V posledních letech má stálé hudební partnery dva, s nimiž se sdružila do tělesa nazvaného Trojka Zuzany Homolovej: houslistu, violistu a zpěváka Sama Smetanu a kytaristu (ale i hráče na dlouhou řadu dalších více či méně tradičních nástrojů) Miloše Železňáka. Pod hlavičkou Trojky Zuzany Homolovej vyšla i zpěvaččina nejnovější deska – Keď vojáčik narukoval, celkově její sedmá, z toho čtvrtá pro vydavatelství Sľnko Records, které se jinak primárně věnuje mapování slovenské alternativní scény.
Homolová, jež začínala s hudbou na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, je veteránkou jeho stáje, ovšem do profilu vydavatelství zapadá dokonale. Jestliže poněkud vágní slovo „alternativa“ znamená mimo jiné hledání nových uměleckých cest, vytváření osobitého zvuku a popírání zažitých klišé, patří sem Trojka Zuzany Homolovej zcela stoprocentně.
Album Keď vojáčik narukoval se věnuje jednomu z velkých folklorních tematických okruhů, písním spojeným s válkou – rukováním, steskem, utrpením. Homolová je, jak je důkladně zdokumentováno v bookletu, vyhledala v archivech a etnologických studiích. Samotná nahrávka je ale dílem celé Trojky. Ve dvou písních dokonce přebírá Samo Smetana hlavní pěvecký part a jedna skladba je instrumentální, jde tedy o vysloveně „kapelový“ projekt.
Tak, jak si Zuzanu Homolovou pamatují fanoušci z většiny její kariéry, tedy jako „dívku s kytarou“, ji slyšíme, možná trochu symbolicky, pouze v závěrečné, titulní písni. Zbytek alba je vlastně hudebním experimentem na bázi lidových písní, ve kterém slyšíme neobvyklé rytmy a souzvuky, které nemají nic společného s iluzorní „povinnou úctou ke kulturnímu odkazu“.
Trojka totiž nestaví lidové písni pomník, představuje ji jako živý materiál, se kterým se dá i dnes, soudobými hráčskými a studiovými prostředky, pracovat. Klidně i za použití elektrické kytary a kravských zvonců.
