Je dobré, když i ty generace, které válku znají jako část dějepisu, poznají její druhou, pohříchu také nijak krásnou stránku. Mám na mysli prožitky a osudy těch, kteří ji zažili v nejrůznějších rocích svého života. Dnešní knižní trh je doslova přecpán nejrůznějšími memorabiliemi slavných i méně známých účastníků válečných konfliktů a Evropa jich v minulosti prožila dost. Také to je důvod, proč bychom se s dějinami měli seznamovat a brát si z nich poučení do dalších dnů tohoto rozbouřeného světa.

Tím cennější je v tomto literárním oboru nejnovější počin vydavatelství Jota Brno, které do memoárové literatury přispělo knihou poměrně nezvyklého sujetu, avšak o to zajímavější a přes její čtivost i nenásilně poučnou. Vydávat originály válečných deníků je sice také zapotřebí, ale jejich oblíbenost mezi čtenářstvem laického zaměření je poměrně nízká hlavně kvůli nedostatku čtivosti a suchému memorování faktů, navíc často nutně ovlivněných interpersonálními vztahy v dřívějších časech a sníženou až nepatrnou objektivitou autorů válečných deníků.

Potěšíme tedy čtenářskou obec tím, že jí nabídneme vzpomínky jednoho z mála dosud žijících válečných veteránů z 2. světové války, který bojovou kariéru vojáka věnoval úsilí za obnovení Československa také prostřednictvím své činnosti v RAF? Rozhodně ano, navíc forma, kterou je veřejnosti toto téma podáváno, je poměrně nevšední a tudíž i zajímavá.

O osobnosti generálmajora Bočka není třeba se zde zmiňovat doširoka, kniha obsahuje faktů dost a už název, respektive podtitulek dává tušit, že jde o osobní vztah mladého člověka k armádě a vlasti. Emil Boček prošel Evropou jako uprchlík z Protektorátu, bojů se účastnil na samém počátku jako velmi mladý pěšák a přes práci leteckého mechanika a později v Kanadě vyškoleného pilota skončil jako příslušník 310. stíhací peruti – pilot Spitfiru, se kterým doletěl až do Prahy. Tam se s ním rozloučil posledním letem dne 5. prosince roku 1945. Následují poválečné osudy tohoto veterána a nejsou o nic méně zajímavé než předchozí. Emil Boček pokračoval ve svém boji se životem jiným způsobem a jak sám říká, od létání do civilu odešel dobrovolně. Jezdil jako motocyklový závodník, mimo jiné pracoval v Mototechně a v Ústavu přístrojové techniky ČSAV jako mechanik, do důchodu odešel v 60 letech – čili pět let jako bývalý voják přesluhoval.

Kniha je zajímavou kompilací osobních vzpomínek a ty jsou prokládány kurzivou psanými historickými vložkami. To je jeden z důvodů, proč by o knihu měli mít zájem i mladší čtenáři jinak obdivující vyfabulované příhody vymyšlených válečných hrdinů bez souvislosti s dějinnou skutečností. Zde je každá etapa, každé časové období prožité Emilem Bočkem, podtrženo stručně, ale čtivě shrnutými historickými fakty, která by v jinak komponované formě nejspíše zapadla jako poučovatelsky nudná.

PhDr. Jiří Plachý, PhD., který je autorem redigovaných vzpomínek generála Bočka, zvolil moderní literární útvar zdůrazňující vlastně narativní historii v ich formě a přitom pomocí zmíněných vsuvek nenásilně prezentující jinak nezáživná fakta. Je správné a výsledkem úsilí o vytvoření nové knihy plně odůvodněné, že se této práce ujal odborník z Vojenského historického ústavu, působící také na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.

Zúčastnil jsem se díky Komunitnímu centru válečných veteránů v Brně slavnostního uvedení knihy do prodeje a silně na mne zapůsobila skromnost obou pánů, kteří nesou s touto knihou svoji kůži na trh. Pan generál ve věku 95 roků působí v osobním styku dojmem neuvěřitelné mladistvosti až téměř nepřiměřené jeho kalendářnímu stáří a všichni přítomní i celá čtenářská obec mu jistě přejí další dlouhá léta spokojeného života ve zdraví.

Pokud v textu na zadní straně obálky vydavatel uvádí, že jde o výjimečný projekt, nikterak nepřehání. Velmi přiměřená cena za takovou pěknou knihu jen podtrhuje skutečnost, že lze předat zkušenosti a zážitky našich předků neotřelou a přitom faktograficky cennou formou všem současným generacím.