Výmluvným příkladem je téma dálnice, které už několik týdnů zabírá český mediální prostor, ačkoliv když si položíme otázku, jestli jde o život, musíme odpovědět, že ne, a způsob dopravy z Prahy do Brna má i jiná řešení. Zatímco alarmující úbytek ptactva, který celkem nikoho nezajímá, žádné řešení nemá.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář

Když výrok o sporu mezi biofilním a nekrofilním přístupem vyložíme takto, řekne množství technokraticky orientovaných oponentů, že to je afektované odporování pokroku, a pokud budou dost pohotoví, zeptají se okamžitě, zda se tedy například zřekneme na Vánoce pomerančů, když jsme proti provozu kamionů na evropských dálnicích. A mají nás v pasti.

Jsou ale přímočařejší příklady toho, jak jsme nakloněni smrti. Naposledy třeba případ hovězího masa z Polska.

V tiskové zprávě Ministerstva zemědělství České republiky je citován předseda Svazu polského masa, který říká, že praxe levného výkupu nemocného dobytka od chovatelů a jeho drahého prodeje spotřebitelům může probíhat na menších jatkách, kde mohou (třeba porážkou v noci) využívat i tyto nelegální způsoby, jak přežít na trhu.

Černé svědomí

Člověka napadá, jestli je všechno v pořádku se vztahem polského státu k menším producentům a zpracovatelům masa, jestli je nelikvidují velkopodniky. Musí se každé hospodářství nutně proměnit ve fabriku, aby se udrželo na trhu?

A jak to je vůbec třeba v jiných zemích Evropy, klimaticky srovnatelných s Polskem: mají třeba i v Dánsku menší farmáři podobný problém?

Převzato z Plusu

Polský ministr zemědělství, který je zosobněná úzkost z průšvihů, do kterých se Polsko jako vývozce potravin vůči předpisům Evropské unie neustále dostává, by se možná měl zamyslet také nad tím, jak vůbec v Polsku probíhá zemědělská produkce a její zpracování. Zatím to působí, jako bychom si (ano, mluvím i o nás) stále v sobě nesli nějakou jinou, měkčí morálku těch, kterým Evropa něco dluží.

Průběh aféry s polským masem působí skandálně, ale je také třeba říct, že nikomu ze spotřebitelů u nás se nic nestalo, dokonce ani české veterinární kontroly neprokázaly u masa dovezeného z Polska stopy antibiotik nebo salmonely.

Že je maso z Polska levnější než z Jižní Ameriky, je celkem logické, ekologicky smýšlející strávník si snad s dobrým svědomím argentinský steak v Praze nedá (jakkoli by byl bio), ani tisícovka na účtu přece nepokryje ekologickou stopu, kterou zanechá kus masa letem přes oceán až do středu Evropy.

Nejsme lepší

Buďme rádi, že kontroly kvality polského masa v našich restauracích a prodejnách dopadly dobře. Horší je, že se aféra obrací proti polským potravinám obecně a že v jejím podtextu zaznívá potvrzení našich povýšených soudů o Polácích jako a priori podvodnících, šmelinářích a zlodějích.

A přitom zrovna my v Česku se nemáme proč povyšovat. Aféra s hovězím masem se zfixlovanými veterinárními razítky se přece podobá někdejší české aféře s metanolem s padělanými kolky. Ano, vlastně ale jde o totéž: vydělat víc, než je při legálním postupu možné. Podobně jako aféra s metanolem svědčí i ta s polským hovězím o netečnosti a úplatnosti kontrolních orgánů.

Pokud majitelé restaurací vydávali maso za české, ačkoliv bylo polské, viděla bych důvod i v mýtu, podporovaném reklamou, podle kterého české zboží je vždy nejlepší. Podvodníci s hovězím masem mají větší vinu než hostinští, kteří zamlčeli původ masa na jídelníčku. Tihle sedláci a řezníci nejen že podsouvají lidem podřadné potraviny, ale zejména surově a nelidsky zacházejí se zvířaty.

Masná aféra, nehledě na to, jestli je polská, takové praktiky se odehrávají i kolem jiných potravin a v jiných částech světa, tedy tahle a podobné aféry nás jako lidstvo smrti zase o kousek dál přibližují. A pokud se boj proti tomu bude odehrávat jen na poli kontrol, a nikoli změnou myšlení, objeví se ta s kosou časem jen na jiném místě.

Alena Zemančíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít