Dívenku Tallis zase zvábilo ševelení promlouvajících dřevěných masek, nešťastný osud artušovského prince Scatacha a rovněž jejího bratra, letce z druhé světové války, který se z lesa nikdy nevrátil. Tentokrát se však Ryhopu a jeho moci poprvé rozhodne někdo čelit se zbraní v ruce. Dokáže se všem pastem, lstím a kouzlům vyhnout Tallisin kamarád Alex, jeho zoufalý otec Richard a skupina odvážných výzkumníků?

Hloubení, třetí část série románů o tajemných bytostech zvaných mytága, provází výrazný stylistický i obsahový posun. Příklon k epičnosti, konkrétnosti a větší srozumitelnosti toho, co se před námi odehrává. Les mytág byl kouzelný a pro mnohé tím nejkouzelnějším i zůstane, ale mnohdy působil jako sled vzájemně zdánlivě nesouvisejících příběhů, ve kterých se čtenář jen těžko orientoval. Lavondyss se sice více soustředila na jedinou legendu – tu o králi Artušovi –, ale spíše než porozumění ve vás na konci zanechala silný dojem melancholie, smutku a deziluze. Bez zbytečného vyzrazení děje asi stačí podotknout, že jakmile do prapůvodního hvozdu vkročíte, rozhodně není snadné se vrátit. O to se ostatně budou pokoušet i noví hrdinové Hloubení. Až třetí kniha ovšem přináší několik jasných odpovědí na otázky, které si čtenáři chtě nechtě museli do této chvíle položit.

Zatímco v předchozích knihách jsme vždy měli pocit, že postavy nemohou dění v lese ani svůj osud téměř vůbec ovlivnit a stávají se nedobrovolně figurkami v cizí hře, součástí určité legendy, zde poprvé se stavějí lesu na odpor. Chlapec Alex se doslova opevňuje v prastaré katedrále a na obranu staví své dětské plastové vojáčky. Richard se při pátrání po synovi neváhá postavit ani mytickému Iásonovi. A ke slovu se dostává i různorodá skupina výzkumníků (máme tu indiánku, dva Finy, rázovitého Skota i hromného chlapa v medvědí kožešině jak z dob zlaté horečky na Klondiku), kteří se cíleně a vědecky snaží pochopit mytické podloží všech zhmotnělých legend a pomalu se „hloubí“ do nitra Ryhopu.

Stejně útočně se ovšem nyní chová i les! Jeho agresivita, roztažnost a hněv se koncentrují v postavě Smíška, Šotka, Kojota, Stínového Jacka, zlomyslného šprýmaře i úkladného vraha, lstivé materializace naší prvotní myšlenky, že se dá klamat (proti níž také ovšem stojí prapůvodní zhmotnělé svědomí). Tuto postavu lze zpětně chápat i jako paralelu obrovského kance Urscumuga z Lesa mytág. Tentokrát však nevědomky stvořeného z mysli ustrašeného chlapce, nikoli záštiplného starce.

Vše je jednoznačněji pojmenováno a popsáno – proces hloubení, poměr plynutí času ve dvou různých světech, zrod a krátký život mytág, význam protogeneze. Vnímáme i velmi konkrétní důvody postav do lesa vejít, nikoli už jen nepochopitelné puzení nebo stav podobný transu. Na oltář srozumitelnosti ovšem padá původní poetika. Tallis například odhalovala nové paseky, mýtiny, úvozy a skryté cestičky mnohem kouzelnějším způsobem – skrze šeptající masky vyzvídala jejich skrytá jména a tím nad nimi získávala moc. Zde funkci nalézání míst hloubení nahrazují měděné dráty a elektrické obvody. S větším množstvím postav kniha logicky získala i větší prostor pro dialogy. Ani tady Holdstock neklopýtá, nicméně někomu může vadit, že rozhovory prosvětlují jinak osamocené ztemnělé mýtiny, civilizují atmosféru dříve tolik plnou až bizarního odlidštění, krve, hlíny, listí a smůly. Nechápejte mě špatně, to vše je tu pořád ve značné míře přítomno, ale poprvé od onoho pralesního dusna získáváme okamžiky oddychu a katarze. S nadsázkou lze říci, že drsný život v panenské přírodě, pojídání syrových ulovených zvířat, kořínků a bobulí střídají zajíci dušení po francouzsku s kapkou brandy, přičemž si po večeři máte i čím vyčistit zuby.

Kurziva, dříve zhusta využívaná pro odlišení vyprávění vložených legend, se téměř vytrácí a nadále slouží především pro odstínění Richardovy osobní zpovědi, deníku, který si cestou píše, aby se z toho všeho nezbláznil.

Příběh, který si tentokrát bere za základ Legendu o siru Gawainovi a Zeleném rytíři, ale odskočí si i k antickému hrdinovi Iásonovi a posádce lodi Argó nebo předobrazu legendy o stavbě babylonské věže, lze doporučit především fanouškům mytágovské série. Pokračování je to ale opět (tak jako už předtím Lavondyss) velmi volné a díky explicitnějšímu prozrazování fungování lesa a odhalování jeho tajemství i díky zcela novým postavám jej ocení i čtenáři neznalí Holdstockova díla, příznivci neotřelé a netradiční fantasy, historických románů, legend a ság.

Ukázka – Zahlédnout světlo, které se line zevnitř

Koutkem oka zahlédl, jak se v podrostu někdo nebo něco nenápadně pohybuje. Polekaně se otočil, ale v lese se nic nehýbalo a on nic neslyšel. A pak se to stalo znovu: jakýsi záchvěv napravo od něj, který zmizel, jakmile se tím směrem podíval.

„Kdo je tam?“ zavolal nervózně. Ale nebylo tam nic než ticho a střídání světel a stínů.

Tím začaly jeho sny za bílého dne.

[...]

Měl potíže rozeznat, co vidí. Připadal si, jako by koutkem oka sledoval pohyby lidí a zvířat za úzkou tabulí skla, které silně deformovalo obraz. Čím víc se soustředil, tím víc si uvědomoval, že to skutečně jsou lidské postavy, mihotavé a rozmazané jako v horkém vzduchu. Občas přišly blízko a vypadalo to, jako by se na něj přes to sklo dívaly. Někdy se pohybovaly až moc rychle. Tváře se míhaly jeho vědomím v mžiku, jednou to byl vousatý muž, který vedl dva obrovské koně, jindy mladík v dlouhých modrých kalhotách, který si bujaře zpíval, pak třeba žena s kápí na hlavě, která zaváhala a šla dál a z jejího letmého pohledu se daly vyčíst smyslnost a zvědavost. Mýtina se rozechvěla novou rezonancí, napětí bylo cítit v každém listu, šepot v každé větvi. Věděl, že je pozorován, a cítil, jak se mu do žil rozbíhá adrenalin a jak mu na krku naskakuje husí kůže. Byl nervózní, instinktivně reagoval na neviděnou hrozbu. Vlezl si do přístřešku, schoulil se tam a vyhlížel ven na mýtinu, ústa vyschlá očekáváním. Když zavřel oči, měl klid, změť postav a pocit pohybu byly ty tam. Ptačí zpěv však byl stále neodbytnější. Když se zaposlouchal pozorněji, uvědomil si, že křik a volání z korun stromů jsou jiné, než mají být, že se mu posmívají, dobírají si ho. Nenadálé rány a výkřiky z hloubi lesa ho překvapovaly a děsily. Když se přiblížil večer, vytáhl jeden ze silných kůlů, které tvořily bok jeho úkrytu, a nožem na něm udělal hrot. Rozhrábl oheň. Žhavé uhlíky vylétly k obloze a ozářily přízraky, které se jakoby vznášely těsně za hranicí neviditelnosti a shlížely na něj odtamtud.

Začal slyšet nesrozumitelné zvuky a po chvíli v nich rozpoznal hlasy, mumlání jazyků, smích a výkřiky cizinců, ale slova nedávala smysl, byly to jen nezřetelné zvuky, sílící a utichající jako šplouchání o neznámý břeh.

Radek Hochmal, redaktor Literární bašty Dobré češtiny