„Slovo inspirace nepoužívám. Je to výmluva pro to, nic nevytvořit.“

Před třemi lety, to ještě vystupovala ve „zmutovaném kroji“, uchystala Záchranáři od Davida Kollera týž osud jako Johnny Cash písni Hurt od Nine Inch Nails. Dnes Katarína Kubošiová patří mezi nejuznávanější hudebnice své generace. Zároveň se stala i jednou z výrazných hlasatelek feministických postojů na hudební scéně.

Když na nové desce Antigona zpívá „som nepohodlná osoba / chcú, aby som bola kulisa, ozdoba“, lze mezi řádky číst vlastní zkušenost. Když jsem přijal její návrh vést rozhovor jen korespondenčně, věděl jsem, že i z textu bude prosvítat jak její pronikavý intelekt, tak výrazná osobnost.

Kromě Awali a Katarzie se v poslední době hodně hovoří také o Zagami Jericho, Monice Mindriakové, Veronice Buriánkové a dalších hudebnicích. „Dalo by se říct,“ ptám se opatrně, „že nové podněty v posledních letech do hudby přinášejí především ženy?"

„Jsou to úžasné holky!“ chválí je Katarína, ale na otázku evokující obraz girl power versus nevýrazní hudebníci nepřistupuje: „Podle mě přinášejí svěží a nové podněty všichni, kdo přinášejí svěží a nové podněty. Bude to v procentuálně vyrovnaném poměru.“

Na to konto se nemůžu nezeptat na KeyChange, iniciativu části festivalových promotérů, kteří se dobrovolně zavázali mít do roku 2020 v lineupu zastoupené půl na půl hudebnice a hudebníky. Jak se Katarzia staví k hlavnímu argumentu odpůrců snahy o rovné zastoupení žen a mužů na festivalech? Tedy že je ve skutečnosti namířena proti ženám, když upřednostňuje jejich kvantitu před kvalitou?

„Když se zamyslím nad lineupy a tím, koho jsem nedávno na festivalech potkala, tak jsem si tento fenomén neuvědomila.“ Podle Kataríny dobří organizátoři dobrých festivalů na ně zvou hlavně to, co je právě kvalitní nebo trendy, a neřeší, jestli je někdo žena nebo muž. „A pokud ano, na takovém festivalu jsem zatím nehrála.“

Osudové představení

Se statečnou Antigonou, která všem navzdory zůstala až za hrob věrná zapuzenému otci Oidipovi, padlému bratru Polyneikovi i sama sobě, se Katarzia může ztotožnit ve více rovinách. Hra ji oslovila nadčasovostí a příběhem mladé ženy stojící proti společnosti. „To je právě kouzlo antiky. Je to velký a starý příběh, ale zobrazuje nadčasové lidské vlastnosti a charaktery.“

Katarzia se podle svých slov vždycky angažovala. „Jen to možná doteď nebylo tak evidentní,“ dodává. Jejím stěžejním tématem je feminismus. „Mrzí mě, že ještě v roce 2018 v Evropě musí ženy za svoje základní práva bojovat. Je to pro mě nepochopitelné a vždycky jsem v šoku, když náhodou narazím na sexismus, diskriminaci nebo násilí.“

Katarína je v tomto směru konkrétní i jako textařka. Například její skladba Nikomu nepatríš, již předloni propůjčila kompilaci Superhrdinky, pojednávala o obětech domácích násilí. S jasným emancipovaným postojem je v Česku a obzvlášť na katolickém Slovensku první na ráně. Zajímám se, jestli se jí chce pozadí svých textů vysvětlovat. Většina hudebníků se tomu spíš vyhýbá. Katarzia je otevřenější – „podle toho, jaký mám den. Někdy nemám náladu podrobně rozbírat, co má zůstat mezi řádky, a někdy se mi vysvětlovat chce, hlavně když si někdo něco dezinterpretuje.“

Její tvorba i postoje jsou úzce provázané. Ptám se jí, jestli se její názory nepropírají častěji, než se hovoří o jejím talentu. „Nesnáším přívlastek talentovaný. Nebo jeden z nejzajímavějších nebo jeden z nej… cokoliv. Hlavně když to na mě vyskakuje jako marketingová popiska umělce. Evokuje ve mně srovnávání a já nemám ráda, když lidé ostatní dělí na talentované a netalentované. Připadá mi to jako hodnota na trhu krásy, díky které jste pro lidi atraktivnějším terčem.“

„A víte, co je hrozně smutné? Když se stanete slavným, všichni se s vámi chtějí kamarádit. Najednou kam přijdete, jsou milí, slušní a zajímají se o vás. Uvěříte tomu, jak jste super, zábavný a že vám to s lidmi prostě jde. A vedle vás stojí kámoš, kterého se nikdo nezeptá, jak se má.“

Abych se nemusela stydět

Když jí bylo dvacet, nikdo na ni zvlášť milý nebyl. „Ještě na škole jsem stávala na baru vedle hereček, tehdy jsem s nimi dělala produkci v divadle. Když jsem přišla, vůbec se se mnou nebavily. A najednou si navzájem píšeme obdivné komenty.“ Tyto lidské vlastnosti jí přijdou směšné. „Talent je cit a souvisí i s citem k lidem.“

V souvislosti s citlivostí se dostaneme i na reakce na sociálních sítích. Etika veřejné verbální nebo písemné diskuze je podle Kataríny nedotažená. „Lidi si neuvědomují, že tím, co píšou nebo říkají, se reprezentují. Vytáčí mě, jak se k sobě chováme ve veřejných diskuzích. Na obou stranách barikády. Proč se nemůžeme bavit normálně a konstruktivně?

Když chci změnit svět k lepšímu, musím se nejdřív začít slušně chovat ke svým nejbližším, ale i k neznámým. Abych se za sebe za pár let nemusela stydět.“