Jeden za všechny, všichni na jednoho
Franco Pellizotti, další z „nekonečné“ řady výborných italských cyklistů, končil v loňském roce po 17 letech život vrcholového cyklisty s vizáží mušketýra, což se s ohledem na průběh jeho kariéry jeví docela příznačné. 
Od nadějného mladíka s parametry vrchaře (175 cm, 64 kg) se vypracoval v jednoho z favoritů především italské Grand Tour, aby po nesrovnalostech ve svém biologickém pasu přišel předem i zpětně o některé své dosažené i potencionální úspěchy, po zhruba roční pauze se vrátil nejprve do druhé cyklistické „ligy“, což mu vůbec nezabránilo k dosažení jednoho ze svých největších úspěchů, a na sklonku své kariéry profi cyklisty ještě dva roky bojoval za všechny, ovšem zvláště pak pracoval na jednoho: o 6 let mladšího Vincenza Nibaliho. O tom, že na to nijak nedoplatil, nejspíš vypovídá skutečnost, že od letošního roku klouzavě přešel do role sportovního ředitele stejného týmu, jehož barvy poslední dva roky hájil: Bahrain Merida.
Franco pochází z 13 tisícového městečka Latisana, nacházejícího se 20 km severně od českým turistům z prvních let po otevření hranic známého Bibione a odtud tedy fanouškovská přezdívka Delfín z Bibione, o kterou nepřišel ani poté, co se po svatbě přestěhoval 60 km na západ do ještě menšího Santa Lucia di Piave, odkud to má do prvních pořádných kopců severní Itálie něco přes 30 km. Delfín možná proto, že v dobách své největší slávy (2004 – 2009) dokázal elegantně proplouvat nejvyššími horskými průsmyky po boku v té době nejlepších „GC riders“.
Pellizottiho začátky
Pellizotti vstoupil do světa velké cyklistiky „až“ ve svých 23 letech (roč. 1978), ale o to systematičtěji směřoval k hranici top jezdců. První profesionální smlouvu získal v méně početném domácím týmu Alessio, kde pomalu končili kariéru dvojnásobný vítěz domácího nejprestižnějšího etapáku Ivan Gotti (´97 a ´99) či Endrio Leoni, založením sprintér s 5 zářezy na Grand Tour (4x Giro a 1x Vuelta). Méně početný, ale s 25 vítězstvími v sezóně včetně 2 etap na Giru nikoli neúspěšný mančaft. Sám Pellizotti coby nováček se blýsknul trikotem nejlepšího v bodovačce na Kolem Rakouska a 20. místem na Vueltě (z týmu suverénně nejlepší, mj. na 17. místě Tomáš Konečný).
Hned v další sezóně si připsal celkem 4 prvenství a 16. místo na Giru (64. Milan Kadlec). V roce 2003 vyšel sice – co se týče vítězství – naprázdno, ovšem na Giru se posunul na konečné 9. místo (88. Ján Svorada). Rok 2004 přinesl 1 prvenství, několik pódiových umístění (mj. 3 na Kolem Polska, 1. Ondřej Sosenka) a 11. místo na Giru. V rankingu se posunul na 44. místo a to vše mu zajistilo místo v nejlepším domácím týmu té doby: Liquigas.
Úspěšná kariéra v Liquigasu
Zde prožil své nejlepší cyklistické roky. Ve svých 27 letech už byl dostatečně vyzrálý a zároveň stále nadějný italský cyklista, zaměřený výrazně na domácí závody, přičemž měl v novém týmu společně s Di Lucou navázat na úspěchy takových person, jako byl Cipollini (166 vítězství, 42x Giro, 12x Tour) či Garzelli (7 etap na Giro včetně celkového vítězství v 2000). O rok později do týmu přichází coby „bažant“ Roman Kreuziger a především Vincenzo Nibali (dosud 51 vítězství, 2x Giro a po 1 Tour a Vuelta), kteří se stanou jeho parťáky až do roku 2010, kdy je mu pozastavena činnost pro podezření z užití dopingu.
Za tu dobu si Franco připíše dalších 6 vítězství, nejprve si zkusí neúspěšně Tour, aby si v roce 2006 vylepšil 8. místem dosud nejlepší postavení na Giru (1. v 10. etapě), ovšem za ještě většími italskými hvězdami té doby Bassem, Simonim, Cunegem či Savoldellim (mj. 67. Pavel Padrnos). V roce 2007 9. na Giru (1. Di Luca, mj. 73. Pavel Padrnos), a ve svých 30 letech 4. místo (za Contadorem, 1. místo v 16. etapě, mj. celkově 101. František Raboň, 118. Geraint Thomas, 134 Bradley Wiggins). Následující rok 2009 znamenal posun do úplně nejvyšších pater: 3. celkově a po diskvalifikaci Di Lucy (prokázáno užití CERA) posunut na 2. místo (1. Menchov), 1. v 17. etapě, 3. v bodovačce a 5. ve vrchařské soutěži na Giru a posléze puntíkatý dres na Tour. Pellizotti se stává hvězdou GC z nejzářivějších a spolu s Ivanem Bassem hlavním favoritem Gira 2010 (vysoký počet horských stoupání i horská časovka, kterou v roce 2008 Franco vyhrál). Pak ale UCI otočila vypínačem a světlo nad Francem pohaslo.
Nesrovnalosti v biologickém pasu
Těsně před startem Gira 2010 mu byla pozastavena činnost (zaskočí za něj Vincenzo Nibali a to až na konečné 3. místo a na podzim pak vyhraje Vueltu) pro nesrovnalosti v biologickém pasu (2 hodnoty z 22 překročily povolený limit) zjištěné v předvečer startu Tour 2009. Pro nedostatek důkazů bylo sice pozastavení činnosti na konci sezóny 2010 zrušeno, ovšem UCI se odvolala k CAS (do té doby žádné odvolání neprohrála, později získá zkušenosti s obdobnou kauzou i Roman Kreuziger), Pellizottimu byly odebrány úspěchy z Gira i Tour 2009, zastavena činnost na 2 roky a Liquigas s ním neprodloužil smlouvu. Tentokrát Francovi nepomohla ani víra, kterou před každým startem pokřižováním a polibkem na křížek nosící na krku žádal o přízeň, ani vyjádření na tiskové konferenci: „Tak moc jsem letošnímu Giru obětoval, tolik práce a času, o nějž jsem obíral rodinu, a teď nesmím jet. Přitom jsem čistý! Připadá mi to celé jako hloupý vtip. Přestávám věřit cyklistice„. Zda se skutečně provinil užitím nepovolených látek, se už nejspíš nedozvíme. Přesto měl asi i trochu smůlu, protože v tomto období doping výrazně kalil cyklistické vody, a tak i pořadatel Gira byl nucen minimálně hlasitě deklarovat nesmlouvavý boj proti dopingu.
Nové angažmá v Androni Giocattoli
Byť je Pellizottimu v té době 32 let, nehodlá ještě končit. Nadějně vypadají námluvy na rok 2014 s Astanou, ale nakonec z nich sejde, a Franco je rád, že mu dává šanci manažer Gianni Savia v druhodivizním Androni Giocattoli. A odvděčuje se mu měrou vrchovatou! Hned po návratu do profi pelotonu získává na mimořádně kopcovité trati (dokončilo pouze 20 jezdců) trikot italského šampióna v silničním závodě jednotlivců pro rok 2012: „V posledním kilometru jsem mimořádně trpěl, ale teď bych si přál, aby to nikdy neskončilo. Děkuji Androni Giocattoli za příležitost, kterou mi dali a díky níž jsem se mohl v klidu připravit na tento závod.“
Konec jedné éry a začátek nové
Určitě mu jeho nadšení a jistá forma satisfakce chvíli vydržely, ale už se nikdy neopakovaly. Bylo to totiž také poslední profesionální vítězství Franca Pellizottiho. Poslední vítězství, nikoli však jediný otisk do historie cyklistiky. Jednak po dobu 5 let strávených u Gianni Savia získal 10 pódiových umístění (byť postupně ubývaly) a na oblíbeném Giru 10., 12. a 24. místo také ukazovalo na postupnou proměnu Franca coby cyklisty s potenciálem lídra v jezdce spíše zkušeného již bez úplně nejvyšších ambicí. A to byl také mj. nejspíš důvod, který přispěl k tomu, že mu nabídl místo v nově vzniklém týmu Bahrain Merida jeho bývalý týmový kolega, který i díky jeho odvolání z Gira 2010 dostal příležitost ukázat světu, čeho je schopen: Vincenzo Nibali. Kolem svého 40. roku tak Franco pomáhal v horách na Giru a Vueltě 2017 (Nibali 3., resp. 2.), v roce 2018 na Tour (Pozzovivo 18.) a na Vueltě (Ion Izaggire 9.). Přičemž byl v těchto letech z pohledu závodních dnů i najetých závodních kilometrů nejvytíženější z celé své kariéry. Jeho labutí písní i oceněním jeho schopností vrchaře i loajality byla nominace na MS v Innsbrucku (Moscon 5.):“Nevyhrál sice Ital, ale vyhrál velký šampión. Nezvítězili jsme, ale nebyli jsme poraženi. Jako skutečný tým jsme bojovali až do konce. Měl jsem velké štěstí, že jsem si zasloužil nosit tento nádherný dres!“ Jeden za všechny …
Myslím, že Franco dnes zase cyklistice věří. A kdyby si snad nebyl ve své víře zcela jistý, určitě ho stále baví. Jak známo, stará láska nerezaví, zvlášť když jste ji věrni v dobách dobrých i zlých. Cyklistika mu něco vzala (či nedopřála), ale určitě k němu nakonec byla a stále nejspíš je dostatečně štědrá. Ať se daří, Franco!
Autor: Jiří Vlasák
