Na tuto zimu jsem se hodně těšil. Od léta mám dron a jedny z nejlepších fotek, co jsem viděl, byly pořízeny v zasněžené krajině. Od začátku prosince jsem vyhlížel v předpovědi počasí nějaké okénko v převážně zatažených a blátivých podmínkách, které by slibovalo slunečné dny se sněhem. Za celý prosinec jsem ale vyrazil fotit pořádně jen jednou, po Vánocích. A to přesto, že jsem byl většinu času v Českém ráji.

Letecký snímek Valečova v Českém ráji

Ani v lednu se situace moc nezměnila a skoro bych řekl, že ani únor nebude jiný. Tuhle zimu můžu skoro odpískat (ale abych to nedramatizoval, nějaké fotky jsem přeci pořídil, viz fotky zde publikované, všechny jsou z ledna, kdy jsem dvakrát fotil). Postupem času jsem si to ovšem mentálně převrátil (z pocitu frustrace) do malé foto-odvykačky, nebo jinak řečeno do takového malého foto-detoxu. Proč a v čem to spočívá?

Když se podívám zpět na rok 2018, tak tam byly týdny a měsíce, kdy jsem byl focením doslova posedlý a trochu mi to narušovalo něco, co bych nazval životním balancem. Nejvíce jsem to poznal na tom, že mi chyběl pohyb. Jsou dny, kdy prostě na pohyb není čas kvůli objektivním důvodům. Pak jsou volné dny, kdy jsem plánoval běh nebo výjezd na kole, jenže ejhle, odpoledne se udělalo hezky a já místo projížďky, vycházky, výběhu sbalil foto-výbavu a autem frčel někam na fotogenické místo. Většinou při focení nějakou fyzickou aktivitu musím vyvinout, zejména když stoupám (většinou hekticky, protože na poslední chvíli), ale ani náhodou se to nerovná nějakému sportovnímu výkonu, který by plnil roli očistce od sezení před monitorem.

Sezení před monitorem je totiž další „externalitou“ intenzivního focení. Čím více fotím, tím více fotky třídím, upravuji, publikuji, zálohuji atd. To vše samozřejmě na počítači, což ujídá strašně moc času. Bohužel nejsem dost disciplinovaný, abych si zakázal pobyt u počítače v pozdních noční a brzkých ranních hodinách (tento příspěvek typicky píšu po půlnoci), což vede k posunutí spánku. Když pak naopak vstávám hodně brzy (na jaře a v létě třeba kolem 4hod ráno) na východ slunce, dokonale se tím rozhodím na několik dní. Rozjede se mi tak kolotoč, kdy sportuji mám pohybu méně a méně a jsem čím dál unavenější. Proto jsem si už delší dobu říkal, že bych měl s focením ubrat.

Takže abych to řekl na rovinu: kdybych byl disciplinovaný a motivovaný, mohl jsem mít tuto zimu už spoustu skvělých fotek, nápady a lokace by byly…Jenže jsem nebyl a naopak jsem si řekl, že je čas zvolnit. Mám tedy takový malý fotodetox. Od prosince jsem místo focení trávil více času s rodinou, více jsem sportoval a věnoval se studiu a pedagogické činnosti.

Docela jsem zvědav, jestli se mi to nějak bude v nejbližších měsících měnit. Focení mi začíná chybět. Momentálně jsem ovšem taky rád, že mám pravidelnější životosprávu a taky více pohybu.

Na rok 2019 jsem si dal malé předsevzetí. Na východy a západy slunce, zejména po Českém ráji, bych chtěl méně jezdit autem a naopak více chodit či jezdit na kole. Kvůli tomu jsme si dokonce dovybavil soustavu Nikon 1, což je dnes mrtvý jednopalcový bez-zrcadlovkový systém. Ale je to ideální foťák do kapsy a na kolo. Proto jsem do něj investoval pár dalších peněz a dokoupil malý širokáč. Už v lednu jsem si udělal radost při jednou návratu domů ze schůzky, když jsem jel kolem Valečova domů.

Už nechci focení podřizovat svůj veškerý program. Možná je prostě po 10 letech focení čas na změnu. Uvidíme, třeba to bude za měsíce zase jinak. 🙂

A co vy? Jak to máte s focením a nefocením? Potřebujete někdy pauzu? Máte někdy obavu, zda na focení nejste závislí?