Woodstock 1969 předvedl pořadatelům všech koncertů a hudebních festivalů, co od nich mladí fanoušci vlastně očekávají. V Middlefieldu ve státě Connecticut proto chtěli o rok později, v polovině letních prázdnin, na úspěch proslaveného hippie festivalu navázat.
Powder Ridge: Festival, který nebyl, a katastrofa, která musela přijít
Připravovaná třídenní akce s dvacetidolarovým vstupným, která teoreticky počítala s účastí až 50 tisíc návštěvníků, se však nesetkala s pochopením radních. Slušně řečeno, nebyli na příval pochybných existencí z celých Spojených států zvědaví. Na sjezdovce v Powder Ridge se tak kvůli zákazu žádný rockový festival konat nesměl. Pro hvězdy, které zde měly vystupovat, například Janis Joplin, Joe Cockera nebo Chucka Berryho, to zase taková komplikace nebyla. Zálohu už dostali. Horší to měli lidé, kteří se na akci přece jen vydali.
Na místo vyjeli proto, že o zrušení akce nebyli informování nebo dali na řeči pořadatelů. Ti tvrdili, že se nic jistého ještě neví a že s Woodstockem to do poslední chvíle taky vypadalo bledě. Není přitom pravdou, že by se obyvatelé Middlefieldu nesnažili nastávající krizi zabránit. Uzavírka silnice, zprávy v rádiu a cedule podél cest informující o zrušeném festivalu však na migrující davy nezabraly.
Poslední den v červenci se tak na sjezdovce Powder Ridge schází na 30 tisíc vcelku zmatených lidí. Jak poznamená americký spisovatel William Manchester: „Žádné jídlo, žádná voda, žádné toalety, žádná muzika. A k tomu na třicet tisíc lidí asi sedmdesát dealerů drog. Powder Ridge byl selháním, nehodou, která se prostě jednou stát musela. A stala se.“
Muzika nebyla, o zábavu se však hipíkům postarala LSD obohacená „elektrická voda“, prakticky jediná pitná tekutina k dostání na místě. Sen o sdílení, pohodě a volné lásce tu při kontaktu s realitou rychle dostával hluboké trhliny. Hezké zážitky si odtud účastníci zrovna neodnesli, pár místních kapel to nevytrhlo. Festival, který se nekonal, za sebou přitom zanechal stopy. Kvůli obavám z drog bylo jen v roce 1970 zrušeno na čtyřicet festivalů.
Woodstock 1999: den, kdy umřela hudba
Tři dny míru, lásky a porozumění. Okamžik, který změnil historii rock n´rollu. I tak byl popisován první ročník hudebního festivalu Woodstock, na který v polovině srpna roku 1969 dorazilo možná až 400 tisíc lidí. Legendě je těžko co vytknout. Ano, umřeli tu dva lidé, jeden na předávkování, druhého přejel traktor. Ale minimálně dvě děti se tu zase narodily.
Atmosféru a nekonzumní nastavení akce charakterizovala udivená otázka: „Jak by někdo mohl chtít od lidské bytosti peníze za vodu?“ Byl to jeden velký mejdan ztracený v mlze kouře marihuany a barvách LSD, který trochu svérázně vyjadřoval nesouhlas s válkou ve Vietnamu a odpor vůči přízemním, konzervativním hodnotám.
Festival Woodstock 1999 měl legendu po třiceti letech oživit. Byl však docela jiný. Byl totiž oslavou komerce, pozérství, kultu reklamních značek a korporací, rozmařilé hlouposti, xenofobie a agresivity. Nechyběly tu desítky stánků s propagačními materiály, bankomaty, fotokoutky nebo e-mailové stanice, ze kterých jste mohli poslat psaní mamince. Účastníci byli pořadateli deklasováni na chodící peněženky, kterým je zapotřebí pořádně pustit žilou.
Ostraha u vstupu vás důkladně prošacovala, abyste si snad dovnitř areálu nemohli přinést vlastní alkohol. A bohužel, zabavili vám i pitnou vodu. Což se při teplotách kolem 38 stupňů Celsia ukázalo být velmi nerozumné. Celý festivalový komplex se totiž nacházel na ranveji bývalé Griffisovy letecké základny, na rozpáleném asfaltu, kde byla o stín nouze. Dehydrovaní a vyčerpaní lidé tu padali jako mouchy. Ale to nebylo všechno.
Kromě předraženého jídla a pití, například půllitr balené vody stál čtyři dolary, se akce potýkala s chabými schopnostmi organizátorů, nedostatečnou kapacitou toalet a totálně nefungujícím sběrem odpadu. Za chvilku to tu vypadalo jako na skládce. Postapokalyptické atmosféře a negativním emocím nepomohla ani agresivní hluková nálož některých kapel.
Bilance následků festivalu zahrnuje mimo jiné 15 spálených přívěsů, třináct znásilnění, z toho minimálně jedno hromadné, a hezkých pár desítek raněných po rvačkách a potyčkách. Novinářka Jane Ganahlová tehdy poznamenala: „Woodstock ´99 byl dnem, kdy hudba umřela.“
Počtem diváků se sice tento Woodstock vyrovnal historické předloze, kvalitou však rozhodně nikoliv. Lásku a mír byste tu hledali marně.
Fyre festival: místo luxusu sendviče v plastu
Onen tropický ostrov si pro sebe kdysi koupil narkobaron Pablo Escobar. Na jeho překrásných plážích s bílým pískem omývaných azurovým mořem se můžete naplno ponořit do největšího hudebního zážitku desetiletí. Exotika, gurmánské zážitky, luxusní pití, skvělá muzika. Zhruba těmito slovy lákali newyorský raper Ja Rule a hudební manažer Billy McFarland americkou zlatou mládež na Bahamy.
Slibům odpovídala i cena lístků, která startovala na 500 dolarech a končila na 12 tisících. Pokud jste chtěli na místo soukromou jachtou nebo letadlem, bylo to samozřejmě mnohem víc. Mělo to samozřejmě háček. Vlastně celou sérii háčků.
Předně, majitel ostrůvku Norman’s Cay, kde se měla akce původně konat, si vůbec nepřál zmiňovat souvislost s Escobarem. Když pořadatelé dané slovo při dravé reklamní kampani porušili, řekl jim, že si mají hledat jiné místo. Tím se narychlo stala bahamská pláž Riker Point, která s předchozí destinací měla jen málo společného. To je však jen detail, Bahamy jsou pořád Bahamy.
Akce, kterou od prosince 2016 propagovaly modelky jako Emily Ratajkowski nebo Bella Hadidová, spěla ke katastrofě v mnoha ohledech. Billy McFarland sice uměl prodávat lístky, ale s pořádáním podobně obřích festivalů neměl žádné zkušenosti. Přes pět tisíc zákazníků, kteří si koupili luxusní „černou kartu“, která držiteli měla na ostrově otevřít všechny dveře, přitom dávalo tušit, že to bude hodně nad síly organizátora.
McFarland si v rámci sebepropagace dokázal pronajmout ty nejdražší kanceláře v Manhattanu, stály ho čtyři miliony dolarů, ale tím prakticky vyčerpal svůj rozpočet. Očekávatelné náklady se přitom pohybovaly mezi pěti až dvanácti miliony. Investory, kterým sliboval výtěžek až 90 milionů, sháněl, kde se dalo. Nefungovalo to. Hledal stále levnější řešení, rušil a měnil kontrakty. Teprve měsíc před akcí vyhledával přes internet, kde by se dalo sehnat pódium. Tou dobou už věděl, že to dobře nedopadne.
„Bude to naprosto legendární,“ hlásil přesto e-mailem ohlášeným účastníkům. „Akce bude bez peněz a bankovních karet, dostanete wi-fi náramky nabité virtuálními penězi.“ Vše to znělo revolučně. Jenže z takto vybraných 800 tisíc dolarů sotva „zalepil“ rozpočet na jídlo a pronájem mobilních toalet. Výsledek?
Fyre Festival se nepovedl, velmi eufemisticky řečeno. Místo moderních ekologických geo-dómů a luxusních superstanů čekala účastníky na místě jen stanová vesnička. Taková, jaká se buduje postiženým v případě přírodních katastrof. Strava „připravovaná kuchaři celebrit“ se proměnila na plastové boxy se sýrovými sendviči. Luxus se nekonal.
Naprosto selhala organizace, alkohol se vyprodal za šest hodin. Toalety nestačily, chyběla pitná voda. Jedinou hudbu po dobu tří hodin zajišťovali místní zpěváci. Druhý den byla akce zrušena a zklamaní účastníci potupně mířili turistickou třídou na Floridu. Prostě propadák. Žaloby a soudní procesy vynesly pořadateli šest let za mřížemi a povinnost vyplatit 27,4 milionu dolarů na odškodném.
