přezdívá, zůstanou mimo dosah nejen těch skutečně chudých, ale i střední vrstvy. A svou roli tu nesehraje jen finanční census. Vláda zveřejnila v roce 2017 sadu podmínek, jež musí splnit úředníci, kteří by se měli do nových vládních budov přesunout: například nesmí být starší 45 let, musí umět dobře anglicky a být obeznámeni s používáním moderních technologií. Počítá se s přesunem zhruba padesáti tisíc státních zaměstnanců, tedy rozhodně ne všech.
V podstatě zadarmo
Velkým otazníkem zůstává, kdo to celé zaplatí? Původní odhad nákladů hovořil o 45 miliardách dolarů. Podle vyjádření Sísího dosavadní výstavba státní rozpočet nijak nezatížila a veškeré výdaje šly z kapes investorů. Jenže projekt provázejí od samého začátku finanční potíže. Původně se jako o hlavním investorovi hovořilo o dubajském Emaar Properties, jedné z největších developerských společností na světě s ročním obratem 4,2 miliardy dolarů, ale jednání uvízla na mrtvém bodě a sešlo i z výstavby v hodnotě 20 miliard dolarů, které se měla ujmout čínská státní společnost China Construction Engineering. Tak jako vždy, když jsou na obzoru potíže, zasáhla egyptská armáda. Ta podle týdeníku The Economist vlastní 51 % společnosti, jež na celý projekt dohlíží, zbytek spravuje ministerstvo výstavby.
Ještě větší problém než finance bude ovšem představovat voda. Původní plány, které počítaly s odsolováním vody z Rudého moře z oblasti Ajn as-Sochna, nahradilo přivádění vody z Nilu. Jenže město by podle posledních propočtů mělo spotřebovat milion krychlových metrů vody a přívod vody z Nilu tak není podle ministerstva pro zavlažování možným řešením. Prozatím se počítá s využíváním přečištěné odpadní vody. Ta by měla naplnit i „Zelenou řeku“, jejíž výstavbu premiér Madbúlí slavnostně zahájil 14. ledna. Vládní garnitura přesto trvá na tom, že se do zatím vylidněného města zkraje léta přestěhují první necelé procento zaměstnanců státního sektoru – tedy oněch zhruba 50 tisíc úředníků.
První vlna stěhování je plánovaná na červen 2019. Hromadný exodus do pouště ale nikdo moc neočekává. Pokud do nového města časem někdo přesídlí, budou to ti nejbohatší. Ti ostatní se budou muset, jak se zdá, spokojit s nafasovanými štětkami a barvou.
