Budete kandidovat na post předsedy KDU-ČSL?
Všichni se mě ptají, zda budu kandidovat na předsedu strany, a já jsem dnes oznámil svým kolegům, že kandidovat nebudu. Protože jsem přesvědčen, že práce, kterou musím vykonat na kraji včetně výstavby nemocnice, vyžaduje moji přítomnost natolik, že bych se nemohl věnovat jiným věcem.
Máte osobní typ, kdo by měl předsedou být?
Chci nechat prostor do sjezdu strany, aby se lidé rozhodovali nezávisle a sami.
Jak se díváte na problematiku manželství i menšin, ale také transgenderu – tuto problematiku u nás nyní otevřel seriál Most!. Manželství příslušníků menšin se řešilo v Poslanecké sněmovně. Jak se díváte na narušení tradiční hodnot?
Já už se do konce života v tomto názoru nezměním a je to záležitost jednoduchá. Považuji za skutečný svazek manželský pouze muže a ženu, kteří jsou schopni založit rodinu. To je záležitost, kterou jedinou můžeme preferovat a podporovat, protože i stát toto rozvíjí. Všechny ostatní – řekněme - vztahy jsou pro stát jako takový určitě minoritním zájmem. Je to záležitost intimní a osobní menšiny lidí, kteří chtějí žít jiným způsobem. To, že Poslanecká sněmovna rozhodla poslat tento zákon k šípku, je jediné správně.
Když se tedy zeptám, jak se díváte na kulturní novoty a zásahy do tradic, předpokládám, že bychom tradiční hodnoty měli zachovávat…
Ne. Já bych řekl, že je to nemoc společnosti, když se vůbec k takovým věcem odhodlává a že vůbec má chuť takové věci řešit. Zkrátka jde o věc, která nemá být vůbec řešena a nemá být nastolována. V normální společnosti vůbec nemá co dělat v zákonodárném procesu.
Z čeho ta nemoc společnosti plyne?
Z toho, že se lidé mají moc dobře, orientují se jen na sebe a ne na druhé, orientují se na své požitky, nebo neberou život i se starostmi a slastmi. To znamená jak těhotenství, což je těžká věc, tak porod a dále radosti z dětí. Tím, že já dnes s láskou dávám, pak mohu s láskou něco dostat, to je podstata rodiny.
Je pravda, že i lidovci jsou v tomto názoru dlouhodobě setrvalí. Chci se zeptat, co říkáte na to, že lidovci, STAN a TOP 09 jsou označovány za pravici, na druhou stranu premiér Andrej Babiš tvrdí, že ve Sněmovně pravice a levice už není. A co je dnes levice, co pravice?
Pravice se vždycky vyznačovala větší odpovědností jedince za sebe sama. A levice větší odpovědností, nebo větší ingerencí státu do života člověka, kde mu chce řešit některé problémy, o kterých se pravice domnívá, že by je měl řešit sám. To je základ rozlišení pravice a levice. Byť se někdo nazývá, že je pravicový a chová se jinak, to jsou věci, které potom zůstávají.
A máme v České republice pravici a levici?
Máme. To, co dělají některé strany, třeba i sociální demokracie, tak určitě má výrazně levicové prvky, jenom až tak dramatické, že to může poškozovat národ, to tak bývá.
Andrej Babiš tedy prohlašuje, že není ani pravice, ani levice. Jeho kritici tvrdí, že patří k levici. Co vy na to?
Musím říci, že před volbami měl výrazně pravicový program, alespoň tedy v záležitostech zdravotních, kde v programu hlásal participaci lidí na zdravotním systému. Tedy platby, hotelové služby – jako že pobyt v nemocnicích, kdy pacient dostává jídlo a vše ostatní, by si měl péči částečně platit. S tím přišel, ale ve chvíli, kdy se začal orientovat nejen vlastním rozumem, ale radami svých poradců podle toho, kdo ho vlastně volil a co by měl dělat. Aby vyhověl této skupině lidí, začal dělat levicové kroky a už ke slibům nepřistoupil.
Zpomalující ekonomika nutí vládu začít šetřit. Ministerstva mají přijít o vysoké procento svých financí, bude se škrtat. Premiér začal navrhovat zvýšení některých daní, odmítl zvýšení daňové slevy na poplatníka a už nechce obědy zdarma pro děti. Jsme připraveni na krizi, která může přijít?
To je projev určité nezodpovědnosti, my se vůbec nepřipravujeme na nějakou krizi, ale pravdou je, že to vždycky nějak zvládneme.
Čím to je, že my Češi to vždycky nějak zvládneme?
Protože my to zvládnout musíme. To je tak, když je člověk postaven před věc, kdy není zbytí. Nakonec se většina musí postarat a ten problém našeho státu je, že se o lidi staráme až tak, že začínají být nezodpovědní. A až tak, že stavíme hranice na druhé straně. Teď mám na mysli exekuce a půjčování peněz.
Jsou mezi námi lidé, kteří si bez ohledu na vzdělání a inteligenci půjčují peníze a téměř vypínají mozek, aby dosáhli nějakých kýžených cílů nebo i dovolené. Stát by měl na jedné straně zasáhnout například tak, že stanoví, co je lichva – tedy za kolik procent nejvíce si lze půjčit, pak už to nikdo nevyhraje. Dlužník by měl platit, ale ne ohromná procenta. Stanovit procento nejen s úrokem, ale i poplatky – pak by lidé byli ochráněni a zároveň by mohlo dále fungovat půjčování financí.
Druhá věc je, že by se dlužníci měli nechat padnout na dno, aby se naučili zodpovědnost, ale nesmí být možné půjčovat si se stoprocentním úrokem, tedy půjčky, které jsou lichvou.
To je jeden příklad za druhým. Také zdraví. Lidé si neváží zdraví, přijdou do nemocnice a domáhají se práva chovat se nezodpovědně, kouřit, opíjet se a stát na ně stále doplácí. Vlastně tím vychováváme lidi k tomu, aby byli nezodpovědní, protože za ně pořád něco dělá stát.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
