Německo a Francie v posledním době opět otřásly Evropskou unií. Nejprve svým tlakem na ututlání skutečného znění a významu tzv. Globálního paktu OSN o emigraci a na jeho „jednotné manifestační podepsání“, což se nepovedlo. A pak do posledního okamžiku tajenou smlouvou podepsanou Merkelovou a Macronem 22. ledna 2019 v Cáchách. Ta vzbudila řadu otázek mezi novináři a politiky Evropy. Co ta smlouva vlastně znamená? Je to něco jako nový pakt uvnitř EU, důkaz, že EU v dnešní podobě zkrachovala, nebo co vlastně? Je to zásadní politický krok, anebo jen podobný nesmysl jako „Lisabonská strategie“ z roku 2000?

Po jejím téměř konspiračním podepsání se komentátoři většiny evropských seriózních (čti: levicových) medií ve svých výrocích kroutili jak had. Jen aby se nějak neprovinili nějakým výrokem proti EU a možná novému „bratrskému objetí“ Německa a Francie. Případně proti tvrzení Merkelové a Macrona, že jde jen a jen o „zářnou budoucnost“ Evropy. Jak za Husáka, když psalo Rudé právo.

Mně jako pamětníku „reálného socialismu“ ta smlouva hlavně připomíná poněkud rozvláčně převyprávěnou propagační větu, kterou známe z dob komunismu: „Nerozborné přátelství na věčné časy! A nikdy jinak!“ To „a nikdy jinak“ dodali brežněvovští politruci v době, když už bylo jasné, že nejde o přátelství a už vůbec ne na věčné časy. Postupně se však shodlo obecné konstatování komentátorů s menší vnitřní cenzurou na tom, že jde o dosti zoufalý krok, jak donutit rozpadající se EU „Maul halten und weiter dienen“, tedy „držet hubu a krok“. Přesněji však přeloženo jako „držet hubu a nadále sloužit“.

Při pročítání českých komentářů k tomuto ději, ale vůbec při pohledu na věc byla však vidět jistá nekompetentnost a neznalost skutečné reality historie, a také politiky a vnitřních dějů ve Spolkové republice Německo.

(Omlouvám se znalcům o exkurzi do dějepisu, protože dějepis, za mne a v době školní docházky mých synů a dnes i vnoučat, se podobnými reálnými „drobnostmi“ jak to Česko vlastně vzniklo nezaobírá. Či je vykládá ryze účelově.)

Jednou z výrazných reakcí „nelevicové publicistiky“ byla domněnka, že se Německo a Francie pokoušejí vytvořit tak či onak pokračování germánské Franské říše, kdy byli předchůdci Francie a Německa „jedno tělo, jeden duch“. Franská říše existovala od roku 481. Aby se nakonec rozpadla v roce 843 Verdunskou smlouvou na tři části. Západofranskou říši (Francie), Středofranskou říši (od severní Itálie až po Holandsko) a pro nás nejdůležitější Východofranskou říši (latinsky Regnum Teutonicorum), vedenou Ludvíkem II. Němcem. Východofranská říše od počátku podnikala četné expanze. Regnum Teutonicorum napadalo Polabské Slovany a Srby, Čechy i jižní Bulhary. Opakovaně napadalo území Velkomoravské říše: 

Roku 846 pomohl Ludvík II. Němec k vládě moravskému knížeti Rostislavovi, který se poté pokusil z franského vlivu vymanit. Ludvíkovi II. Němci se však nepodařilo podřídit si Moravu natrvalo. Roku 876 uzavřel mír s knížetem Svatoplukem ve Forchheimu a uznal nezávislost jeho státu na východofranské říši. A protože už skoro sto let předtím, v roce 788 franský císař Karel Veliký zřídil v severním Bavorsku „českou marku“ (slovo „marka“ znamená území), je jasné, že se nás tato nová smlouva z Cách z roku 2019 bude také bytostně týkat. Má-li někdo o náš prostor mocenský zájem už víc než 1300 let, jistě nebude mít do budoucna jiný.

Všimněme si na obr. 1, že jde vlastně o čtyři části, z nichž přežila do dnešní doby i dvě tzv. závislá území, z původních, která tvořily tehdy Polabští Slované, Češi a „Chorvaté“.

Opatrně, s jistou dávkou historické projekce, by se dalo říci, že dnes jde Merkelové a Macronovi o jakýsi oficiálně nepojmenovaný pokus vytvořit z rozpadající se EU jakousi novou Franskou říši, případně následný politický svazek Svaté říše římské (od 15. století doplněno „národa německého“) existující od roku 800 do 1806, což byl základ dalších z následných evropských říší.

Což se ovšem nesmí říkat, vzhledem k tomu, co byla a jak dopadla III. říše. Ovšem geopolitiku neokecáš. Tu můžeš jen částečně utajit a zakrýt politickými hesly. Stačí se podívat na starou mapu rozpadu Franské říše a novou mapu EU a je to jasné. Centrum síly a politiky je stále na stejném místě: 

Oproti Franské říši a Svaté říši římské se postupem doby a po sjednocení Německa od roku 1871 a opětovně od roku 1990 stalo hlavním držitelem moci v Evropě Německo.

Význam a dopad Německa se dnes na jedné straně záměrně snižuje, že nás jako „neohrožuje“. Na druhé straně se zveličuje význam jiných vlivů a nebezpečí jako Ruska, USA a Číny.

Akceptace této propagandy od části obyvatel je umožněna i tím, že nejméně od roku 1938 až dodnes se u nás o Německu lže. Od začátku protektorátu bylo údajně Německo a jeho Říše „naše jediná budoucnost“ - viz Emanuel Moravec. Pak to bylo po roce 1948 „hnízdo revanšistů“ a Moskva dosti urputně bránila Československu uzavřít nějaké dohody se západním Německem, jaké sama navazovala od roku 1956. Uzavřenost informací vedla k tomu, že se v očích obyvatel Československa mimo jiné také díky reklamním magazínům Neckermann a Quelle stalo Západní Německo vytouženým rájem.

Po roce 1989 se oficiálním stanoviskem stalo neochvějné vzhlížení k velkému a demokratickému Německu, našemu zářnému vzoru. „Ofiko“, tedy oficiálně. Ve skutečnosti všechny vlády po roce 1990 byly vůči Německu velice ostražité (až na výjimky jako někteří lidovci a Bohuslav Sobotka). Národ propagačnímu jásání o německém vzorně demokratickém státě, který se se svými zločiny plně vypořádal, moc nevěřil. Většina obyvatel Česka, stejně jako třeba Itálie anebo Řecka, o Polácích nemluvě, prostě Německu nevěří. Jak říkaly naše babičky: „Tomu nevěřím ani to, co se modlí.“ Což potvrdily výsledky presidentských voleb, kdy oba kandidáti, hlasitě velebící Unii a také Německo, prohráli.

Problémem je však to, že díky naší nevšímavosti vůči Německu po roce 1918 a propagandě od roku 1938 až dodnes, toho našinci, a to ani novináři a učitelé, o skutečném Německu moc nevědí. Což je špatně.

Platí to, co napsal v předmluvě knihy „Německo – mýtus a realita“ od historika Aleše Valenty, expresident Václav Klaus:

Německo bylo vždy a je i teď pro českou zemi, pro český národ, pro český stát osudovým tématem. V dnešním falešném, protože poli­ticky korektním světě, v dnešní Německem dominované Evropě je to ode mne zdánlivě nepatřičný výrok. Proč by Německo mělo být osudovým tématem? Poučené a své vysoce problematické minulosti zbavené Německo je přece vzorem pro celou Evropu, a tedy i pro nás.
Nemyslím si to, a hlavně si to nemyslí autor této mimořádné knihy. Po dobu celé naší historie bylo Německo naším nejvýznamnějším sousedem (v dobrém i zlém) a v současnosti – v éře oslabo­vání národních států Evropskou unií – to platí o to silněji. Německo je v dnešní Evropě určující silou, chce se mi dodat – opět. Tento­kráte nikoli díky své vojenské síle, ale díky své velikosti (na evrop­ské poměry), díky své ekonomické síle, díky své „nátuře“, díky své cílevědomosti a ambicióznosti. I díky své vnitřní poslušnosti.
Německo je dnes v Evropě hegemonem (ač si to Francouzi pořád nechtějí přiznat), ale – naprosto nově – je i naším spojen­cem. Já bych pro upřesnění však řekl: formálním spojencem… Německo špatně chápeme, protože mu nerozumíme.

Přečtete-li si tuto knihu, pochopíte lépe, proč je Německo takové, jaké je, proč značná část Němců vítala muslimy. Takzvané uprchlíky s „iPhony“ v kapsách, v botách, na které si Češi musí šetřit, s nikde nevynechávajícím mobilním spojením (kdo a jak to organizoval a platil?!) a fanatické antisemity. Kniha vysvětluje, proč mají Němci pocit, že oni jsou spasitelé Evropy a světa. A proč jim vlastně vládne již dlouho zeleno-černo-rudá koalice a proč se z „černé“ CDU-CSU stala vlastně další neomarxistická strana.

Ale dozví se také, že postupně se mění i Německo, reprezentované našimi medii a hlavně ČT jako ráj demokracie s malinkými chybkami, není to jediné Německo. A že pomlouvané a tzv. pravicové či „fašistické“ síly nejsou jen výkřikem reakčních pomatenců. Jako reakce na merkelismus a politickou korektnost vznikla nejen politická strana AfD (Alternative für Deutschland), ale i zásadní odborné práce. Jako například knihy Thilo Sarzina „Německo páchá sebevraždu“ (česky Academia 2011) a„Evropa euro nepotřebuje: Jak nás politické vizionářství zavedlo do krize“ (česky Academie 2013). Doplnit je možno též informace o doposud nepřeložené knihy -A. Pirincci „Deutschland von Sinnen. Der irre Kult um Frauen, Homosexuelle und Zuwanderer“ (Německo smyslů zbavené. Bláznivý kult žen, homosexuálů a přistěhovalců), Lipsko 2014; nebo práce H. O. Henkela a J. Starbatty „Deutschland gehört auf die Couch“ (Německo patří na [psychoanalytikovu] pohovku), Berlín 2016. A nakonec vzpomeňme ještě knihu Burkharda Vosse „Deutschland auf dem Weg in die Anstalt“ (Německo na cestě do blázince), Münster 2015.

Čtenář knihy sám lépe pochopí, odkud se bere německý „konsensus“ nad myšlenkou, že Německo je nejlepší a nejdemokratičtější stát na světě, a proč Merkelová vítala muslimy. Také že veškerý tlak disciplinovaných Němců na ne dosti politicky rozvinuté státy (z německého hlediska), aby je nadšeně následovaly, jinak bude zle, či poručníkování Evropě je vlastně jejich maskovaný komplex viny. A touha po novém vůdci a novém „historickém údělu“. Což vše existuje z nějakých historických důvodů. Sami si tedy odpovíte, jaký dopad to vše včetně změn v EU může mít na nás. A co bychom asi měli dělat dále.

Hluboká a záměrně pěstovaná neznalost skutečné reality dnešního Německa je pro nás nebezpečná, jako každá neznalost. A Německa zvláště.

Aleš Valenta: Německo – mýtus a realita, vyd. UVK + Mladá fronta 2018, lze koupit též přes web IVK.