Dát ten velký dar

Čemu jste se věnovala, než jste odešla do USA? Biografický slovník Akademie věd vás zmiňuje jako etnografku…

Vystudovala jsem sociální antropologii, pak jsem zhruba rok a půl pracovala v Náprstkově muzeu a v Akademii věd. Udělala jsem si doktorát, pak jsem odjela na dva roky na výzkum do Indie. Nesmírně mě to zajímalo, publikovala jsem, ale uvědomila jsem si tam, že to není ono. Nebylo to to, co jsem chtěla dělat. Taky bych musela začít učit a to mě vůbec nelákalo. Měla jsem pocit, že když do toho nejsem správně „zažraná“, nebylo by správné chodit mezi studenty. Definitivní rozhodnutí jsem ale udělala až později ve Spojených státech.

V Indii jste se seznámila se svým americkým mužem…

Ano, byl tam jako dobrovolník, Američan, který se snažil uniknout službě ve vietnamské válce, což se mu nakonec povedlo. Byl v Indii tři roky, na jiném místě než já. Setkali jsme se náhodou na tamní univerzitě.

Odjeli jste spolu rovnou do USA?

Ne, manžel za mnou přijel do Prahy, to bylo koncem roku 1971. Pobyl tu půl roku a nakonec jsme se vzali, i když jsme se ani jeden nechtěli ženit a vdávat. (smích) Chtěl tu zůstat, to mi tehdy přišlo absurdní, ještě by skončil v kriminále. Tak jsem rozhodla, že se odstěhujeme do Ameriky a na podzim 1972 jsem tam odletěla, manžel už tam byl. Jeho rodiče mnou nebyli nadšeni, byli si jisti, že si ho beru proto, že jsem chtěla do USA, což jsem rozhodně nechtěla.

Přijel si pro mě do New Yorku a jeli jsme spolu přes celý kontinent, bydlel v San Francisku. Navštívili jsme cestou všechny jeho známé, poznala jsem takhle celé Spojené státy a byla jsem překvapena, protože jsem si vždy myslela, že jsou to jen dálnice, a ona tam je nádherná krajina.

Bydleli jsme v San Francisku, v době, kdy byli hippies v plné síle. Bydleli jsme v jejich čtvrti, byla to obrovská legrace, moc jsme si s nimi užívali. Asi rok jsem nic nedělala, říkala jsem si – co já budu dělat? Pak jsem v novinách objevila inzerát na zdravotnickou školu a uvědomila jsem si, že jsem ráda léčila lidi – hlavně v Indii. Měla jsem z domova léky, které oni neměli, k tomu jsem sešívala rány a podobně, i když jsem pro to neměla žádné vzdělání. Tak jsem si řekla, že to zkusím.

Byl to nějaký kurz, nebo normální, víceletá škola?

Byla to jakoby střední. A během studia se ukázalo, že je to ono, že bych to opravdu ráda dělala. Chtěla jsem se naučit víc, tak jsem pokračovala na univerzitě, tam jsem si udělala bakaláře. A začala jsem pracovat v nemocnici, kde jsem se postupně specializovala na onkologii. V té době také začínaly domácí hospice, to mě zajímalo. Snažili se mě přetáhnout, nakonec jsem přešla do takové domácí péče kombinované s hospicem, tam to bylo moc fajn.

Kde jste získala specializaci na léčbu ran?

Rány mě vždy zajímaly, a nejen rány, i vředy, všechny tyhle věci. Tak jsem se rozhodla, že se budu ještě specializovat. Šla jsem na další univerzitu, v Houstonu, vystudovala jsem tam obor léčba ran a začala zase pracovat v nemocnici. Měla jsem tam ambulanci a k tomu jsem docházela za pacienty, ke kterým mě lékaři zvali. To jsem dělala posledních asi pět let, než jsem šla do penze.

O této specializaci se moc neví, asi bude poměrně vzácná…?

V době, kdy jsem vystudovala, to bylo celkem vzácné. Ony jsou to nejen rány, ale třeba i pokažené umělé vývody, je to moc potřeba. Dnes už se to naštěstí rozšířilo, myslím že i tady v ČR.

Pokračovala jste ve spolupráci s hospici?

Vždycky jsem spolupracovala jak s lůžkovými, tak domácími hospici. To mě nesmírně bavilo.

Před devíti lety jste se s mužem přestěhovali zpět do Prahy…

Byl to jeho nápad, má to tu moc rád. (smích) A jsme tu spokojeni.

Když jsme přijeli, chtěla jsem ve spolupráci s hospici pokračovat. Bydlela jsem v Holešovicích poblíž Cesty domů a přihlásila se jako dobrovolník. Vzali mě, a když zjistili, že léčím rány, začali si mě ještě zdravotníci brát ke složitým případům. Není to často, několikrát do roka. Většinou jsou to proleženiny nebo rakovinové vředy.

Typická dobrovolnická návštěva neexistuje, pokaždé je to jiné.

Můžete popsat typickou dobrovolnickou službu v rodině hospicového pacienta?

Typická návštěva neexistuje, pokaždé je to jiné. Jsem ráda s pacientem v jedné místnosti, ale vždycky se ptám, někteří to nechtějí, většinou muži. Zajímavé je, že se mi celkem často stává, že to, co jsem o pacientovi předem slyšela – třeba, že jen leží, nemluví – není pravda. Často se rozpovídají. Ani ne o umírání, ale o tom, co zažili. Člověk se k pacientovi opravdu hodně přiblíží.

Chodíme i k pacientům, kteří už nemluví, jen leží, člověk je jen přetáčí na lůžku. Tam si zase často povídáme s rodinou. Bývají vyčerpaní a někdy se setkávám i s tím, že se cítí vinni, protože si skrytě přejí, aby už jejich blízký zemřel. Přijde mi důležité, nejdůležitější, říct jim, že není důvod, aby cítili vinu. A že dávají svému blízkému ohromný dar.

Co vám chození do rodin dává?

Je to výborné, dává mi to hodně, myslím že víc, než já dávám rodinám. (smích)

A Cesta domů je skvělý hospic, nejlepší, se kterým jsem kdy spolupracovala. Dělám dobrovolníka i u Boromejek (Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze) na paliativním oddělení, to je také na skvělé úrovni, to je zase nejlepší lůžkový hospic, jaký jsem kdy zažila.

V čem je to jiné než v USA?

V USA se hospice postupně mění v ziskové organizace. Péče je placená ze zdravotního pojištění a odvětví začíná být podle mě hodně orientované na peníze. Péče pak začne být úsporná, hlídá se, zda se neplýtvá časem. Osobní vztahy s pacienty nejsou takové jako tady. A vůbec tam nefunguje dobrovolnictví tím způsobem jako u nás – tam, kde jsem působila, v Kalifornii a Oregonu, dobrovolníci byli, ale nechodili tak jako tady na čtyři pět hodin do rodin, spíš jednorázově něco zařídili, udělali, dovezli.

Ráda ale stále vzpomínám na první domácí hospic, který jsem zažila, to bylo v Oregonu v polovině 70. let. Tehdy hospice začínaly podle britského vzoru a vše bylo dobrovolné, sestry i doktoři. Péče byla skvělá, zdravotníci byli v rodině třeba 48 hodin v kuse, když bylo třeba. Byla to malá organizace, asi tři sestry.

Některé umírající pacienty navštěvujete i po delší dobu. Jak se vyrovnáváte s tím, když umřou? Jste v kontaktu s jejich rodinou?

Jako dobrovolníci máme určitá pravidla, pozůstalé můžeme navštívit po úmrtí jejich blízkého třikrát. Já jsem to udělala párkrát, když mi to přišlo důležité. Snažím se ale vždy chodit na pohřby, když jsou veřejné, mám pocit, že je to správné uzavření, se zemřelým i s rodinou.

Jinak mám pocit, že smrt je pro trpící vysvobozením. I pro rodinu. Přitom umírající většinou umřít nechtějí. Nejhorší to bývá u mladých maminek, zažila jsem opakovaně, že si nebraly léky proti bolesti, aby byly při smyslech pro své děti. Raději trpí, než by se vzdaly možnosti plného kontaktu.

Mluví se v USA o konci života, o umírání, víc než u nás?

To rozhodně, je to víc přijímané, i když jsou výjimky, kdy si rodiny nepřejí hovořit o smrti. I doktoři daleko častěji a dřív referují do hospiců, to je důležité. A učí se předepisovat opiáty – co a kolik. Praktici se v tomto lepší. Zato onkologové mají stále tendenci léčbu přehánět. A v posledních asi třech letech, co jsem byla v USA, jsem měla lepší zkušenost s kardiology a plicaři. Snaží se bojovat o pacientův život, ale už se naučili přijímat smrt a neničí pacienty další a další léčbou.

U nás je potřeba více paliativních doktorů v nemocnicích. A lékaři musí změnit přístup. Lepší se to, ale pořád slýcháme od známých, že se jde až do posledního dechu. A musí vzniknout zázemí pro domácí péči. Umožnit lidem, aby dali svým blízkým ten velký dar.