Boubacar Traoré: Hraji srozumitelnou hudbu

Rozhovor s kytaristou Boubacarem Traorém z Mali

Podařilo se vám dvakrát vstoupit do jedné řeky. V Mali jste byl v 60. letech hvězdou, po pauze jste v 90. letech stal hvězdou znovu, ovšem tentokrát v mezinárodním měřítku. Mezitím se ovšem kolem vás změnilo prakticky vše – hudba, svět, společnost. Jak vy osobně vnímáte rozdíl mezi hudební scénou v 60. letech a dnešní dobou?

Věnovat se hudbě v 60. letech a věnovat se jí dnes, to je něco úplně jiného. V 60. letech jsme hráli hudbu naprosto přirozeně, dělali jsme, co se nám líbilo, nic jsme neřešili. Dnes je to jiné. Umělci se snaží zalíbit nejlépe celému světu a svou hudbu přizpůsobují poptávce. Ale rozdílů je samozřejmě víc, hrajeme třeba na jiné, dokonalejší nástroje… Je tady také otázka věku. Někteří lidé si myslí, že v mém věku bych už neměl aktivně vystupovat. Jenže důležitý není fyzický věk, ale to, jestli je člověk mladý duchem. Jsou padesátiletí lidé, kteří jsou duchem staří. A jiní mají skoro sto a jsou stále svěží. Když mě uvidíte na scéně, budete se divit, co ve svých letech ještě dokážu. Snažím se ale být stále stejný. Od začátku zpívám a hraju své vlastní písně. Svět mě tak poznal a já chci takovým zůstat i dnes. Mí fanoušci už z prvních tónů mé kytary poznají, že hraje Kar-Kar. Kytara má šest strun, kora jich má jedenadvacet. A já hraju na šest strun kytary takovým způsobem, jako bych hrál na jedenadvacet strun kory. To je můj styl. Posluchače to stále překvapuje, ale mnozí vědí, že takto hraje právě jen Kar-Kar. I když mám svou techniku, hraju srozumitelnou hudbu. Věnuji se blues, které mají rádi Američané i Evropané. A možná i proto se mi tak daří cestovat se svými písněmi po celém světě. Za to, že jsem mohl hrát už v 60. letech a mohu znovu koncertovat v novém tisíciletí, děkuji Bohu. Vím, že je to jenom jeho zásluha.

Země, z níž pocházíte, zažila euforii vyhlášení nezávislosti v roce 1960 i nepokoje posledních let. Jak důležité je toto prostředí pro vaši hudbu?

Když Mali získalo nezávislost, nikdo nevěděl, kam se bude země dál ubírat. Všichni jsme byli sice hrdí na svou zemi, ale netušili jsme, co se bude dít dál. Samozřejmě jsme byli rádi, že jsme nezávislá země, ale víte dobře, že v poslední době má demokracie problémy po celém světě. Jinak já jsem se narodil ve městě Kayes na západě Mali. Můj otec, který bojoval za první světové války, se tam přestěhoval v době, kdy bylo Kayes hlavním městem tehdejšího Francouzského Súdánu. Hraje se tam hodně tradiční hudba, působilo tam několik orchestrů.

Jste významným představitelem afrického blues, které se od blues z povodí Mississippi přece jen liší…

Ale ne, tam přece žádný rozdíl není, je to všechno stejné blues! Rozdíl je jen v tom, že Američané dnes se svým jazykem, angličtinou, vládnou světu. Proto je jejich blues nejznámější, stejně jako jazz, pop nebo rock. Blues můžete samozřejmě zpívat i francouzsky nebo bambarsky, ale nikdo vám nebude rozumět.

A je třeba textům rozumět? Lidé vás na koncertech pozorně poslouchají, obdivují vaši hru, mají z vašich písní nějaký pocit, i když jim nerozumí. Mimochodem všiml jsem si, že během koncertů s lidmi moc nemluvíte.

Zpívám bambarsky, francouzsky a také jazykem khassonké, kterým se mluví u nás v Kayes. Na koncertech bych mohl vysvětlovat, o čem která píseň pojednává, jenže pak bych na festivalu zahrál třeba jen čtyři nebo pět skladeb. Zájemci však najdou texty mých písní s překlady v bookletech alb. Kdo chce vědět, o čem zpívám, všechno si tam přečte.

Jak vnímáte dnešní africkou hudební scénu?

Vnímám, že na scéně působí mnoho talentovaných muzikantů. V Mali hraje dobrou hudbu tolik mladých lidí! I to je rozdíl oproti 60. létům, dnes se muzice věnuje mnohem více lidí. Dříve existovalo více velkých orchestrů, ale dnes máme větší množství mladých sólových muzikantů.