Začalo to někdy v polovině šedesátých let, kdy jako rodák z Frýdku-Místku studoval v Brně a posléze se přestěhoval do Ostravy, kde dodnes žije.

„Surrealisté jsou od podstaty básníci a je úplně jedno, jak se vyjadřují, jestli výtvarně nebo literárně. V řadě případech je to obojí, třeba můj kolega Zdeněk Píža i já malujeme a píšeme,“ vysvětluje.

V 60. letech patřil k zakládajícím členům surrealistické skupiny Lacoste v Brně, která byla nucena ukončit činnost s nástupem normalizace. Surrealistické aktivity byly znovuobnoveny až po sametové revoluci, kdy se v Ostravě utvořila pobočka celorepublikové Skupiny Karla Teigeho sídlící v Praze.

„Trochu jsme lezli Pražákům na nervy, bo jsme byli aktivni. Jenže v roce 1995 jsme se rozpadli, protože jsme se názorově neshodli,“ líčí Václav Pajurek.

To ale neznamená, že by se ostravští vzdali svých aktivit, naopak, najednou vedle sebe koexistovaly hned dvě ostravské skupiny surrealistů. „Část z nás vytvořila surrealistickou skupinu Stir up, jako vzbudit nepokoj, neklid, kdežto zbývající členové moravské pobočky Skupiny Karla Teigeho vytvořili skupinu 1742 podle data odtržení Slezska od zemí Koruny české. Skupina Stir up existuje dodnes a vykazuje bohatou činnost jak výtvarnou, tak literární.“

Projekt, který vyšuměl

Ostravští surrealisté se svými moravskými a slezskými kolegy vyvíjeli po pádu komunistického režimu množství aktivit.

„Měli jsme řadu výstav, Imaginativní obrana 1, Imaginativní obrana 2, Akce Kámen. Každým rokem jsme měli výstavu, ať tady v Ostravě, nebo ještě více na jihu, kde je dodnes kmenová galerie skupiny Stir up zvaná Čertův ocas,“ popisuje Pajurek.

„Na začátku 90. let jsme chtěli v Ostravě natočit film. Náš člen Petr Vrchlabský měl velký projekt: šmejdit po Ostravě a inspirovat se prostředím. Napřed vznikal scénář, ale už jsme měli i realizátora. Bohužel vše poměrně rychle zkrachovalo, protože jsme se nedohodli, Peťovi se něco moc líbilo a ostatním ne, anebo obráceně.“

Některé zdroje a inspirace z filmu se transformovaly do obrazů. „Pamatuju si z té doby dva kouzelné nápisy. Někde na lávce pro pěší stálo ‚Po zemi se válí solitér září‘, což je čistá poezie. Dále pak ‚Kaňonem ulice se valí měsíční svit. Utíkejte!‘ Namaloval jsem na to téma obraz, bude k vidění na mé výstavě v srpnu v Ostravském muzeu. Malíř Zdeněk Píža na to téma také namaloval velký pastel, až na to, že bílý papír tak nezáří jako měsíční svit.“

Surrealismu se ale začalo podle Václava Pajurka v Ostravě dařit až po revoluci, za totality v ní nikdo nevyvíjel takovouto činnost.

„Stará černá Ostrava? Velice málo si na ni pamatuju, třeba na lauby. Když jsem byl ještě student a jel jsem tady do divadla, do Domu potravin se zašlo na rybí salát, pak na představení,“ líčí Václav Pajurek. „Na počátku 70. let jsem se sem přestěhoval. Koksovna Karolína, kolem které se jezdilo, nás fascinovala. Za komunistů tady ale téměř nebylo o co zavadit. Až v rámci porevoluční euforie šlo vše ráz na ráz.“

Hospody a nakonec i jejich Bermudský trojúhelník

Jakmile vznikla v Ostravě pobočka Skupiny Karla Teigeho, začali se její členové scházet v restauraci U Sudu ve Stodolní ulici. „Byli jsme tam každý týden. K naší asi třetí schůzce se váže památná epizoda. Ukecali jsme hospodského a sedli si do zvláštní místnosti. Shodou okolností se poblíž nacházely opřené vysoké štafle. Nechali jsme otevřené dveře do chodby a štafle jsme postavili za dveře, takže kdo k nám chtěl vejít, musel přelézt přes tento žebřík,“ směje se Pajurek.

„Do Pavouka jsme chodili na zelený absint, jeho konzumace se nesměla přehánět, jedna, maximálně dvě skleničky, tři už bylo moc. Velké napoleonky, ale na dně, hospodský se moc nepředal, nicméně nápoj to byl silný,“ popisuje. 

Kromě toho navštěvovali surrealisté také podniky blíže Masarykova náměstí, zvláště si oblíbili Vinárnu U Bielase s nezaměnitelnou obsluhou Mirka Bielase. „Anebo nedaleký Zvon. Chodilo se leckde, do Minibaru, k Radovi, Waldemar. Říkali jsme tomu Bermudský trojúhelník, kdo nás hledal, věděl bezpečně, že v jedné z těchto tří hospod budeme,“ dodává Pajurek.