„Zase Sněhurku?,“ diví se někdy rodiče, když děti chtějí slyšet stále stejnou pohádku dokola. Je dobré jim to neodpírat – možná v nich zrovna rezonuje silné téma a pohádka jim pomáhá mu porozumět. Těm, kdo touží pochopit, co se odehrává v mysli dítěte, když naslouchá pohádce, by nemělo ujít, že nyní znovu vyšla populární kniha psychologa Michala Černouška Děti a svět pohádek.
Pohádky mají ve vývoji malého dítěte nezastupitelné místo. V pochopitelné formě mu přibližují velká témata lidského života, vnášejí do světa dítěte smysl a řád a nabízejí srozumitelné obrazy dobra a zla. Podporují rozvoj citového prožívání, sdělují dítěti informace o mravních dimenzích lidského života a mají i terapeutickou hodnotu.
Bajaja, aneb vztah malého chlapce k otci
Své vyprávění o rytíři v lesklém zbroji, který zdolá strašlivého draka a vysvobodí krásnou princeznu ze spárů jisté smrti, mají snad všechny evropské země. V českých zemích ho najdeme v pohádce o Bajajovi.
Proč mají chlapečci tak rádi vyprávění o tom, jak se nanicovaté, slabé a zbabělé princátko dokázalo postavit obrovskému, děsivému drakovi? Protože jim to připomíná situace, ve kterých se sami ocitají. „Vyprávění přímo zhmotňuje to, co se v duši malého chlapce často odehrává. Svým silným citovým hnutím, například své žárlivosti na otce, malý chlapec pochopitelně nerozumí, jen matně tuší určité souvislosti. Pohádka všechny takové pocity dokáže převést do obrazné řeči a nabídne optimistický konec představující pozitivní příslib do budoucna – i já vyhraji boj, naleznu svou vyvolenou a povedu šťastný život,“ píše Michal Černoušek ve své knize.
Připadá vám to přehnané? „Jen se v okamžiku, kdy se rozčilíte na své kluky, podívejte, tatínkové, do zrcadla! Uvidíte, jaké proměny dozná vaše tvář, jak zbrunátníte, jak dovedete cenit zuby, jak zvyšujete hlas. Najednou máte ne dvě, ale několik rukou, jimiž můžete hrozit. Drak je primitivní symbol maskulinní agresivity, síly dospělých mocností, o nichž synkové přirozeně nevědí, že jsou také jen omezené a nikoliv pohádkově všemocné. A takový drak v očích malých chlapců střeží a hlídá tu nejmilovanější a nad jiné drahocennou bytost – maminku.“
Ale nebojte se, otcové… Stejně, jako končí dobře příběh rytíře Bajaji, dokáže se i malý kluk vypořádat s protichůdnými pocity vůči svému otci. A nakonec, stejně jako v pohádkách, vás čeká happyend: zatímco Bajaja mohl vykročit do života s krásnou princeznou, bez pocitu viny ze zabití příšery, tak i váš předškolní syn se brzy svých fantazijních rivalit zbaví a začne se s vámi silně identifikovat.
Klasické pohádky z nového úhlu
Michal Černoušek, známý psycholog, spisovatel a vysokoškolský pedagog, se na klasické české pohádky podíval z nového úhlu. A tak rodiče můžou na příběh Popelky nahlédnout skrze téma sourozenecké rivality a odpoutávání se od matky, na Perníkovou chaloupku jako na příběh sourozenecké solidarity, nenasytnosti a vývoje k nezávislosti, na Červenou karkulku jako na alegorii pokušení a nevyzrálé erotiky a na Sněhurku jako příběh žárlivosti, narcismu a otcovské zrady. Studií o pohádkách obsahuje kniha šest, mimo to se zabývá významem a proměnou čertů v pohádkách nebo kapitolu o tom, jak může klasická pohádka posloužit k řešení problémů.
Kniha vyšla poprvé v roce 1990, v novém vydání ji letos vydalo nakladatelství Portál. I ti, kteří svým dětem pohádky čtou a uvědomují si, jak důležité jsou pro dětskou duši, budou po jejím přečtení překvapeni, jak velkou moc pohádky mají a co všechno dítěti zobrazují.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Moc se omlouvám panu Černouškovi, ale po přečtení článku mi naskočila husí kůže. Vždycky jsem si myslela, že pohádky slouží k tomu, aby se děti učily vnímat věci , které třeba sami nezažijí. Učí se poznávat svět fantazie, porovnávat dobro a zlo, pomocí pohádek rozvíjí svou představivost, obohacují si slovní zásobu, v těch starších pohádkách B. Němcové a dalších poznávají krásu uměleckého slova. Pohádky mají sloužit ke zklidnění, že všechno dobře dopadne. Nikdy mně nenapadlo, že by děti používaly pohádky k řešení svých problémů. To spíš já jsem je používala jako příklad toho, čeho by se děti měly vyvarovat, aby se učily uvažovat o tom co je a není správné, aby poznávaly charaktery postav. Ale přemýšlet nad tím, že dítě chce jednu a tutéž pohádku, aby vyřešilo svůj problém s otcem, který mu hrozí, nedej bože bije? Myslíte, že v takových rodinách je čas na pohádky? Spíš hádky. Pohádky dětem čtou rodiče, kteří mají své děti rády. Nebo mi chcete říct, že celý den chlapec poslouchá zdvižený otcův hlas a pak potřebuje pohádku na to, aby zjistil, jak na to má jít, když mu maminka večer přečte pohádku? Jednu otázku na závěr, jestli mi můžete dát odpověď. jaký problém si dítě řeší při pohádce o Otesánkovi?
Taky by mě to zajímalo. 🙂
To mate blby 🙂 Kazda ‚pohadka‘ sa moze a musi interpretovat zaroven aj na mieru zaujemcu, ktory v nej nachadza pre seba pritazlivost. Skuste si temu a psychologickou a mytologickou interpretaci pohadek dohledat na internetu. Ku prikladu vhledy lidi jako Carl Jung, Pavol Dobsinsky, Jan Bily 🙂
Třeba nám pan psycholog svoji interpretaci vysvětlení napíše. Psychologii fandím, je to věda, která nabízí spoustu možností náhledu na lidskou duši , zvláště tu bolavou. Člověk hledá cesty, jak se dostat k lidem, kteří potřebují naši pomoc. Je ve společnosti čím dál víc jevů, které lidi odcizují a hledání cest k sobě navzájem je někdy dost složité. Čtyřicet let jsem sledovala malé děti s jejich radostmi i dost vážnými problémy, ale tohleto jsem nevypozorovala. Když mělo dítě problém, pomohlo to, že jsme si nacházeli k sobě cestu a když dítě mělo ten pocit, že mi může o svém problému říct, tak mi jej řeklo. Hledali jsme spolu řešení. Někdy byl problém takový, že jsem i já byla bezradná a snažila se dítěti vynahradit alespoň to co bylo možné. U svého dítěte jsem žádný problém neměla a přečetli jsme spoustu pohádek. Když byl úplně malý, měl rád pohádku o mašinkách. nejraději měl tu, jak dostala vélikou medaili. Brzy se naučil číst, tak potom už si četl pohádky sám.
Pan psycholog bohužel zemřel v roce 2005.
To je mi líto.
Nikdy jsem neměla ráda tyhle klasické pohádky.Ani jako dítě,ani jako učitelka. Nakonec,když se to tak vezme,jsou vlastně dost kruté .Ale třeba O pejskovi a kočičce,o krtečkovi a podobné mám ráda i dnes.
Když zadáte v googlu heslo “ pohádka“, otevřou se Vám před očima hned několikeré dveře třináctých komnat zakletého zámku.. 😉 Takže se můžete – z pohodlného a bezpečného, kulturně vyšlapaného chodníčku, spustit na hlubší a divočejší stezku svého nevědomí.. Stoletému spánku již zvoní zvonec a archetypálním významům pohádek není nikdy konec 😉
Já nejsem autor článku, takže Vám nedám přesnou odpověď na otázku, jaký problém si děti řeší při pohádce o Otesánkovi. Zato Vám řeknu jinou – horší – věc. Postava Otesánka má svůj reálný obraz v Prader-Willyově syndromu. Prader-Willyův syndrom je vrozené geneticky podmíněné onemocnění, které se projevuje obezitou, žravostí, mentální retardací různého stupně, světlými vlasy a oválným obličejem (i děti tmavovlasých rodičů mají světlovlasé dítě – je-li dítě takto postižené). Všechny děti s Prader-Willyovým syndromem jsou si podobné. Ihned po narození má dítě zpravidla nízkou porodní váhu, bývá neduživé, neprospívá, málo roste. Po určité době se dostaví zvýšená chuť k jídlu, rychlé přibírání hmotnosti, někdy mírně zrychlený růst. V dnešní době se to léčí symptomaticky: částečně dietně, dále pomocí speciální pedagogiky. Speciální pedagogika pomůže zmírnit dopad poruchy intelektu. Lze tak docílit toho, že dítě bude v dospělém věku soběstačné, postižení je však celoživotní. U takto postižených dětí je zvýšený výskyt spontánních potratů. Dříve, když ještě nebyla medicína na takové úrovni, měly tyto děti také zvýšenou kojeneckou úmrtnost. Neexistovala také žádná speciální pedagogika. Občas se ale takové dítě narodilo.
Co si může zdravé dítě řešit prostřednictvím pohádky o Otesánkovi, je nejasné.
Myslíte, že je možné že v dřívějších dobách vyvodili z nešťastné situace tohoto dítěte příběh? Nebo je to spíš spojováno s nějakými fantazijními představami v tehdejší době, že si lidé v tu dobu nedovedly reálně vysvětlit proč dítě trpí takovými příznaky a přičítaly je nadpřirozeným fantazijním bytostem? Tato pohádka byla v knížce s datem vydání kolem roku 1960. V pozdějších vydáních se mezi staršími klasickými pohádkami už neobjevovala. Podobné téma bylo v jedné pohádce O nevděčném kuřátku. Ale Otesánka už dnešní děti ani neznají.
Paní Evo, Otesánek možná řeší neschopnost uspokojení …..nikdy nemá dost. Prostě člověk, který není schopen poznat, že už má něčeho dost a chce víc a víc, tak skončí špatně.
Možná mi to něco připomíná, ale pohádky jsou od toho, aby se četly dětem a naučily je poznávat krásu svého mateřského jazyka. Každé dítě má svou oblíbenou pohádkovou postavu. Ale myslím, že vítěz by byl určitě krteček. A další naše krásné pohádky. Takovou studnici pohádek snad nikde jinde nemají. Vlk a zajíc jsou taky dvě nezapomenutelné postavy i když z jiné země.Pro mně byl senzační taky Slavný lovec Pampalini . Jeho příběhy o lovu zvířat jsou nejen plné legračních situací, ale děti poznají spoustu cizokrajných zvířat. Jen jim člověk potom musí vysvětlit, že ve skutečnosti jsou některá zvířata více nebezpečná než v pohádce. Přidám svůj zážitek z výletu s dětmi v ZOO. Jdeme kolem ohrady, kde ležel mohutný nosorožec. ta nejmenší z dětí si stoupla k ohradě a prohlížela. najednou nosorožec silně odfoukl a prach šel přímo na holčičku. Ta se tak trochu naštvala, pohrozila a povídá ,,ty, ještě jednou foukneš a uvidíš,, musela jsem se zasmát. I takové jsou děti . Možná právě jako ten lovec Pampalini. Myslím, že mi dospělí na to jdeme až moc vědecky a ty dětské dušičky rozebíráme až moc. Někdy by možná stačilo víc je vnímat od malička a dávat jim všechno to, co potřebují. Možná by těch svých problémů měly míň.