© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Nebudeme tvrdit, že korupce ve zdravotnictví není. Případů předražených zakázek byla ostatně popsána pěkná řádka. Příběhy z posledních měsíců však zároveň ilustrují, jak může odhalování zdravotnické korupce posloužit jako mocenský nástroj. Někdy se dokonce transformuje v těžko kontrolovatelnou vášeň zasahující širokou veřejnost. Současný ministr zdravotnictví Adam Vojtěch budiž příkladem. Přitom ve výsledku protikorupční tažení ohrožuje dostupnost zdravotní péče. Ukážeme vám jak. Odemykáme text z loňského tištěného magazínu Neovlivní.cz.
Zřejmě neexistuje přehlednější případ zdravotnické korupce, než byla dodávka úklidových služeb pro Nemocnici Na Bulovce. Přinejmenším o tom svědčí, že oba protagonisté, bývalá ředitelka Andrea Vrbovská a ústecký podnikatel Tomáš Horáček, už mají za sebou několikaměsíční vazbu. A Horáček nadto začal podle neoficiálních informací spolupracovat s policií, takže můžeme další odhalení zcela jistě očekávat.
Přesto kauza Bulovka není příkladem, že se korupční chobotnice zotavuje po těžké ztrátě krve způsobené skandály po roce 2010. Spíše ukazuje, že to s její revitalizací nebude snadné. Proto není důvod propadat protikorupční hysterii ani zahajovat čistky, jak se pokouší ministr Adam Vojtěch. Chobotnice neutrpí další ztráty, náklady půjdou na účet zdravotnictví.
Ilustrační foto: Shutterstock
Tonda Blaník z Bulovky
Příběh podnikatele Tomáše Horáčka baví zdravotnickou veřejnost, zvláště ty, kdo se s ním nezapletli. Horáček totiž nebyl podnikatel, ale spíše lobbista formátu Tondy Blaníka a mluvil s každým. Vystupoval jako samozvaný poradce ministra Vojtěcha, využíval kontakty na exministryni práce Jaroslavu Němcovou a šéfa komunistů Vojtěcha Filipa, spolupracoval na kampani ČSSD a byl zastižen ve volebním štábu ANO, měl VIP přístup na akce Pražského hradu.
Neznamená to však, že jako Blaník tahal za nitky ve vysoké politice, ale sháněl kontakty nebo krytí pro svůj dobrodružný byznys.
Známosti na nejvyšších místech jsou v pozoruhodném rozporu s informacemi, proč byl vlastně zavřen. Pocházejí ze soudního spisu a publikoval je Český rozhlas. Policie stíhá Horáčka i Vrbovskou za úklidovou zakázku v hodnotě skoro 150 milionů, kterou Bulovka vypsala loni na podzim. Údajně upravili soutěžní podmínky, že mohla uspět pouze společnost MW Dias, jejíž manažer prý slíbil Horáčkovi úplatek sedm milionů. Všechno proběhlo, jak mělo, přesto manažeři uzavřeli účet bez hostinského. Dosud na Bulovce uklízela firma Alfredus servis, kterou soutěžní podmínky vyřadily ze hry. Jejího majitele Alexandra Rusevského mimořádně rozčílilo, že nová firma nechtěla převzít dosavadní zaměstnance, což by mu přineslo další náklady na odstupné. Podal tedy dvě stížnosti u antimonopolního úřadu, který prozatím soutěž zrušil. Informace ze stížností se dosud neznámým způsobem dostaly na policii a pak už pokračoval známý příběh.
Srovnávat údajný komplot Horáčka a Vrbovské s korupčními řetězci před rokem 2010 je možné jenom z velké dálky. Před deseti lety vznikla složitá organizace napojená přímo na rozdělování státních a evropských dotací. Jejím hybatelem byly zprostředkovatelské firmy, tzv. kompletátoři, kteří dodávali nemocnicím peníze za předem určené ceny. Vždy se našly důvody, proč není možné koupit přístroje nebo zdravotnický materiál přímo od výrobce nebo od jiného dodavatele, a tak si mohl kompletátor započítat mimořádnou marži. Celý tento systém měl politické krytí pod vedením příliš naivních, nebo naopak velmi dobře informovaných politiků. Jak odkryly soudní spisy z případu Davida Ratha, provize mohly putovat právě do nejvyšších míst.
Horáček se pokusil v případu Bulovka oživit roli zprostředkovatele. Po dohodě s ředitelkou nemocnice údajně stanovil podmínky, aby mohla dodávat předem určená firma za předem určenou cenu. Provizi ovšem neodečetl ze své marže, ale vyžadoval úplatek přímo od dodavatele. Znamená to, že roli finančních mágů z počátku století převzal jen nepříliš schopný epigon. Byznys na Bulovce však zničily přímé důsledky skandálů z let 2010–2013. Dosavadní dodavatel uklízecích služeb Rusevský nebyl ochoten trpět ohýbání veřejné soutěže a tiše ustoupit do pozadí, jako to bývalo zvykem u neúspěšných soutěžitelů v minulé době. Šéf Alfredus servis dokonce odmítl, když mu jeden ze zasvěcených nabízel dva miliony za mlčení. „Vzkázal jsem jim, že nechci fasovat tepláky,“ uvedl v rozhlase. Nakonec se zmanipulovaná zakázka ani neuskutečnila.
Podnikatel z Ústí přecenil své síly. Byznys mu vycházel, když se spokojil s obyčejným obcházením zákona. Využíval toho, že stát odpouštěl patnáct procent daně těm, kdo ve své firmě převážně zaměstnávají zdravotně postižené. Proto mohl Horáček v soutěžích snižovat ceny, i když se třeba při bližším zkoumání zjistilo, že s konkrétními dodávkami neměli postižení nic společného. Zvláště velké státní instituce využívaly jeho služby, protože je stejný zákon zase nutil, aby obchodovaly s firmami, kde jsou zdravotně postižení zaměstnáni. Chyba v zákoně však byla před třemi lety odstraněna, nemocnice ztratily zájem a Horáček pokračoval tím, že je nutil k tentokrát už předraženým nákupům s pomocí převážně regionálních politiků. Do nejvyšší ligy nastoupil až díky známosti s ředitelkou velké státní nemocnice. Tady však jeho tažení jednou provždy skončilo. Proti případům Krajské zdravotní, středočeských nemocnic, Cyber Knife, gama nůž a podobně nastoupil v oboru neprůhledných zdravotnických nákupů opravdový diletant. Zároveň se ukázalo, že se systém zdravotnických nákupů dokáže korupci bránit.
Komedie s bonusy
Z novinových článků to tak nevypadá. Policie při zatčení Horáčka provedla desítky zátahů v nemocnicích a sociálních ústavech, proto se psalo o odhalení široké klientské sítě. Další obvinění kromě případu zakázky na stravování v menší Nemocnici Na Františku však zatím nepadlo. Dojem ohromné korupční chobotnice utiskující celý bílý resort ovšem vyvolal především ministr Adam Vojtěch, některé justiční orgány a nevládní organizace typu Oživení nebo Rekonstrukce státu, kteří v poslední době „odhalují“ jeden korupční případ za druhým. Obvykle se brzy ukáže, že o nic nešlo, případně že zásah úřadů naopak může způsobit zdravotníkům miliardové škody.
Ilustrační foto: Shutterstock
Prvním výstřelem byla loni na podzim slavná honba za bonusy, které inkasují zvláště velké nemocnice za dodávky zdravotního materiálu a léků. Obvykle nakupují za maximální cenu stanovenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, ovšem domluví s dodavatelem nižší cenu a rozdíl proti maximální ceně inkasují jako zpětný bonus. „Jsou šedou zónou českého zdravotnictví,“ řekl Vojtěch o bonusech v rozhovoru pro Seznam a doporučil, ať policie prověří, jestli nejde o podvod.
Praxe bonusů a příliš vysokých maximálních cen opravdu byla základem některých dávných korupčních případů, ovšem to bylo možné jen v situaci, když dodavatel bonusy vyplácel přes zprostředkovatele. V posledních letech se praxe změnila. Dnes jsou bonusy v účetnictví výrobců zdravotnického materiálu, obvykle velkých nadnárodních korporací vyžadujících štábní kulturu, i samotných nemocnic. Proto také v případu nic nezákonného nezjistilo ani Vrchní státní zastupitelství v Praze. Vyplývá to přinejmenším z vyjádření státního zástupce Zdeňka Matuly, který v dubnu potvrdil, že ani nezahájí trestní řízení.
Následoval zásah ministra Vojtěcha, který nařídil v praxi bonusů změny, opět však nic nevyřešil. Mimo jiné i z toho důvodu, že Vojtěch nakonec nepožadoval, aby nemocnice odváděly zdravotním pojišťovnám všechny bonusy. Nezastavil ho fakt, že by tím jednotlivé státní nemocnice přišly o stamiliony ročně, ale vyhlídky, že by firmy přestaly bonusy poskytovat. Manažerům světových výrobců nevadí poskytnout slevy, nechtějí však, aby se tato informace dostala na veřejnost. Tím by totiž sleva snížila referenční cenu příslušného materiálu pro Českou republiku a zdravotníci v ostatních zemích Evropy by mohli požadovat stejnou vstřícnost. Poskytnout informace o slevách pojišťovně by znamenalo, že se skutečná cena zveřejní. Dnes tedy některé pojišťovny žádají od nemocnic určité informace o bonusech i část peněz, které jejich prostřednictvím nemocnice inkasují. Některé špitály něco přiznají, jiné vysvětlují, proč to není možné. Další si nechtějí komplikovat život a praxi bonusů omezily. Tažení proti slevám způsobilo v systému nepořádek, když stejné problémy ve stejném právním prostředí řeší různé nemocnice a pojišťovny různým způsobem.
Do roviny absurdního dramatu se kauza bonusy přehoupla v dubnu 2018, když vyšly najevo údaje z auditu ve Fakultní nemocnici Ostrava. Ministr Vojtěch se rozhodl měnit ředitele státních nemocnic, které podezíral z korupce, a nutno přiznat, že mu to vyšlo v případě Bulovky, jejíž ředitelku vyměnil už v lednu. Rozpaky ovšem nadále vzbuzuje ostravský případ, kde vyhodil Svatopluka Němečka, svého předchůdce na ministerském křesle. Právě dubnový audit měl odhalit Němečkova pochybení, za jeho hlavní přestupek ovšem označil, že neinkasoval bonusy, které mohl požadovat při dodávkách některých skupin léků. Policie dokonce začala vyšetřovat, kam se tyto imaginární peníze poděly. „Postup Fakultní nemocnice Ostrava ohledně zpětných bonusů je přinejmenším velmi podivný. Možných vysvětlení je více včetně podvodného jednání,“ uvedly s odkazem na anonymní zdroj Lidové noviny, které mají blízko k vládnímu hnutí ANO. Z pohledu ředitelů nemocnic to je nepříjemné. Ať už bonusy berou, nebo neberou, vždy jsou podezřelí z podvodu a hrozí jim policejní vyšetřování.
Nezvladatelná vášeň ministra Vojtěcha
Koncem července 2018 rezignoval po obvinění z netransparentních nákupů ředitel pražské Nemocnice Na Homolce Ivan Oliva, který byl terčem ještě absurdnějšího útoku ministerských auditorů než Němeček. Oliva podle auditu utrácel státní stamiliony v rozporu se zákonem. Po takovém zjištění by měly státní úřady okamžitě zatýkat, v tomto případě však šlo jen o chybný výklad paragrafů.
„Hloubková kontrola odhalila, že zařízení uzavřelo v posledním roce velké množství v podstatě neplatných smluv za více než 402 milionů korun. Kontrakty totiž nebyly zveřejněny v registru smluv,“ popsalo kontrolní závěr Právo. Homolka ovšem smlouvy do registru vložila, jenom neuvedla jednotkové ceny. Stejně jako v případě bonusů by zveřejněním porušila obchodní tajemství, na kterém dodavatelé bez výjimky trvají. Oliva v reakci na obvinění položil funkci a ministr oznámil, že mu to tak stačí a případ dál řešit nebude.
Odhalování zdravotnické korupce může posloužit jako mocenský nástroj, někdy se dokonce transformuje v těžko kontrolovatelnou vášeň zasahující širokou veřejnost. Například útok na rámcové smlouvy s velkodistributory obnažil další riziko, které hrozí zdravotníkům ze strany protikorupčních sdružení. Rámcové smlouvy se uzavírají i s výrobci léků.
Opakované prověrky, jestli se určitými nákupy nepřekračuje litera zákona, která rámcové smlouvy umožňuje, mohou nemocnice donutit, aby takové smlouvy neuzavíraly. Třeba se tím v některých případech překazí temné rejdy, v každém případě se zdravotníkům zvýší náklady. S dodavatelem, se kterým špitál spolupracuje na základě rámcové smlouvy, je možné dohodnout lepší cenu, než kterou je možné získat při veřejné soutěži. Ve veřejné soutěži dodavatel opět nepůjde pod referenční cenu, aby neohrozil byznys ve větších evropských zemích.
Zdravotnictví má tak málo peněz, že se zvláště v pohraničních oblastech zhoršuje dostupnost péče. Důvod není třeba hledat daleko. Vyspělé země odvádějí na zdravotnictví deset procent svého národního produktu, Češi chtějí stejnou kvalitu zdravotní péče, nechtějí však utratit víc než sedm procent. Tento handicap se těžko může zakrýt tvrzením, že peněz na péči je dost, jen se „ztrácejí v černé díře“, jak někdy říkají vládní politici. Samozřejmě je možné omezit některé nešvary, jakým je například vytahování stamilionových zisků soukromými řetězci, není však pochyb, že bojem s korupcí se tři chybějící procenta domácího produktu zdaleka neseženou. Nebojujte s vymyšlenou korupcí, sežeňte peníze, zní pro politiky poučení z posledních zdravotnických skandálů.