Občas panika, občas umírání, ale je to opojný. Comedyanti Staněk a Čermák: Chceme to zažít zas a zas
Stand-up comedy to v Česku rozjela ve velkém stylu. Prakticky každý večer si na nějakou můžete zajít, a nejen v Praze. Přinášíme rozhovor s Luďkem Staňkem a Milošem Čermákem – pozoruhodnou dvojicí stand-up komiků, kteří vlastně nejsou ani dvojice, ani komici, přesto dovedou vyprodat sál pro několik set lidí, publikum rozesmát, a dokonce ho i přinutit přemýšlet. „Před prvním vystoupením Luděk vypadal, že zemře!“ vzpomíná Čermák. „Vystupuju s robotem!“ zvolá Staněk na adresu kolegy, když popisuje, jak svá vystoupení skládá „z modulů“.
Mnozí komici prý bývají smutní lidé. Vy taky?
Luděk: Jsem dokonalý důkaz. Před vystoupením jsem hromádka nervů a neštěstí. A někdy kolem poledne pravidelně volám Milošovi: „Dneska to nedám.“
To vás stresuje samotné vystoupení. Myslela jsem smutný, až depresivní osobnostně…
Luděk: To ne, i když stand-up vnímám jako nějakou terapii. Lámu svou osobnost, abych se ve stand-upu dostal tam, kde jsem. Je to bolestivý proces.
Sebelam?
Luděk: Velkej. Bolí to už, když píšu. A v den vystoupení tuplem. Miloš je úplně v pohodě, v klidu.
Miloš: A já v tom Luďkovi sekunduju, dělám, že já jsem ten, co je v klidu, ale nejsem, stejně jako on přehání, že je v háji. Podstatou stand-upu je, že se všechno zveličí, na pódiu mluví moje karikatura, má sice moje vlastnosti, ale přehnané. Například nejsem ve skutečnosti až tak zlý.
Jen jestli naopak ve stand-upu nepodehráváte.
Miloš: Ne, ne! Nejsem zlej, fakt ne. Ale ani tak klidnej. Je to jen role.
Z čeho máte obavy, Luďku? Že se lidé nebudou smát, že zapomenete text?
Luděk: Obojí. Já říkám, když má někdo kapelu, ale nepřijdou lidi na koncert, tak si odehrajou takovou živou zkoušku…
Miloš: Tohle přece říkám já…
Luděk: Tak teď to říkám já! Ale u stand-upu je míra „povedlo–nepovedlo“ reálně závislá na smíchu. Pokud není slyšet, je to zlý. To pak koukáte do té první, druhé, třetí řady a prosíte očima… zasměj se, zasměj se nahlas!
Miloš: Máme občas nabídky vystoupit na firemním večírku, nejsme úplně proti, ze začátku jsme lidem skoro platili, aby na nás chodili; je krásný, když si nás chce někdo „koupit“. Ale řekli jsme si, že budeme chtít schválně hrozný peníze. Takže to nakonec neděláme, protože tolik zas nikdo dát nechce. A je to dobře.
Proč?
Miloš: Na nás lidi přijdou spíš proto, že nás znají, mají rádi, něco o nás třeba vědí. Pokud vystoupíme nečekaně na firemním večírku, je pravděpodobnější, že se jim to líbit nebude, že nás nepřijmou.
Měli jste někdy opravdu hodně hluché představení?
Luděk: V Troníčku, v našem minulém divadle. Hluchý. Oba máme pár vtipů, které zaručeně fungují, lidi se aspoň uchechtnou… tady nefungovalo nic. Byli jsme úplně zbití.
Miloš: Pak nám ale lidi psali, jak to bylo skvělý přestavení. Vždyť se nikdo nesmál, odepsal jsem na Facebooku. Byli překvapení. Smáli se sami pro sebe, dovnitř a nedošlo jim, že to je pro vystupující průser. Tehdy tam bylo málo lidí, možná to bylo i tím. Američani říkají, že na stand-upy musí být nějaká kritická masa, obvykle se říká více než patnáct, jinak s tím nehnou ani největší machři. Smích je sociální věc.
A někdo to musí prolomit, ne?
Miloš: Jo. Můj kamarád Milan Šíma na nás chodí často a směje se každé hlouposti, jsme šťastní, když přijde. Fotografka Sára Saudková taky, směje se skoro všemu a hlasitým smíchem. Tihle lidé to nastartují, ostatní si podvědomě řeknou, že to je v pohodě, a začnou se smát taky.
Luděk: První hluchý přestavení jsem zažil bez Miloše. Přesně to, co má v titulu americký seriál o komicích I’m Dying Up Here. Jedete to svý, jako vždycky, ale žádný smích, žádná reakce, jedete dál, furt nic, jste tam úplně ztracení, umíráte…
Miloš: Víte, že byste měli jít pryč a zapomenout, ale vy bojujete.
Zoufale tlačíte na pilu?
Luděk: Umíral