Erotická koupel (lyrika)

I tak málo stačilo a vůně ožila a jako by se rozprskla do všech stran a narážela na stěny koupelny a vracela se v pavučinovitých ozvěnách zpátky k ženskému tělu.

Vůně patřila k odstínům sladkých vůní a připomínala byliny skoro žhnoucí v ostrém slunci horkého letního dne. Vanula z ní divokost, jakou naleznete na skrytých lesních loukách znající pouze okolní zvěř, a do ní se míchala příslovečná smyslnost, která nebyla ničím jiným než spojením štiplavého pachu potu na těle unaveném po dlouhém dni a další složkou, jejíž podstata je spojena s tajemstvím lůna v ženském rozkroku ohraničeném jako věnečkem jemně zvlněnými narůžovělými pysky.

Šumění a stříkání vody proměnilo koupelnu na jeskyni, za jejíž kamenitou zdí se ukrývá podzemní řeka a sem z ní proudí prasklinami pouze potůčky hledající si nové cesty. Světlo v téhle umělé jeskyni nesvítilo, pouze několik svíček. Praskání plamene o knot, jako by se o sebe třely, nechávalo vzniknout nové vůni vosku – mastná stopa se vznášela ke stropu společně s vůní spalovaného knotu.

Voda přestala téct a řeka s potůčky zmizely a vzpomínku na ně doplňovaly kapičky padající z hlavice sprchy na vodní hladinu. Ve svitu svíček voda připomínala zvláštní bazén s modrými okraji, po nichž poskakovaly plamínky a hádaly se s těmi rozpustilejšími na hladině.

Vodu zčeřil pohyb nohou nořících se pod hladinu a jiskřičky coby zrcadlové odrazy plamínků svíček poskakovaly a narážely na ty na okrajích, jako by je chtěly políbit. Vůně se mísily ve vzduchu a poletovaly kolem sebe jako hmyz ve svatebním tanci. Pošťuchovaly se a otíraly o sebe a jak se tak stalo vznikaly nové vůně: sladší než jejich základ, a mnohem těžší, jako vůně čokoládoven na kilometry daleko po vanoucím větru.

Objevovaly se i nové. Jak na růžové tělo s mlasknutím dopadl sprchový gel a k sladkým vůním se přidala svěží vůně heřmánku, byť trochu umělá, a ne tak živočišná, jak tomu bývá u vůní přímo z květů. Ovšem o živočišnost i tak nebyla nouze, neboť jak prsty roztíraly gel po prsou, z kůže se uvolňovala další vůně, těžší než čokoláda, třebaže na první nasátí nosem nebyla tolik intenzivní. Přesto už brzy právě tahle vůně měla již brzy všem ostatním vévodit a stanout na pomyslném trůnu všech okolních vůní.

Gelem slizké prsty přejížděly po bradavkách a jako květina rozkvétá po dotyku paprsků slunce, bradavka ožila, zvětšovala se a tmavě růžový dvorec okolo připomínající okvětí začal temnit prokrvením klepající na bránu vzrušení.

Voda se zachvěla jako při miniaturní bouři ve sklenici vody, byť tahle bouře neměla vyvolat zmatky nebo nepořádky. Naopak. Tahle bouře měla jasný cíl. Prsty druhé ruky opominuly spolupracovat s druhou rukou na druhém prsu a sklouzly pod ně na pupík a pokračovaly níže mezi roztažená stehna.

Více stále skrývala voda a měla skrývat i dále, ale do vzduchu se skrze ni uvolnila další vůně připomínající ve své hrubé kostře něco velmi živého a intenzivního. Ostatní vůně přestávaly s námluvami a těžkly a už se nedokázaly odrážet od stěn a stropu, a dokonce ani od plochy zrcadla na stěně a jako by dostaly nový smysl, než vůně mají, a to být pouhým potěšením, ale staly se z nich součásti pohybů tam dole pod nimi v teplé, příjemné vodě naplněné vany.

Měly usedat. Stát se novou kůží. Vpít se do staré kůže a nahradit ji samy sebou. Dát kůži čerstvou živočišnost a proměnit ji stejně jako kukla promění housenku na krásně barevného motýla. Trochu se tomu úkolu bránily. Ztrácely tím svoji přirozenost a každý, komu se tak stává, brání se, neboť samotná změna i na něco lepšího se může zprvu zdát jako něco zlého, špatného, bolestivého.

Voda se chvěla a bouři vystřídalo jemné vlnobití o okraje vany, jak stehna toužila se od sebe vzdálit jako světadíly a nechat mezi sebou prostor pro slastné hrátky prstů a napnuté kůže.

Vůně dosedaly na kůži a tímto dotykem ztrácely ostych před svojí vlastní změnou. Prsty jedné ruky kmitaly a té druhé svíraly mokré prso se vztyčenou bradavkou. Jako by ho chtěly víc pojmout, sníst, celé prsty obejmout jako zvláštní pavouk a udržet jej jako vězně. Níže se o nepřátelství nemluvilo. Naopak. Jako by se prst s kůží kamarádil a nyní se přátelství prolilo do pevného romantického svazku.

Tělo se napínalo a jako by nad sebou ztrácelo kontrolu. Vůně okolí se do něj dostávaly a jako by v něm vytvářely nový organismus. Jako by jim kůže nestačila. Vůně bylin, čokolády, nahořklá vůně mandlí i podivně štiplavých pistáciových oříšků se rozutekly po těle a na některých místech jako by se i ponořovaly a hledaly záchytný bod na vodou krytých místech. Toužily po tom tělu, samy se přetahovaly o kousky kůže, do níž se ještě mohou vnořit, a zanechat v ní svou stopu pro nový život.

Voda se třásla – ne chvěla. Skutečně třásla. Jako by se stala něčím jiným než kapalným skupenstvím, jako by i ona dostala duši a vnímala další nové pocity od těla v sobě ponořeném. Snad i voda toužila, a proto se u ní objevoval třas, jaký je spojován s velkým očekáváním a netrpělivostí. Nemohla se dočkat. Vnímala příchod něčeho nečekaného, velkého, mocného, jako by právě sem do koupelny měl vstoupit prastarý Bůh a zjevit hledaná tajemství života a vesmíru.

Prsty na rukou jako by patřily jiným rukám než od jednoho těla. Ty u prsu se chovaly k měkké voňavé kůži dominantně a ponižovaly ji tvrdými dotyky podobné strkání u šikany. Bradavka pod nimi mizela a nijak jí ani nepomohla její nová velikost. Květ dvorce rozevíral svoje temné květy a zvětšoval se do strany, jako by snad chtěl sám existenci ukončit útěkem. Prsty ho však nepustily a držely ho pevně a svíraly ho.

Skoro se zdálo, že prso zakřičelo. Zvuk však přicházel z úst o něco výš.

 Na ten reagovaly i prsty tam dole, stále v přátelském vztahu s pysky a růžovým otvorem jako brána k tajemstvím všehomíru. Více zatlačily na vystouplou kůži nad pysky, a jakmile zvuk k nim doléhající otřásl vůněmi na těle a v okolí, jako by se hluboko v těle něco urvalo a hned rychlostí blesku stoupalo tělem výš a do stran, jako by se to něco rozkvétalo, rozlévalo, roztékalo, jako by chtělo pryč z toho těla jako vězeň toužící po svobodě. Prsty mu v tom zabránily. Vnikly dovnitř, a aby snad ten tajemný vězeň doopravdy neutekl, vyplnily každou skulinu vhodnou pro útěk.

Na okraje vany dopadaly rozbouřené cákance vody a třas se změnil zpátky na příbojové vlnobití chtějící vanu rozbořit a jeskyni osvětlenou plamínky svíčky vytopit. Nestalo se tak.

Zatímco vůně tančily po rozpáleném těle a snažily se loknout doušek, voda sama se uklidňovala a příboj slábnul. Prsty se hladily po nové voňavé kůži a cítily sametovou ozvěnu, neklamný důkaz zázraku, jaký se právě v téhle jeskyni stal.

Žena ležela ve vodě, prsa orosená perličkami kapek, zářící a spokojená. Dobře vnímala omamné vůně kolem sebe. Konečky prstů se dotýkala kůže a dotykem mluvila s pokožkou prozářenou směsicí vůní. Trochu víc se do vody ponořila. Poslouchala praskot knotu, který mučil mihotavý plamínek.

Ležela bez hnutí. Sama pochopila, že se stala novou vůní a snažila se přijít na její význam. Těsně před tím, než ve vodě usnula, samu sebe pochopila. Má Smysl. A to pro tuhle chvíli stačilo.