O Jiřím Müllerovi, pro něhož jste editor vytvořil, se ví, že byl naprostou jedničkou v konspiraci, tedy utajení své disidentské činnosti, k níž kromě organizování brněnské podzemní univerzity patřila právě bohatá samizdatová činnost ve vydávání a distribuci knih, časopisů i dalších tiskovin. Jak jste se k němu a jeho manželce dostal vy?
Zakonspirováno to měli opravdu pěkně. Já jsem se k nim dostal přes manžele Jelínkovy (Milan Jelínek byl také disident a samizdatový vydavatel, po listopadu 1989 pak první svobodně zvolený rektor Masarykovy univerzity – pozn. red.). Přátelili se s nimi moji rodiče a můj tatínek pro ně psával na stroji. Doma byly věčně rozložené kopíráky, když se ty tisky dávaly dohromady a skládaly se z nich knihy.

Vydavatelství Jany a Milana Jelínkových převzalo a rozšířilo činnost Müllerových?
Myslím, že to bylo dokonce naopak, Jiří Müller byl nějakou dobu z politických důvodů zavřený a Jelínkovi začali se samizdatem už předtím. Ale popravdě, já jsem ta vydavatelství od sebe moc nerozlišoval. U nás doma se pro samizdat psalo pořád, včetně opisování pravidelných Informací o Chartě 77. Tatínek toho pro samizdat psával tolik a mně to připadalo natolik běžné, že jsem si sám někdy v polovině 70. let vydal tehdy v Československu nedostupnou knihu 1984 od George Orwella, kterou v češtině přepsala maminka mého spolužáka z gymnázia. Dokonce jsem si k tomu z originálu následně dopřekládal přílohu. Zkrátka mi něco takového připadalo jako úplně normální způsob života.

5 fotografií

Takže s Jiřím Müllerem jste se dal dohromady později?
Ano, to se stalo až někdy začátkem 80. let. Bylo to díky tomu, že jsem na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, kde jsem tehdy studoval, sehnal člověka, jehož tatínek byl schopen samizdatové tisky svázat. A pak mě Müller oslovil, zda bych nebyl schopen pro počítače dodané ze zahraničí stvořit českojazyčný textový editor.

Jak se s vámi tento mistr utajení domlouval? Chodili jste někde nenápadně po parku?
To ne, po parku jsem náhodně chodil jedině s předním brněnským disidentem Jaroslavem Šabatou, který naopak říkal volně kdykoliv cokoliv. (směje se) Müller měl ovšem všechno zakonspirováno naprosto dokonale. Chcete příklad? Bydlel jsem tehdy v Brně v Botanické ulici za rohem ke Kotlářské, tedy dva bloky od tehdejšího sídla Státní bezpečnosti (StB). A Jiří mi tam všechny ty počítače, tiskárny a další tajně dodané stoje ze zahraničí vozil svým zeleným trabantem, který věčně stával před naším domem. A ti estébáci o tom prokazatelně neměli nejmenší tušení. Jsem si tím jistý, protože když se mě pak před mou pracovní cestou do Ameriky pokoušeli lámat ke spolupráci, nepadlo o tom jediné slovo.

Hlavně by vás StB, kdyby to v roce 1988 věděla, do Spojených států v žádném případě nepustila...
Ano, vím bezpečně, že co uniklo třeba přes telefon u nás doma nebo u Jelínkových, estébáci věděli zcela přesně. A mám i další důkaz Jiřího dokonalé konspirace. Paralelně s činností pro něj jsem se totiž přes Petra Oslzlého nebo Mikina Pospíšila, k němuž jsem chodil na hodiny angličtiny, dostal na přednášky podzemní univerzity, které Müller v Brně také organizoval. A když jsem potom na přelomu let 1988 a 1989 učil na univerzitě v Americe, měl jsem s Müllerem domluveno, že mě tam někdo navštíví. Nakonec se ukázalo, že je to filozof Roger Scruton, který mě do telefonu na rozdíl od tamních Američanů oslovil s dokonalým britským přízvukem. A když se mě potom Scruton zeptal, zda plánuji v Americe zůstat, odpověděl jsem, že mi jednak drží doma rodinu coby rukojmí a pak že v Brně se toho děje vlastně dost zajímavého, například na podzemní univerzitě. Teprve tehdy jsem se dozvěděl, že ji pro Müllera ze zahraničí organizuje právě Scruton, který k nám posílá přednášející.

Schůzka s britským filozofem už se týkala vašeho českojazyčného počítačového editoru?
Ano, přišel se na něj podívat. Tehdy jsem ovšem ještě neměl svůj vlastní počítač, pracoval jen na velkých sálových terminálech, nikoliv na PC. Ten měla na té univerzitě pouze sekretářka katedry, takže svůj textový editor – zobrazení české abecedy – jsem si zkoušel právě u ní.

A také jste jej tam pro Československo nahrával na takové ty veliké tenké diskety?
Jestli myslíte osmipalcové, tak ty byly jen pro velké počítače. Také je pamatuju, ale tam už se pracovalo s pěti- či třípalcovými. Každopádně do Československa jsem diskety posílal přes londýnskou spolupracovnici Barbaru Dayovou – já do Londýna disketu poštou a ona pak po kurýrovi do Brna.

Chápu dobře, že vámi vytvořený textový editor řešil možnost psaní v českém jazyce vlastně na „zelené louce“?
Ne tak docela. Kamarád z Prahy mi poskytl zdrojový text napsaný ve volně šířeném programovacím jazyku Pascal. Jenže původní „zdroják“ neměl zdaleka všechny potřebné funkce, hlavně měl jiné ovládání obrazovky a neuměl slušně tisknout. Takže jsem upravil ovládání obrazovky a rekonfiguroval klávesnici pro tisk. Zkrátka nad tím původním zdrojovým textem jsem postavil editor specificky pro češtinu, pro potřeby tisku knih a pro maximální komfort písařky, která se při psaní všemi deseti ani nemusela dívat na klávesnici. Stejně jako byla zvyklá u psacího stroje.

Později slavný editor T602 tehdy k dispozici nebyl?
Já ani Müller jsme jej neměli a myslím, že můj Morning Star vznikl opravdu plus minus ve stejné době.

Proč vlastně Morning Star?
Název částečně evokoval původní vzor ovládání zahraničního editoru zvaného WordStar. No a také to byl takový můj vtípek. Chodil jsem totiž na brněnskou základní školu v Antonínské ulici, kde se vyučovala angličtina a občas jsme měli k dispozici denní tisk z Británie, jmenovitě komunistické noviny Morning Star. Což mi přišlo jako dobrý název pro editor sloužící potřebám samizdatu. Když jsem se v Americe tehdy sešel se Scrutonem, opatrně se mě tehdy ptal, jestli vím, co se tak v Británii jmenuje. Smál jsem se a řekl jsem mu, že právě s tímto vědomím jsem svůj editor nazval.