Dal gól Barceloně, v samostatné české lize je druhým nejlepším střelcem, ale kariéru mu ztrpčilo několik velkých zklamání. V obsáhlém rozhovoru pro Český rozhlas u příležitosti svých padesátých narozenin už na ně ale bývalý fotbalový útočník a legenda Sparty Horst Siegl vzpomíná s úsměvem.

Tento článek je více než rok starý.

Praha 11:59 15. února 2019 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V dobré náladě mluvil také o svém současném vztahu k letenskému klubu, nejlepších zápasech kariéry, koketováním se závodním lyžováním i o tom, co teď dělá rád.

Čtvrt století od výhry nad Barcelonou. Sparťan Vonášek: Před zápasem se mi rozklepala kolena

Číst článek

Minulý týden Sparta gratulovala při zápase s Bohemians Petru Koubovi, který měl padesátiny na konci ledna. Divil jsem se, že jste nestál vedle něj. Bude to až při příštím domácím utkání?
Nevím. Zatím mě nikdo nekontaktoval. Já jsem ten zápas s Bohemkou zrovna komentoval na O2, takže jsem měl povinnosti tam. Určitě by se to dalo nějak zařídit, ale nikdo mě nekontaktoval. I když mi Petr Kouba naznačoval, že mě asi taky pozvou. Asi se to samozřejmě sluší. Já mám teď právě v plánu jednu takovou hezkou věc.

Předpokládám, že nějakou exhibici. Padesátku během pár měsíců slavíte z veleúspěšné sparťanské party nejen vy a Petr Kouba, ale i Martin Frýdek nebo Lumír Mistr.
No... Já to zatím nechci moc říkat, protože jsem ještě nemluvil s tím nejvyšším, tedy Danem Křetínským (majitelem Sparty), kterému bych to chtěl nastínit. Měli jsme se dvakrát potkat, ale nepotkali a nechci to řešit s nikým, kdo je pod ním.

Jaké jsou teď vlastně vaše vztahy se Spartou?
Já mám dobré vztahy s fanoušky, s hráči a je otázka, co vedení. Když se podívám, kdo všechno je ve vedení, tak ani nemůžu říct, jestli je to tak nebo tak. S Danem Křetínským vycházím teď myslím normálně. Viděli jsme se na oslavách 125 let Sparty při zápase s Jabloncem. Tam jsem řekl, že vím, že ho nezajímá, jestli my bývalí hráči máme permanentku. On se tomu podivoval a dostal jsem doživotní polstr.

Co prosím?
To jsou ty polstrované sedačky na hlavní tribuně. Ale já ani nevím, kde se mám hlásit. Chápu, že tam není tolik míst pro všechny hráče. Ale přece je slušnost, když začne liga, aby nám zavolali, že pro nás mají lístky a že pokud chceme, ať se dejme tomu do středy ozveme. Myslím, že to tak je všude na světě, že pečují o hráče, kteří pro klub odpracovali tolik let.

Nehraje v tom roli i to, že coby televizní expert Spartu nešetříte?
Já samozřejmě slýchám, že jsme my bývalí hráči zapšklí na Spartu, že ji pomlouváme. Vím, že je teď Zdeněk Ščasný (trenér) kvůli tomu ukřivděný. Ale já to samozřejmě nemyslím špatně, chci být objektivní. Jak to vidím, tak to říkám. I trenérům jsem vždycky říkal všechno na rovinu do očí, i Petru Machovi (bývalému majiteli Sparty). Proč bych měl říkat, že hrajou dobře, když hrajou špatně? Nemyslím jenom Spartu, ale všechny. Navíc Sparta je největší klub u nás, měl by snášet ta největší měřítka. A když je zkrátka nesplňuje, je dvakrát po sobě pátý, tak je normální, že ho lidi pomlouvají. Nebo pomlouvají… Že vlastně nevidí žádný progres. Když si všímám, že některé věci nefungují, tak se musím vyjádřit.

Vaše sparťanské cítění asi musely ovlivnit i dva neslavné odchody z klubu. Ten hráčský asi má každý, kdo ho pamatuje, spojený s neproměněnou penaltou v utkání Ligy mistrů proti Bordeaux, ve kterém jste remizovali 0:0. Začalo to tím?

Začalo. Máte období, kdy se nedaří, kdy se daří. Samozřejmě jak v životě, tak ve fotbalovém boji na hřišti. Nebyl jsem tehdy úplně v pohodě. Hrál jsem, ale nepadaly góly, což je pro útočníka pochopitelně podstatné. Chtěl jsem to protrhnout. Byl jsem kapitán, tak jsem šel na penaltu, což bylo vlastně normální.

Jenže jste neproměnil a fanoušci, kteří vás roky oslavovali, najednou sborově řvali „Siegl ven“.
To jsem se zarazil. Ivan Hašek (trenér) mě hned stáhl. My jsme tu skupinu vyhráli, takže nakonec vlastně nešlo vůbec o nic, akorát jsme ztratili dva body.

Co se dělo po zápase?
Na Ivana byly tlaky, abych šel ze Sparty pryč. Bylo dobré, že mi asi za dva dny sám říkal: „Mám pro tebe angažmá v Japonsku, kdybys chtěl.“ Já to odmítl, že se chci bít za Spartu. To bylo nějaké září, říjen. Tři měsíce jsem vlastně nehrál, jenom jsem trénoval a nakonec jsem ani hrát nechtěl. Ono by to asi nedělalo dobrotu kvůli lidem. Potom přišla zimní příprava a já na jaře zase naskočil s Vráťou Lokvencem, dal jsem myslím ještě sedm gólů a udělali jsme titul. Ale v létě jsem zase cítil, jak se ta větev řeže, takže jsem odešel. Bylo to takové… Nechci říct nedůstojné, ale bylo vidět, že se mě chce Sparta zbavit, tak jsem šel pryč.

A o zájemce neměl nouzi…
Nejrychlejší byla Viktorka Žižkov a Ivan Horník. Ale než jsme se pořádně dohodli, tak už se to objevilo v éteru a to mě trošku štvalo. Ještě večer jsem se sešel s činovníky Příbrami a domluvili jsme se. Bylo super, že jsem naskočil a hned jsme vyhráli v Teplicích. A pak jsem Čechínovi (tehdejšímu brankáři Blšan a pozdější opoře reprezentace Petru Čechovi) dal hattrick. To se ho musím zeptat, kolik hráčů mu dalo hattrick.

Pojďme zpátky na Letnou. Vy jste se tam po působení v Plzni a Mostu vrátil jako asistent trenéra, ale ani v tomhle případě jste se neloučil v dobrém.
Když přišlo laso ze Sparty jít na lavičku s Míšou Bílkem, tak jsem byl samozřejmě rád. S klukama jsme našli hned společnou řeč a myslím, že to bylo vidět. Povedlo se nám udělat double a všechno nasvědčovalo tomu, že to bude fungovat. Jednou jsme takhle seděli večer na soustředění a Míša Bílek říkal: „Ať to trvá věčně!“ Tu větu si pamatuju. „Ať to trvá věčně!“

Jenže netrvalo…
Hráli jsme super zápasy a bylo to skvělý. Pak se ale stalo něco, co nikdo nečekal. Tomáš Řepka se nechal nesmyslně vyloučit v Teplicích, potopil sebe i Spartu a my přišli o skoro jasný titul. Míša Bílek skončil a nahradil ho Pepa Chovanec. Půl roku jsem mu dělal asistenta a konec. Nevím, jestli se mnou byli nespokojení… Doteď mi to nikdo neřekl. Prostě jen o Vánocích přijel kurýr a dostal jsem výpověď. To je zkrátka nedůstojné. Ale stejně to nic nemění na tom, že jsem ve Spartě prožil tolik let, takže mám sparťanské srdce a rád bych se vrátil, tím se samozřejmě netajím. Ale je jasné, že na to musí být obě strany, které chtějí…

Lákal by vás návrat na lavičku?
Určitě. Samozřejmě vždycky záleží na nabídce. Nějaké už přišly, ale žádná z české ligy. Něco se objevilo ze zahraničí, ale dokud to není hotové, nemá smysl se o tom bavit.

Na co dalšího ze své kariéry byste radši zapomněl?
Člověk si musí říct, že to tak asi má být. Už jsem si párkrát říkal, že nemá smysl myslet na to, co bylo. Je lepší se soustředit na současnost a budoucnost.

Přesto kdybyste něco vybral.
Co se nevyvedlo, byl odchod do Anglie. Do Newcastle United. Měl jsem tam letět na přípravný zápas, ale ten se nakonec nehrál. Už jsem byl na letišti. Mám doma i fotku, jak jsem ve dveřích, jak odcházím na letiště. Ale nakonec jsem neodletěl. Pak už jsem nebyl uvolněný, protože jsme hráli nějaký důležitý zápas. Bylo to za prezidenta Macha. Částky jsem ale přesně nevěděl, to šlo mimo mě. Pak byl ve hře ještě přestup do Řecka. Čekal jsem do půlnoci na Spartě, ale nakonec se nedomluvily kluby, Petr Mach nabídku neakceptoval.

Nakonec jste se angažmá mimo Česko v roce 1996 přece jen dočkal, byť jen půlročního v Kaiserslauternu.
To pro mě byla velká škola. V úterý jsem přišel a v sobotu jsem stál s Pavlem Kukou na hrotu ve Frankfurtu. Měl jsem šanci. Takovou, jaké jsem ve Spartě dával. Tam jsem ji nedal a bylo to pro mě deprimující. Pak jsme měli doma Bayern a blázen Oliver Kahn mi chytil tři tutovky… Chybělo mi tam to, co mě provázelo ve Spartě. Když jsem se do ní vrátil, tak jsem zase góly dával.

Asi i kvůli vaší špatné formě v Německu jste přišel o nominaci na stříbrné mistrovství Evropy 1996.
No jo, Dušan Uhrin, moje noční můra.

V nedávném rozhovoru pro MF DNES přiznal, že se vám musí omluvit, že vás tehdy na šampionát do Anglie nevzal. Už to udělal?
Neudělal. Teď jsem byl ve studiu s mladým Dušanem Uhrinem, tak jsem mu říkal, ať tátu pozdravuje, a vyřídí mu, že mi zničil kariéru. (smích) Se starým Dušanem jsme se potkali třeba na těch oslavách 125 let Sparty, takže se vídáme a zasmějeme se tomu. Čas hojí rány.

Ale tehdy vás to muselo mrzet.
Byl jsem zklamaný, mrzelo mě to, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Stejně jako Jirka Novotný, který nejel. Já byl ještě na tom posledním srazu v Blšanech. A tam už byly… Jak je to v tom filmu? Kujme pikle, pikle kujme? Tak tam se kuly pikle. Morava. Nakonec se do týmu prosadili hráči z Moravy, aby v něm nebyli jen Pražáci. Místo mě jel myslím Milan Kerbr.

Takže myslíte, že to bylo v podstatě politické rozhodnutí?
Bylo. Myslím, že to Dušan i trochu naznačil, že chtěl trochu roztrhat tu naši partičku. Ale nevím, nebyl k tomu důvod. Mohli mě tam vzít aspoň za zásluhy, co? (hurónský smích) Pavel Hapal tam jel taky zraněný se dívat. Zážitky to asi byly hezké.

Zklamání už jsme snad probrali všechna. Na co naopak vzpomínáte nejraději?
Těžko se to vybírá. Měl jsem myslím kariéru dlouhou, dobrou, úspěšnou. Na druhou stranu, když se na to podívám, tak je to (luskne prsty) a kariéra je pryč. Rád vzpomínám už na začátky, kdy mě otec přivedl k fotbalu. Pocházím z Krušných hor, jeden čas jsem tam blbnul na lyžích a hned jsem dostal vyčiněno, co chci dělat. Byl jsem v pubertě, 15, 16 let a místo fotbalu jsem si šel zalyžovat s děvčaty. Bylo dobře, že jsem dostal vyčiněno, byl to pro mě startovací impulz, že jsem u fotbalu zůstal a dojížděl do Karlových Varů.

Bylo ve hře i to, že byste závodil na lyžích?
Já jsem běhal. Pocházím skoro ze stejného místa jako Lukáš Bauer. On je z Božího Daru, já z Abertam. Na fotbalovém hřišti to sice nebylo tolik vidět, ale na lyžích jsem běhal rychle a dobře, dokonce mám nějaké medaile. Ale bavil mě spíš sjezd. To jsem ale trochu odběhl od otázky, na co rád vzpomínám.

Vybavilo se vám něco dalšího?
Top je pro mě asi to, jak jsem při prvním startu v lize dal svůj první gól. Bylo to proti Hradci Králové. Ten pocit byl fantastický: první zápas, první gól. Pak jsem si říkal: Ještě 99 a budu mít stovku.

Trvalo to devět a půl roku.
Ten stý se taky nezapomíná. Proti Olomouci. Zdeněk Svoboda centroval a krásně to tam zapadlo.

Předpokládal bych, že vyberete gól Barceloně. V nultém ročníku Ligy mistrů na apríla 1992 to byla na Letné při vítězství 1:0 velká sláva…
Na naše tažení Evropou se taky nedá zapomenout. Rád čtu na sociálních sítích komentáře starších lidí, kteří to zažili, že to bylo fantastické. Jsem rád, že jsme jim dělali radost. Ale já bych vybral spíš gól, co jsem dal Marseille.

Proč?
Byl to hezčí gól. Oni vždycky říkali: To byl snad tvůj první gól z dálky. A já na to: Co melete, já jich dal! (smích) Navíc nás tenhle gól posunul dál. Kdybych ho nedal nebo kdybychom neporazili Marseille, tak jsme s Barcelonou ani nehráli. Tým Marseille byl tehdy... k čemu bych to tak přirovnal? Asi k Manchesteru City. To bylo jedno jméno za druhým, na Letnou přijeli jako vítězové minulého ročníku Poháru mistrů a mysleli si, že to bude v pohodě.

Když říkáte pěkný gól Marseille, tak ten Barceloně byl typický sieglovský, pohotový z malého vápna.
Byl… Ale měl jsem ještě větší šanci, to jsem obešel i brankáře Zubizarretu a dal to do břevna. Ale ten gól byl typický. My jsme tak hráli, já byl vždycky ten, kdo slíznul smetanu. Ne že by za mě všichni bojovali nebo na mě hráli, ale typ útočníka, jako jsem byl já, samozřejmě musel být ve vápně takový. Nikdy jsem nebyl sprinter, to jsem byl maximálně na těch lyžích, ale zase jsem měl čich na góly. Najít si prostor a pracovat s míčem, to mi problémy nedělalo.

Trénoval jste to nějak speciálně?
To se myslím natrénovat nedá. Já vím, že teď to trenéři ani nechtějí, že nakazují hráčům, aby šli hned po tréninku do kabiny na regeneraci. My jsme ale vždycky zůstávali na 20 minut a hráli různé soutěže. Ono se říkávalo, že Pavel Nedvěd zůstával po tréninku i hodinu, což je nesmysl, protože zůstával s námi. Ale dobře jsme ho naučili kopat, ne? (smích) I toho Rosu.

Pojďme do současnosti: co nejvíc baví padesátníka Horsta Siegla?
Já si nepřipouštím věk. Baví mě všechno, ale samozřejmě záleží na tom, jestli slouží tělo, nebo neslouží. Ono slouží, ale samozřejmě kolena nejsou úplně ideální, takže nějaký ten tenis, hodně hokej a samozřejmě v menší míře fotbal. Tréninky moc ne, spíš až budou mistráky.

Za koho hrajete?
Obouvám kopačky asi tři kilometry tady od nás za TJ Jíloviště. Pomáhám s áčkem a chodím si kopnout za béčko. To je příjemné, protože hrajeme hlavně v pátek večer při umělém osvětlení. V pátek si odehrajeme a víkend máme volný. Máme tam Ivo Ulicha, Láďu Vízka, který teď asi rok nebyl, protože má v pátek karty, Ivana Haška, když je tady… Fanoušci chodí někdy víc na nás než na áčko, protože hrajeme otevřený fotbal. Dáváme hodně gólů a hodně dostáváme.

Horst mladší s vámi taky hraje?
Ten hraje spíš za áčko. Jsem rád, že ho mám nablízku, i když bych ho určitě rád viděl ve vyšších sférách. Může za to jedna nešťastná příhoda. Do 17 let byl ve Spartě, pak šel na zkoušku do Opavy. Byl tam asi tři dny, volali mi, že se jeví velice dobře, že si ho tam asi nechají. Super. Ale první přátelák, co tam měli, mu zlomili nadvakrát nohu. Tím pádem si myslím, že se ta kariéra úplně rozsypala. Už se do toho nedostal a dal přednost škole. Každý by chtěl vidět syna v lize, jak to má teď Frýďas (Martin Frýdek) nebo Martin Hašek.

Vašemu synovi bude už skoro třicet. Nebude z vás taky děda?
Vypadám na to? (smích) Zase tak starej nejsem, ne?

Jan Suchan Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít