Žádní jiní lidi tu nejsou aneb 5 uvědomění, která ti přinesou hluboký klid. TEDxYouth@Prague

Strach z veřejného projevu se pravidelně umisťuje na předních příčkách dotazníků největších lidských strachů. Jerry Seinfeld uvádí, že v Americe jde o strach číslo jedna. Na druhém místě se umístila smrt. To znamená, že když jste na pohřbu, je lepší být ten v rakvi než ten, kdo tam má proslov.

A mě neděsil jenom veřejný projev, ale jakýkoli projev. Měl jsem bobky i z komunikace jeden na jednoho. Dost možná i nějakou mírnou formu sociální fóbie.

A přesto teď běhám po pódiích a veřejným vystupováním se živím. Jsem dvojnásobný mistr České republiky ve slam poetry, moderuju, dělám stand-up comedy a tzv. mind-upy, komediální přednášky na míru konferencím a firemním akcím.

 
Kam se poděl můj strach?

Nikam.

Pořád ho cítím.

Akorát už nade mnou nemá moc, protože mu nevěřím.

Uvědomil jsem si, že je to jenom papírový tygr. Že se za ním neskrývá žádná skutečná hrozba.

 
A jak jsem si k tomu došel? Dvěma cestami.

První z nich je legální. A byl to kurz ve Škole improvizace. Kde teď i učím. A kde mě naučili odstavit vnitřního autocenzora a reagovat hned a autenticky. Komunikovat obyčejně a nesoudit to. Protože jinak se zablokujete.

A druhá cesta vedla přes změněný stav vědomí, který tady asi nebudu víc rozmazávat, abych nebyl nařčen z šíření toxikomanie. Místo toho se vám pokusím slovy předat 5 uvědomění, která ve mně tento stav spustil. Uvědomění, která denně testuju v praxi a která mohou i vám přinést hluboký klid. A to nejen na pódiu, ale v celém životě.

 

1. Umřeš

 
Existuje několik možných scénářů, jak to s vámi dopadne.

Buď:

Umřete. Zvedněte – jen tak pro zajímavost – ruku, kdo si myslíte, že umřete. Děkuju. Upřímnou soustrast.

Nebo: Jste tady napořád. Vždycky jste tu byli a vždycky tu budete. Jako Jiřina Bohdalová. Jste všechno a čas neexistuje.

Nebo: se reinkarnujete a vrátíte se jako něco jiného. Přičemž šance, že budete znovu člověkem, je údajně taková, jako že náhodně vybraná mořská želva při svém příštím vynoření na hladinu oceánu prostrčí hlavu jedním konkrétním záchranným kruhem.

A pak tu máme mnoho divočejších variant: království nebeské, peklo, 72 nedeflorovaných adolescentek apod.

Ať už věříte čemukoli, když se podíváte skutečně upřímně S PLNÝM UVĚDOMĚNÍM – kterému se prakticky všichni vyhýbáme tím, že se neustále udržujeme zaneprázdnění – do tváře tomu, jaké máte vyhlídky, může vás to naplnit buď hlubokým klidem, nebo ochromující panikou. Která ovšem není energeticky výhodná, během několika měsíců až dekád vás unaví a vám tak jako tak nezbyde, než se zabít nebo se uchýlit k úspornější variantě: ke klidu.

 

2. Tohle není skutečnost

 
To, co vidíte, není skutečnost. Je to váš čistě soukromý pokroucený příběh, který vám vypráví váš mozek, aby vás přiměl předat geny.

Manipuluje s vámi pomocí emocí. Odměňuje vás pozitivními emocemi za to, co zvyšuje vaše šance rozmnožit se, a trestá vás negativními za to, co tyto šance snižuje.

To, co cítíte, není pravda. Jsou to prchavé elektrochemické šplouchance ve vaší hlavě, jejichž úkolem je diktovat vaše chování.

Den, kdy jste měli famózní TEDx přednášku, po níž následovaly desetiminutové ovace a přišel za vámi americký producent s nabídkou zfilmovat váš životní příběh a dvě osmnáctiletá zrzavá dvojčata, kterým jste na hotelovém pokoji slízali z ňader karamelovou zmrzlinu s kousky pistácií, nebyl objektivně lepší než den, kdy jste dřepěli doma na gauči ve spodním prádle, protože jste nenašli sílu se obléct, a pojídali jste vlastní soply u reprízy Komisaře Rexe. Byl lepší pouze z hlediska vašeho mozku, resp. z hlediska šancí vašich genů na replikování.

Váš mozek vám nakukává, že jste výjimeční. Že je potřeba, abyste se rozmnožili vy a právě vy, protože na tom to celé stojí a padá. Nestojí. Nepadá. Nejste výjimeční. Jste úplně stejní trotlové jako všichni ostatní. Můžete klidně nechat svého souseda, ať se rozmnoží za vás. A pak poslouchat přes zeď, jak přes den brečí dítě a přes noc rodiče.

Když si uvědomíte, že všechno, co cítíte, je jen habaďůra vašeho mozku, abyste přežili a rozmnožili se, a na tom, jestli se vám to daří nebo nedaří, z vyšší perspektivy nezáleží, můžete zakusit hluboký klid.

Nemluvě o tom, že i když přežijete a rozmnožíte se, štěstí vám to nepřinese.

 

3. Názory ostatních tě nezabijí

 
Člověk věnuje ohromnou část své mentální kapacity obavám, co si o něm myslí ostatní. A tyhle obavy jsou TAK OBROVSKÉ, že se bojíme veřejného projevu víc než smrti.

Ve skutečnosti se ho bojíme STEJNĚ jako smrti. Proč? Protože dříve názory ostatních MOHLY BÝT smrtící. Když jste žili v tlupě o třiceti lidech, znelíbili se jim a vyhostili vás do pralesa, vyhladověli jste, případně jste zahnali hlad něčemu většímu, než jste vy.

Jenomže: hello!

Tlupa už tu není. Ani prales. Ani predátoři.

Neznáte třicet lidí. Znáte jich stovky až tisíce.

A jejich názory už vás neohrožují na životě.

A přesto když se vám v letadle před nahodilými cizinci, které už v životě neuvidíte, vysype kufr do uličky, jste rudí až na zadku. Protože se někde v hloubi duše bojíte, že vás vykopnou z letadla.

Když si uvědomím, že to, co si o mně myslíte, mě ve skutečnosti nijak neohrožuje, není na veřejném projevu mnoho strašidelného. Leda větší riziko, že je mezi vámi sniper.

Mluvit před tisícem lidí pak může být podobné jako zpívat si ve sprše. Pro ty, co musejí poslouchat, otrava, ale pro protagonistu celkem lážo.

 
A fakt, že už nežijeme v tlupách, má kromě toho, že vám může být šumák, co si o vás kdo myslí, ještě jeden následek, a sice:

 

4. Nikdo si o tobě nic nemyslí

 
Nikdo si o vás NIC NEMYSLÍ!

Protože už mi nehrozí, že mi mamut zláme chobotem vaz, protože jsem šel na lov s vámi a vy jste neohrabaný idiot, který šlápl na větvičku a vyplašil ho, tak… jste mi ukradení.

To jenom vy jste posedlí sami sebou. A každý zase sám sebou.

Ostatní nemyslí na vás. Myslí na sebe.

Dokonce i vaše maminka, kdybych řekl, že na vás myslí 2 % času, tak hoooodně přeháním. A co teprv ti, kdo nejsou vaše maminka. U těch by byly promile příliš.

Pokud o vás někdo vyslovil nějaký soud, bylo to během těch vzácných deseti minut v roce, kdy jste mu náhodou proletěli hlavou.

A ať o vás prohlásil cokoli, bylo to podle JEHO víry a JEHO hodnotového žebříčku. A nemluvil o vás, ale o sobě. Pravděpodobně kritizoval nějakou vlastní špatnou vlastnost, kterou si ve vás zazrcadlil, protože s ní sám zápasí; nebo komentoval něco, co vám závidí, k čemu sám nedokáže sebrat odvahu. S vámi to souvisí jen pramálo.

 
Takže… když to dovedu do důsledku:

 

5. Žádní jiní lidi tu nejsou

 
Žádní jiní lidi tu nejsou.

Proto ti teď začnu tykat.

Celý tenhle koncept „ostatních“ je jen imaginární konstrukt ve tvé hlavě, který má za úkol uchránit tě před vyhoštěním do pralesa.

Tyhle tzv. „druhé“ sis vytvořil TY. A jen TY se jich můžeš zase zbavit.

Stačí si uvědomit, že jsi uprostřed svého soukromého vesmíru a jsi v něm úplně sám. Svět venku nemá sám o sobě žádný význam. Ten mu dáváš teprve ty, u sebe v hlavě. Tvoje máma se stává tvojí mámou teprve u tebe v hlavě. V jiné hlavě je to cizí obtloustlá otravná paní, která vedle mě ostentantivně kašlala, abych ji pustil sednout v tramvaji.

Lidem přikládáš větší význam než věcem, protože jsou to opice z tvého živočišného druhu, na kterých jsi byl po dlouhou dobu své evoluce existenčně závislý a pořád – i když už daleko rozprostřeněji – jsi. Ale jsou to taky jen objekty. To, že se nějaká opice ušklíbla, vypudila z otvoru v hlavě několik artikulovaných zvuků nebo stiskla pár kláves, nemusí být o nic významnější, než že zaštěkal pes nebo zapraskalo v ohni. To TY tomu přiděluješ význam.

Lidi, věci ani události nemají význam sami o sobě. Význam vzniká teprve v hlavě. A co hlava, to jiný význam.

Proto tě nikdo nemůže doopravdy poznat. Proto tě nikdo nemůže doopravdy zhodnotit.

Měl jsem stand-up, kdy po mně lidi pokřikovali: „Fuuj, tohle není stand-up. Běž pryč.“ A já jsem šel pryč. Měl jsem stand-up, kdy se lidi za břicho popadali a na konci tleskali vestoje. A byl to ten samý stand-up.

Když to vezmu do důsledku, jsi tu sám.

Život je privátní bdělý sen. Lunapark pro zábavu tvého vědomí, kde si můžeš dělat, co chceš.

Jsi jediný arbitr toho, co je dobře a co je špatně. Ten, kdo tě celý život bičuje a kritizuje, není tam venku. Žádní jiní lidi tu nejsou.

 
A i kdyby byli, jsou úplně stejně prázdní, zvrhlí a vystrašení a vědí úplně stejný houby jako ty.

 
Takže… v klidu.

 
 

Tohle vystoupení se mohlo stát skutečností
díky podpoře mých famózních patronů.

Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:

Patroni. To jsou frajeři

Jana Märcová | Václav Kočka | Martina Mia Svobodová | David Švejda | Táňa Jírová | Jiří Boháč | Soňa Jaššáková | Jan Trávníček | Tvoje máma | Tomáš Kučera | Jan Gruncl | Ilja Panić | Tereza Ondrušková | Zuzana Němčeková | Anna Benešová

Petra Slobodová | Mira Siler | Michal Zubáč | Kristýna Šohajová | Blanka Škaloudová | Michal Novák | Pavel Nýdecký | Jan Rosenthaler | Anna Ackermann | Petra Kubaláková | Jan Klos | Michaela Stará | Branislav Trnkócy | Martin Kalužík | Magdalena Papežová | Hana Hlávková | Josef Dastych | Martin Jirava | Michal Novotný | Viktor | Milan Rakowski | Filip Mrkvička | Tomáš Rampas | Bronek | Tomáš Blaho | Vít Jurásek | David Špaček | Jiří Janoušek | Michala Tomanová | Aňa | Mighq | Radka Hrotková | František Löffelmann | Zdenek Svoboda | Šimon Bilina | Tomáš Král | Tomáš Buček | Zdeněk Pazourek | Natálie Schejbalová | Barbora Buchalová | Petr Zrůnek

 

I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.

Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.

Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.