USA i Turecko: Všude jsem Ruska

Jestli mě jako hrdou Češku v Turecku něco opravdu negativně překvapuje, pak to, jak málo lidí tuší, odkud jsem. Dokonce bych řekla, že Turci jsou při slovech "Česká republika" zmatenější než Američané. Co mají obě země společné, že pro spoustu jejich obyvatel jsem prostě Ruska.  

V Americe k tomu svádělo moje příjmení za svobodna, v Turecku zase jazyk, kterým mluvím. Stačí, abych nasedla do taxíku a česky promluvila na svého syna, prakticky okamžitě se ozve: "Rosíja?" Když řeknu yok, což je turecky ne, a dodám Česká republika, nic jim to neříká. Někteří se ptají, jestli je to v Evropě, jiní zase, jestli je to země bývalého Sovětského svazu, případně bývalé Jugoslávie. Hodně lidí jakž takž správně zareaguje až na slovo Československo. I tak ale obvykle následuje dotaz: "Ale mluvíte rusky?" nebo "Je to u Ruska, že?", což vehementně popírám, načež se je prakticky nulovou turečtinou snažím uvést do kontextu slovy "vedle Rakouska, Německa" a vyjmenováváním českých fotbalistů: Baroš, Ujfaluši, Kadlec ... ? To už zabere spolehlivě. Ve Spojených státech to fungovalo obdobně, jen jsem používala jiná jména: Havel, Jágr, Dvořák ...


Abych ale Američanům ani Turkům nekřivdila, musím říct, že v obou zemích je zároveň spousta lidí, kteří mě často zaskočí pozitivně. A přimějí stydět se, když zjistím, že jejich české obzory jsou v některých ohledech daleko větší než moje. Zvláštní je, že většinou se to děje v souvislosti s českými spisovateli. V Americe se mi stávalo, že jsem musela rychle přesměrovat počínající hlubokou konverzaci o Milanu Kunderovi, jelikož spolehlivě znám jen jeho Nesnesitelnou lehkost bytí. V Turecku se zase zastydím pokaždé, když v jakémkoliv supermarketu s potravinami procházím kolem všudypřítomných děl Franze Kafky. A ještě víc jsem se červenala dneska ráno, když jsem jedné Turkyni musela popravdě přiznat, že Kafku jsem naposled vzala do ruky coby povinnou četbu na střední škole a stejně se v něm nedostala dál než přes pět stran. A ne, nikdy jsem nebyla v jeho muzeu, ačkoliv jsem žila deset let v Praze. Podívala se na mě, jako by se divila, jak se ze mě, když jsem nikdy nepřečetla Kafku, vůbec mohla vyvinout normální lidská bytost  - s českým pasem! 

Abych nahlédla do turecké posedlosti Franzem Kafkou, hned po příchodu domů jsem si stáhla jedno z jeho děl jako audioknihu. Sama jsem zvědavá, jak daleko se v něm dostanu tentokrát ...