To jsem před Vánoci 2016 otevřel stránky nové publikace nazvané Průvodce neklidným územím, která si dávala za úkol zmapovat dějiny moderního českého umění. Nesnadný úkol, říkal jsem si tehdy, který téměř vždy skončí katastrofou. Noc před Štědrým dnem jsem Průvodce zavřel s tím, že si nevzpomínám, kdy naposledy jsem v rukou držel tak dobrou kunsthistorickou publikaci. O dvě jara později zimou provází Průvodce neklidným územím II zaměřený na českou moderní architekturu.
Konec dvacátého století, Vídeň. Na přednášky Otty Wagnera přijíždí do kulturního centra tehdejšího Rakouska-Uherska až podezřelé množství Čechoslováků. Kdo si koupil první album Velvet Underground, založil kapelu. Kdo navštěvoval Wagnerovy přednášky, stal se světoznámým architektem. Od Kotěry a Gočárova kubismu se vydáme přes Slovince Plečnika vytvářejícího nejznámější české památky, přes Loosův raumplan až po Pragerův technicismus a Kaplického chobotničí knihovny.
Ondřej Horák
O Ondřeji Horákovi (1976) se dá bez nadsázky tvrdit, že žije pro umění. Tento kurátor a lektor o umění přednášel, vedl pořady v Meetfactory a dokonce provozoval Galerii Benzinka v prostorách bývalé benzinové stanice u Slaného. S Jiřím Frantou vydal Proč obrazy nepotřebují názvy a Průvodce neklidným územím.
Co je to architektura? Druh umění, na který narážíme nejčastěji, neustále. A zároveň ten nejpraktičtější druh umění, jaký si lze představit. Tak častý a praktický, až občas někteří zapomínají, že jde o umění. Průvodce neklidným územím jim to připomene.
Průvodce neklidným územím se sice zaměřuje na architekturu související s českou kotlinou, ale neklesá k rigiditě a věnuje se také cizím architektům u nás či českým projektům v zahraničí. Kontroverzně hned celou publikaci otevírá kapitolka o Ottu Wagnerovi a Vídni.
Vše do sebe však zapadá a ve výsledku vytváří komplexní obrázek. Nadto především takový, který i Čechy, národ se skepticismem jakožto tradičním rozpoložením, přesvědčí o tom, že česká architektura unese srovnání s jakoukoli světovou.
Autor Průvodce rozdělil do tří částí. Začátek dvacátého století až Protektorát, následuje období sahající po Sametovou revoluci a na konec devadesátá léta a jedenadvacáté století.
Zmíněné členění podtrhuje několik překvapivých aspektů. Že se v období socialismu stavil jen šedivý socreal? Pche! A že měl každý po osmdesátém devátém otevřenou cestu k sebešílenějším realizacím? Z několika zmínek až zamrazí, kolik šancí jsme v posledních třiceti letech promarnili a kolika návrhům alespoň trochu posunuli hřebínek.
Bohužel občas ono členění nedává úplně smysl. Jistě, těžko přisuzovat architektonické dílo k jednomu roku (podle data získání zakázky? Vytvoření návrhu? Kolaudace?), ale občas to působí opravdu příliš nastrčeně. Jde o důležité dílo, tak by bylo fajn ho zmínit. Co třeba zmínit Karfíka v roce 1982, aniž bychom o tom roce v dané kapitole vůbec mluvili? Což takhle se v kapitolce o roku 2016 věnovat především projektům z konce tisíciletí, pak několika ze současného století a k roku 2016 se vůbec nedostat? Možná by prospělo nesnažit se zuby nehty dodržet koncepci prvního dílu, a dělit knihu jen do etap.
Utopické sny avantgardy se stávají realitou
Ona nedbalost chronologického členění zamrzí především porovnáme-li ji s jinak vytříbeným provedením. Málokdo dovede podat kunsthistorii tak zajímavě a čtivě jako Ondřej Horák, který i přes pár krkolomných formulací (Kotěrův student, později pracuje v ateliéru Jože Plečnika, v době, kdy se realizuje stavba krematoria, odjíždí do Paříže, aby nastoupil ke slavnému Augustu Perretovi, pak přijímá nabídku Antonína Raymonda a stráví několik let v Japonsku.) dovede přesvědčit člověka s antipatií k čemukoli, že jde o ten nejgeniálnější nápad na světě.
Tomu napomáhá i grafické zpracování. Obsáhlá fotodokumentace, velký formát, typografie, barevné ladění oddílů, paráda. Možná by pomohli opět Jiří Franta s Davidem Böhmem, aby poukázali na to, že vložené komiksy působí jako z té nejhorší učebnice pro základní ročník, nebo na to, že podobný styl černobílá + jedna barva už před nějakým tím desetiletím ztratil šmrnc, ale jinak jde o nádherně zpracovanou publikaci, která se po prvním díle stává chloubou knihovny.
Když vyšel první Průvodce neklidným územím, bylo to zjevení. Kdybych tehdy tušil, že přijde i druhá část věnovaná architektuře, dva roky bych se třásl nedočkavostí. Nyní se bojím zjišťovat, zda Ondřej Horák nepřipravuje ještě další knihu, abych se takovému třasu vyhnul. Protože edice podobně vytříbených publikací by byla přesně tím, co si české umění zaslouží.
Název: Průvodce neklidným územím II
Autor: Ondřej Horák, Vojtěch Šeda
Počet stran: 240
Vazba: Pevná vazba
Vydal: Labyrint/Magnus Art, Praha 2018
Doporučená cena: 599 Kč
