Papoušek v domácí péči si vymezuje svou pozici

Papoušek, jako tvor společenský, stejně jako každý příslušník smečky, tlupy či hejna má silnou sociální motivaci připojit se k jiným jedincům stejného druhu a přijmout určitou společenskou pozici v sociální hierarchii. Tu si potřebuje vyjasnit i krotký papoušek. Vybere si „svého člověka“ s funkcí náhradního sexuálního partnera a k ostatním v hejnu si udržuje určitý lineární odstup, jako od níže postavených. Lineární proto, že někdo bude v hejnu první (vedoucí) a postupně bude společenský význam jeho ostatních příslušníků klesat. Ty může náš papoušek jen tolerovat, ale také agresivně napadat zejména v době toku jako rivaly.
 

Chovatelka M. Šámalová (Papoušci 4/2008) popisuje chování ručně dokrmeného tříletého samečka Papouška senegalského, který dosud žil u mladých manželů: „Zatímco manžel byl hodně pryč a papouškovi se nevěnoval, manželka se naopak ptákovi věnovala hodně a papoušek si ji zamiloval. V době, kdy pohlavně dospěl, ji začal považovat za svou partnerku a manžela začal nemilosrdně napadat. Jeho útoky dosáhly takové intenzity, že nakonec musel z domu pryč, jeho chování se nedalo vydržet.“
Papoušek zde mohl považovat svou paní za „alfu“, sebe za „betu“ a manžela za „gamu“ – ten ho však svým vztahem s manželkou ohrožoval na získané pozici „beta“. Podobně se tak děje v přírodě, jak popisuje Z. Veselovský (2001): „Snaha dosáhnout vyššího postavení na společenském žebříčku je ostatně běžnou biologickou vlastností živých organismů. Dominanci získávají samozřejmě nejzdatnější jedinci, cestou vedoucí k vyšší sociální hodnosti je například ,sňatek? s výše postaveným samcem. Tento případ se běžně vyskytuje u společně hnízdících ptačích skupin, jako jsou kavky, havrani a mnoho dalších druhů.“ U papoušků v přírodě tomu bývá obvykle tak, že pralesní ptáci žijí převážně v párech a sameček se stává dominantním. Nebo se pohybují v menších skupinách a stejně jako u ptáků z otevřených stepí a savan, žijících ve větších společenstvech, se vytvoří sociální hierarchie s dominantním jedincem – alfou. Takový pták i při hřadování sedí na nejvyšším místě. 
Vnitřní strukturu společenství v podobě sociální hierarchie jako první pochopil a popsal dánský venkovský učitel T. Schejdrup– –Ebbe (1935) – došel k ní pozorováním hejna svých slepic. Zjistil, že ve vztazích jednotlivých slepic panuje určitý pořádek, který nazval „klovací“. Slepice si v hejnu sociální postavení získává na společenském žebříčku klovanci. V hejnu, jehož příslušníci se znají, má klovací pořádek lineární charakter, což znamená, že zde nadřízené slepici alfa jsou ostatní slepice podřízené, od beta až po omega (podle vzhledu se jsou schopny rozeznat v počtu 10–27 jedinců). Takovéto sociální uspořádání má stabilizující význam pro organizaci dané skupiny. Rozlišujícím znakem pro hodnostní postavení zde může hrát roli odlišnost ve zbarvení peří. To například popsal Američan S. Rohwer (1977, 1982) u amerického strnada Harrisova (Zonotrichia querula): Sociálně výše postavení jedinci mají výrazně černé zbarvení na hlavě a krku, a čím je pták podřízenější, tím více černé kresby na těchto partiích ubývá. Čím černěji byli světlí ptáci při experimentu pomalováni na hlavě a na krku, tím méně útokům byli v hejnu vystaveni. 
U ptáků až na některé výjimky jsou mnohem agresivnější samci (působením hormonu testosteronu) než samice, a proto zaujímají v páru dominantní postavení. Podle mé dosavadní zkušenosti se samička v domácí péči chová k jiným příslušníkům domácího hejna i k cizím lidem podstatně méně agresivně než sameček. Oproti tomu každý sameček, například Kakariki rudočelý nebo žlutočelý, kteří ke mně přilnuli, manželku v nečekaných situacích napadali kousnutím, aniž je nějak provokovala. Chovali se k ní jako k podřízené na nižší pozici.
Čím dříve se nám podaří papouška ve věku odstaveného mláděte socializovat kontaktem s ostatními členy domácího prostředí, tím méně by se mohl snažit v dospělosti vůči nim agresivně prosazovat jako k níže postaveným. Bude je spíše tolerovat, občas jim projeví náklonnost usednutím na některou část těla a vezme si od nich i nějakou tu pochoutku. Alfou pro něj nemusí být právě hlava rodiny, i když se třeba bude o ptáka starat, může to být i její nejmladší člen, jako v případě rodiny příbuzných, kde se sameček korely upnul na dítě – holčičku, která mu jako partnerka připadala nejvhodnější, zůstal jí věrný až do její dospělosti a dává jí přednost před ostatními trvale. Ale možná se zde alfou cítí právě on. Je spíš výjimkou, že se papoušek později v dospělosti upne na někoho jiného, než koho si dříve oblíbil, když byl ještě mládětem.
V přírodě každý jedinec žijící ve společenství dalších ptáků (tedy i papoušků) zná své postavení a to respektuje u ostatních jeho členů. Dominantní – na společenském žebříčku nejvýše stojící pták alfa – se podle Z. Veselovského upíná na jemu hodnostně nejblíže stojící ptáky: beta, gama, delta, kteří jedině mohou ohrozit jeho postavení. A dále říká: „Dominantní zkušený jedinec má pro ostatní členy společnosti i další význam. Zná ze všech nejlépe prostor, který tato společnost obývá, a dovede celou skupinu do bezpečí. Tyto povinnosti vynahrazují určitá privilegia, která dominantní tvor má. Při sběru potravy běžně obsazuje místa s nejhojnější potravní nabídkou, při odpočinku si vybírá místa nejbezpečnější a konečně má prioritní postavení i při rozmnožování. Je proto pochopitelné, že dominantní jedinci se v přírodě mnohem úspěšněji rozmnožují a dožívají se i vyššího věku než podřízení.“ Do vůdčí pozice se prosadí jedinec nejen svou fyzickou zdatností, ale především svými psychickými dispozicemi, mezi něž náleží inteligence, sebevědomé chování – dominance, přiměřená agresivita a zkušenosti. Svou roli hraje i zbarvení.
Funguje to podobně i v lidské společnosti, kdy jakmile vznikne za nějakým účelem různě velká skupina jedinců, brzy se z ní vyčlení (nebo je vyčleněn) někdo, kdo je přirozeně dominantní, a stane se jejím vedoucím na pozici alfa. Koupí-li si někdo většího papouška, kterého nezvládá a jehož se začne od jeho puberty (kdy se choval zvlášť agresivně) bát, pták nastolí klovací pořádek a stane se alfou on, což bude později obtížné změnit.
Moje zcela krotká senegalka Bety mě často v jakémsi přátelském rozpoložení a v dobré náladě chytá zobákem za ucho, špičku nosu nebo mě hladí po tváři, ale nikdy to nezabolí, není zlomyslná, aby si vyzkoušela, jak bych v opačném případě reagoval. Její socializace od dokrmeného mláděte proběhla zjevně úspěšně a patrně mě respektuje jako alfu. Úspěšně ochočit a podmanit si papouška jakéhokoli vzrůstu vyžaduje trpělivost a empatii.

„Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince. ,Ochoč si mě, prosím!? řekla. ,Sedneš si nejdříve kousek ode mne. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je jen pramenem nedorozumění, každý den si budeš moci sednout trochu blíž.?“
Antoine de Saint–Exupéry (1900-1944):
Malý princ