O silničních kontrolách se starým krámem

Před dvěma lety tu byl publikován můj článek o starém Toledu. Ten byl zaměřen spíše technicky a věcně. Navíc z něj zřejmě bylo cítit, že jezdit s tím autem mě baví. Toledo je ale zdrojem potěšení nejen pro jízdu samotnou. Neméně příjemným bonusem je totiž množství příležitostí, které se mi naskytují za volantem tohoto postaršího vozu k interakci s naším ozbrojeným sborem. Mám teď na mysli ty šašky s nápisem Chránit Bránit nebo podobně duchaplným heslem.

Časté zastavování vedlo postupně k tomu, že jsem se začal zajímat o to, co můžu proti tomu dělat. Zjistil jsem, že vůbec nic. Přečetl jsem si, jak se s takovými šašky jedná, co nesmí, co mohou a co mohu naopak já. Začal jsem to chápat jako divadelní představení, jehož jsem účastníkem. Nejsem si jistý v právních záležitostech, ale protože jsem jen málokdy zastavován pro podezření z přestupku, moje právní povědomí roste jen pomalu. Někdy zaujímám taktiku mlčení, naopak když se policajti chovají slušně (a třeba i pozdraví), pak s nimi po dobu kontroly vedu žoviální dialog a čekám, co na sebe prásknou. Třeba se mi takhle potvrdilo Dfensovo tvrzení, že otázka „Pil jste alkohol před jízdou?“ je skutečně pokládaná proto, aby se řidič sám bonznul. Nebo jsem se dozvěděl, že jeden test na drogy stojí 800 korun a protože je kradli a následně prodávali na bazoši, musí použité testy odevzdávat zpět na služebnách.

O tom, že výběr vozů ke kontrolní kontrole není čistě náhodný, ale je ovlivňován mozkovým myšlením a jinými mentálními experimenty, svědčí fakt, že od doby, co jezdím autem průměrného věku, zastávek řádově ubylo. Vlastně to funguje opačně, se starým autem zastavujete policajty vy. Myslím, že rozhodovací proces ozbrojenců vypadá následovně: „Starej vergl!“, „Ty pyčo, ber ho!“.

Bohužel se nezřídka stává, že v podobné rovině se odehrává i dialog, jímž příslušnici dbají důstojnosti své, svého úřadu a důstojnosti občana:
P: „Silniční kontrola!“
já: „Dobrý večer.“
P: … ticho…
já: „A potřebujete něco?“
P: „Jo, doklady!“
já: „Dobře. Které přesně, prosím vás?“
P: „Óervéčko, řidičák, zelenou a vopčanku.“
já: „Prosím…“
P: „A vopčanku!“
já: „Tak tu bohužel nemám.“
P: „No tak si počkáte.“
já: … zatahuju okýnko…
P: „Tak budeme dejchat.“
já: „Já to asi zvládnu i sám.“
P: „Tak jeden dlouhej výdech po dobu tónu.“
….
P: „V pořádku, nula.“
já: „Já vim.“
P: „Vemte si ten náustek.“
já: „Děkuju, ale já ho nepotřebuju.“
P: „Vemte si ho, ste si to vocucal!“
já: „Ale já ho vážně k ničemu potřebuju.“
P: „A co já s nim mam jako dělat, další bude dejchat přes novej a já toho budu mít plný auto? Vemte si ho!“
já: „Ne, fakt ho nechci, jste hodnej.“

Pak policajt náustek většinou sám vytrhne a hodí na zem, naježí se, pohrozí, zle kouká a jde najít útěchu u svého kamaráda ve zbrani. Ten většinou během dalších pěti až patnácti minut přijde a vrací mi doklady. Nedávno šašek dokonce vyrazil náustek o hranu mého pootevřeného okénka, přes které jsme do té doby vedli výše uvedený dialog.

Taková akce má občas i přesah do zkoumání technického stavu, kdy šašek nabude jistoty že: „Ten vejfuk dělá ňákej rachot, to jsem ještě neslyšel.“. No co, přece nemohl slyšet ve svém útlém věku už všechno, že jo. Ale jednak je v pořádku a za další je to originál, snažím se rozšířit šaškovo povědomí. Ten ale ve svém přesvědčení pokračuje „Jó? A papír od toho máte?“. Jako krabici? Tu jsem vyhodil, odpovídám. „Myslim hogo – hogomo – holomogaci“. Nemám, sděluji mu, hologomaci vážně nemám. Jestli máte na mysli homologaci, tak výfuk má na sobě homologační značky. Můžete si to ověřit, prosím, ukazuju směrem pod auto. „Podle mě to není orginál, tadle koncovka“. Mně je vlastně celkem jedno, co si o tom myslíte, usmívám se. „Tak nám líznete“. Jsem myslel, že musíte mít důvodné podezření..? Tážu se. „No, dyk ste podezřelej.“ A jo, úplně jsem zapomněl. Fízl se mi hrabe v držce a fakt si to užívá. Ani ho nenapadlo, že bych mohl kýchnout nebo si odkašlat. Deset minut čekání, hlídám, aby s testem nemanipulovali. „Tak dobrý, nic tam neni. Tady máte doklady, jeďte“. Ideální příležitost. Karta se obrací a teď si nějakou legraci zase užiju já. Dohromady půl hodiny trvající úkon si zaslouží příslušné množství administrativy. Než se rozloučíme, požádám o vystavení potvrzení podle paragrafu 109. „Jakej paragraf“? Sto devět, Zákona o Policii České republiky, vysvětluju trpělivě. „A co jako?!“ Tak kdybyste mi to potvrzení vystavili, pokorně žádám znovu. „Si jako myslíte, že mám v autě tiskárnu nebo co?“ Nemyslím si nic a vlastně je mi jedno, jestli máte tiskárnu, odpovídám trochu překvapeně. „To jako budu psát v ruce, jo?!“ Tak jestli nemáte v autě tu tiskárnu, tak asi budete muset, pomohl jsem mu s dedukcí. „Ste se asi zbláznil“. Já bych vás tedy poprosil o služební čísla, žádám s nadějí, že jiné prosbě vyhoví. „Si ho klidně vopište“. Otáčí se a nastupují do auta. Jdu blíže k autu, takže dáte mi to potvrzení? Potřetí se dožaduji svého. „Nedám, nic vám nedám! A příště, až se potkáme, tak pudete na estékáčko, cha!“. Chápu správně, že odmítáte splnit svojí povinnost a vyhrožujete mi? Ptám se, jestli nedošlo náhodou k nedorozumění. „Nevyhrožuju, nazdar!“. Protočil přední kola benzinové oktávky, aby ukázal, kdo je tady pán a byli pryč. Zůstal jsem stát na silnici, já, a opodál moje auto na zákazu zastavení, bylo asi půl druhé ráno. Jsou pryč… sakra, jak je to možný? V tu chvíli jsem pochopil, že bez záznamu budu vždycky tahat za ten kratší konec.

Jindy zaujmou taktiku, kdy se snaží zasáhnout řidičovo svědomí. Těsně po rozjezdu na zelenou z křižovatky se za autem rozbliká diskotéka.

P: “Pane řidiči, víte, proč jsme vás zastavili?“
j: „Dobrý den. Asi se nechám překvapit.“
P: „Víte, jaká nejvyšší povolená rychlost ve městě?“
j: “Vím.“
P: „Kolik?“
j: „Padesát.“
P: „A kolik jste jel vy?“
j: „Padesát“
P: „To máte štěstí, že nemáme radar. Závody si jezděte na autodromu.“
j: „To máte smůlu, že nemáte radar. Ten autodrom ještě zvážím.“
P: „Tak mi ukažte povinnou výbavu…“

Další příhoda se stala před pár lety. Večer vjíždím do vesnice, za jejíž značkou stojí policejní auto. Okamžitě se vydávají za mnou, ale mám trochu náskok. Ještě než mě doženou a stačí spustit diskotéku, zastavuji u pravého kraje vozovky. Odehrává se obvyklý dialog, obvyklá kontrola, jestli jsem si doma nezapomněl řidičák a jestli jsem při posledním přezutí vrátil do auta klíč na kola. Bohužel. Vrátil.

P: „Pane řidiči, podívejte se na mě.“
j: koukám
P: Svítí mi baterkou do obličeje a říká: “Od čeho máte červený oči?“
j: „Máma mi vždycky říkala, že mám oči modrý.“
P: „Kdy ste měl trávu?“
j: „Děláte si srandu?“
P: “Tak vod čeho máte ty oči červený?“
j: „Tak třeba od toho, že je skoro půlnoc a vy mi svítíte baterkou do obličeje?“
P: „Jo, tak to na mě nezkoušejte. Hulíte, co?“
On mi snad chce něco prodat, napadá mě.
j: „Tak když jste si tak jistej, tak mě otestujte.“
P: „Já se vás jenom ptám.“
j: „Vy se mě nemáte co ptát. Tak mi buď dejte test nebo mi vraťte doklady.“
P: „A kolega má vopčanku?“
Když už nic, tak aspoň zkontrolují spolujezdce, jestli náhodou není mezinárodně hledaný terorista. Není, po dalších 10 minutách odjíždíme.

A tak to chodilo průměrně 2x do týdne, někdy jsme stihli i dvě kontroly za večer. Rekord mám 4 zastavení v jednom týdnu. Umí tohle i vaše auto?

03.02.2019 Arogantní blbeček

Související články: