S programem Northern Stars objel Rufus Wainwright řadu velkých sálů i amfiteátrů. Připravil ho za účelem oslav 150. výročí osamostatnění Kanady z koloniálního okruhu Velké Británie. Vzal si za úkol představit písně největších, vlastně globálních hvězd kanadské hudby.
Ač rodilý Newyorčan, má Rufus Wainwright ke Kanadě hluboké vazby, je ostatně držitelem dvojího občanství, amerického i kanadského. Jeho otcem je Loudon Wainwright III, písničkář ze Spojených států, matka Kate McGarrigleová byla kanadská folkařka, která tvořila známé duo se svou sestrou Annou. Do celého hudebního klanu, který manželé založili, patří ještě Rufusova sestra Martha, také známá písničkářka.
A ani to ještě není ve smyslu Wainwrightova napojení na kanadskou scénu všechno. Přestože se otevřeně hlásí k homosexualitě a jeho manželem je německý producent Jörn Weisbrodt, společně vychovávají dceru Vivu, kterou má Rufus s Lorkou Cohenovou, dcerou jedné z největších písničkářských osobností vůbec, Leonarda Cohena.
Smyslem uvádění těchto informací není šíření nepodstatných klepů z pozadí hudební scény. Všechny jsou důležité proto, že odůvodňují jednak Wainwrightovo rozhodnutí uskutečnit program Northern Stars, ostatně i jeho potřebu oslavit výročí vzniku Kanady, ale v neposlední řadě také napovídají důvody, proč byl playlist koncertů sestaven tak, jak byl.
Hlavní linií alba, jež má celkem šestnáct položek, natočených na dvou koncertech v montrealském chrámu Chapelle NotreDame-de-Bon-Secours a na jednom ve Ford Theatre v Los Angeles, jsou písně tří největších kanadských písničkářských osobností: Leonarda Cohena (Suzanne, Sisters of Mercy, So Long, Marianne), Joni Mitchellové (Case Of You, Both Sides Now, All I Want) a Neila Younga (Harvest, Harvest Moon).
Ty doplňují coververze písní například Céline Dion nebo kapely Arcade Fire. A nechybějí pochopitelně ani autorská díla „rodinného klanu“, kromě Rufuse Wainwrighta samotného také sestry Marthy a ve dvou případech také maminky Kate McGarrigleové.
Drtivá většina písní, jak z uvedeného vyplývá, se rekrutuje z oblasti písničkářství, rovnou řekněme folku. Tedy žánru, ve kterém je vokální provedení považováno za druhotné, primární bývají, jak se s nadsázkou říkává, ony „tři akordy a pravda“. Ale Rufus Wainwright je naopak prototypem „krasozpěváka“, ne nadarmo se styl jeho vlastní tvorby označuje jako barokní pop, nikoli nadarmo se věnuje i klasické hudbě, skládá opery a zhudebňuje v instrumentačně rozložitém duchu kupříkladu Shakespearovy Sonety.
Svůj klenutý styl zpěvu si Wainwright umí prosadit i v písních, které k tomu dvakrát nevybízejí, což se týká zejména těch Cohenových, ze kterých dokáže udělat melodicky velmi nosné a rozmáchlé záležitosti, aniž by jim upřel jejich obsahové kouzlo. Naopak Neila Younga – který je sám výrazný zpěvák – podává takřka polomluveně.
Zpěvákovi dokonale hrají do ruky výborná aranžmá, stavěná podle takřka minimalistického principu: s dominantním klavírem, občas houslemi nebo dalšími skromně přidanými nástroji.
