Douglas Murray: Kdo není s nimi, je nacista

V jednom svém článku píšete, že rozhodnutí Britů opustit Evropskou unii a americké zvolení Donalda Trumpa se „zbytečně spojují“. Proč se vy zdráháte vidět mezi těmi dvěma událostmi nějaké pojítko?

V tom článku se zmiňuji, že příznivci prezidenta Trumpa mají tendenci ty dvě věci spojovat, ale naopak lidé, kteří hlasovali pro brexit, se takovému spojení spíš brání. Má to několik důvodů. Jedním z nich je fakt, že lídři oficiální kampaně za brexit (Boris Johnson, Gisela Stuartová, Michael Gove a další) používali politickou rétoriku, která je té Trumpově na hony vzdálená. Je pravda, že oficiální kampaň za Leave dovolovala té neoficiální (vedené Nigelem Faragem) odvést špinavější práci a že právě tato neoficiální dělba práce pravděpodobně kampani jako celku pomohla. Obecně mám ale pocit, že podporovatelé brexitu si nejsou moc jistí tím, co se z Trumpova prezidentství vyvrbí, a neradi by spojovali klíčovou kauzu celé své generace s řekněme nepředvídatelnými činy amerického prezidenta.

Douglas Murray

Vlivný konzervativní (nebo neokonzervativní, chcete-li) britský novinář a spisovatel. Spolueditor a komentátor magazínu The Spectator. Přispívá nebo přispíval mimo jiné pochopitelně do Spectatoru, ale také do Guardianu, Wall Street Journalu nebo Standpointu. Vydal mimo jiné knihy Neokonzervatismus – proč ho potřebujeme, Bloody Sunday a nejnověji Podivná smrt Evropy (poslední jmenovaná se dočkala českého vydání, Finmag ji ale recenzoval ještě před ním). Kritik imigrační politiky Velké Británie i Evropské unie (A Evropské unie vůbec) a hlasitý odpůrce islamismu.

Foto: Rebel Wisdom, licence CC BY 3.0

Jak brexit, tak Trumpovo zvolení jsou, jak říkáte, „první demokratický mandát v těchto zemích, který jejich elita odmítla přijmout“. Politická reakce na hlasování o brexitu byla rovněž popsána jako obrácený psychologický koncept pěti stádií truchlení – čili přijetí, deprese, smlouvání, vztek a popření. Po čem můžou elity truchlit?

Ani v Americe, ani v Británii nějaká jedna elita. Část elity a část veřejnosti je ale bezesporu v šoku, protože tu byl široce předpokládaný, předem daný směr, kterým jsme se měli všichni ubírat: víc multilateralismu, propustnější hranice, víc prostupný a propojený svět a tak dále. Jediným úkolem bylo pokračovat v řešení stále nově se rodících problémů s něčími právy a pokračovat dál k cíli. O slovo se ale dvakrát během několika měsíců přihlásila veřejnost a strčila do koleček téhle rozjeté a předem nastavené mašinérie ten největší kus železa, který se jí zrovna dostal pod ruku. Hodně lidí pořád nemůže uvěřit tomu, že byla veřejnost něčeho takového schopná, a já jejich rozčarování rozumím. Pro mnoho z nich to bylo poprvé za jejich dospělý život, kdy jim někdo řekl ne. Tím se pro ně všechno destabilizovalo, protože to dává tušit, že možná nemíříme na to místo, se kterým počítali. Kdyby referendum dopadlo opačně, já bych se akorát den nebo dva nějak plácal a pak bych se vrátil ke svému normálnímu životu. Nikdy by to u mě – a u většiny těch, kdo hlasovali pro vystoupení – nevedlo k několikaletému vzteku, čistkám mezi přáteli, kteří hlasovali pro setrvání, a k poplivávání většiny krajanů těmi nejhoršími urážkami, které bych byl schopen vymyslet.

Jinde jste popsal „populismus“ jako „prázdný pojem“. Proč?

Řekl bych, že v posledních dvou letech se slovo „populismus“ stalo synonymem pro „věci, která já osobně nemám rád“ či „nechutní lidé“. Proč se o prezidentu Macronovi nikdy nemluví jako o populistovi? Prolomil tradiční stranické struktury ve Francii, vedl kampaň jednoho muže a kandidátku své strany musel obsazovat až poté, co se mu podařilo dobýt prezidentský úřad. Většina starších definicí populismu sedí na Macrona perfektně. Jenže on má „ty správné“ názory na všechny mezinárodní instituce, především na Evropskou unii, což znamená, že se v souvislosti s ním slovo populismus nepoužívá. Ten pojem je vágní a dnes už až příliš zřetelně pejorativní na to, aby mohl jakkoli rozumně posloužit. Mimo to, jelikož se populistům dobře daří, navrhoval bych, abychom se pokusili nastudovat, co dělají dobře a přizpůsobili se tomu, spíš než abychom dál hledali způsoby, jak odmítat něco, co může dost dobře být prostě jen „populární“.

Komu prospívá narativ, podle kterého hlasy pro brexit a pro Trumpa dělají menšinám nebezpečnější život?

Inu, „průmysl ukřivdění“ samozřejmě. Za posledních dva a půl roku si řada skupin nechala udělat výzkumy, v Británii bychom o jejich úrovni řekli, že jsou „piss-poor“ (sakra mizerné), jen aby se s nimi dostali do médií. Vezměme si třeba Centrum Anny Frankové pro vzájmený respekt. Je to skořápková organizace bez jakýchkoli vazeb na rodinu Anny Frankové, kterou převzali a vedou dva aktivisté z Demokratické strany. Po zvolení Donalda Trumpa zneužili jméno zavražděné židovské dívky, se kterou neměli vůbec nic společného, aby mohli tvrdit, že prezident Trump je antisemita, že Sean Spicer se připojil k popíračům holokaustu a tak dál. Podobné skupiny dodávají tu munici, kterou média i veřejnost žádají. Jde jim o to, zjednodušit komplexní věci (což shodou okolností bývala sama definice populismu). Sami by nejradši ignorovali vážné problémy, které má Evropská unie, nebo to, že Spojené státy se možná pod posledními vládami vydaly špatným směrem, nejradši by místo toho předstírali, že je to všechno vlastně jednoduché – že kdo není s nimi, ten je nacista. Což není jen podvod na širokou veřejnost, ale taky jasná demonstrace toho, co Jonathan Haidt a Greg Lukianoff nazývají „velkou nepravdou jménem my versus oni“. Neboli že život je jednoduše bitva „mezi dobrými lidmi a zlými lidmi“.

Ale je v tom původním argumentu přece jen nějaká pravda – že brexit a zvolení Trumpa učinilo život menšin nebezpečnějším?

Neviděl jsem nic, co by tomu nasvědčovalo. Ale jakmile by se mi naskytl jediný důvěryhodný důkaz, tak bych ochotně svůj názor změnil. Významné společenské změny mají vždycky nějaký dopad, a někteří lidé je můžou brát jako zelenou pro něco, čemu zelenou ve skutečnosti nedávají. Myslím, že bychom měli všichni zůstat velmi obezřetní vůči riziku, které přichází s šířením politických memů, které probouzejí ty nejtemnější stránky existující ve všech společnostech. Měli bychom ale zároveň být obezřetní, pokud jsou tyto výroky jednostranné. V Británii máme lídra levicové opozice, Jeremyho Corbyna, který desetiletí podporoval IRA, když zabíjela britské vojáky a civilisty a páchala atentáty na konzervativní politiky. A to nezmiňuju jeho podporu téměř každé zdejší antisemitské skupině.* Přesto se zdá, jako by nosil svatozář a jeho příznivci ho mají za „mírotvorce“. Panuje tu nerovnováha při připisování viny za případy politického násilí. Fakt, že jedna strana nenese žádnou odpovědnost a od druhé se očekává, že přijme všechnu, ukazuje, že brzo dospějeme do bodu, kdy nikdo nenese žádnou odpovědnost, protože takhle to zjevně funguje. Mimochodem, myslím, že politizace („Volte demokraty“) střelby v pittsburské synagoze byla jedním z nejubožejších projevů výše popsaného. V jakém světě se ve volbách volí mezi „pro vystřílení synagogy“ a „proti vystřílení synagogy“? Jak si mohl někdo dovolit takové zjednodušení?

Dokončení: Trump je jediný, kdo nehraje podle pravidel levice

Rozhovor, který vyšel v National Review, se souhlasem autorky pro Finmag přeložil Kamil Hrabal. Úvodní fotka: Profimedia/Lionel Derimais/JDD/SIPA

* Poznámka redakce: Označit Jeremyho Corbyna za antisemitu by asi bylo příliš zjednodušující. Je rozhodně politikem se silnou afinitou k Palestincům a je výrazně protiizraelský – což ale nemusí značit antisemitismus. Pro ty, kteří by chtěli pátrat dál, postačí jako základní rozcestník anglická Wikipedie s heslem Antisemitismus v britské Straně práce. A samozřejmě Google...