Aktuálně.cz: Jak jste získal archiv propagačních fotografií agrokombinátu JZD Slušovice?
Když jsem začal učit v Ateliéru reklamní fotografie Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, někdy začátkem roku 1998 na mou přednášku vtrhl jakýsi fotograf, že likvidují ateliér v divadle a že jsou tam plné skříně diapozitivů. Když prý přednáším o fotografii, že by mi to daroval, ať použiji rámečky na své přednášky a diapozitivy vyhodím. Snažil jsem se mu vysvětlit, že mě ruší uprostřed přednášky a že se sejdeme za hodinu. Ale byl neodbytný. Tak jsem vyhlásil kuřáckou přestávku a z jeho auta do mého jsme přehodili dvě krabice. Když jsem pak přijel domů, zjistil jsem, že ty rámečky jsou na jedno použití, jak se to otevře, už to nejde zavřít, pro nové diapozitivy je to nepoužitelné. Tak jsem ty bedny hodil na půdu.
Ani jste si neprohlédl, co na diapozitivech je?
Jen zběžně. O co jde, jsem zjistil až v roce 2009. Tehdy jsme s Vladimírem Birgusem dělali výstavu v pražském domě U Kamenného zvonu nazvanou Tenkrát na Východě. Profesor Birgus je velmi systematický, vypočítal, že tam máme málo zastoupené zemědělství, a chtěl, abych našel zajímavý soubor s touto tematikou. Tehdy bylo módní objevovat archivy. Tak jsem byl ve Vítkovických železárnách, Třineckých železárnách, v Hranicích v Jednotném klubu pracujících. Nic ale nebylo dobré. Profesora jsem z legrace ubezpečoval, že když nic nenajdu, mám na půdě přežvykující krávy a ředkvičky - to jediné jsem si pamatoval. A ono se nic nenašlo, tak jsem na tu půdu zašel a zjistil, že to jsou Slušovice.
Tomu se říká objev. Jak jste pak zjistil autora?
Volal jsem do Zlína fotografům, které jsem znal, a také Janu Regalovi, se kterým jsem se hodně kamarádil. Pracoval jako technik v ateliéru na naší univerzitě. Když to zvedl, dlouho přemýšlel, kdo by to mohl být, a pak, asi po dvaceti minutách, konečně řekl, že si myslí, že jsou asi jeho.
Nepamatoval si, že téměř dvacet let fotografoval ve Slušovicích?
Spíše si myslel, že to vyhodil. Fotografoval krajiny nebo divadlo, na to byl hrdý. Slušovice jej dobře živily, ale byla to pro něj nekreativní zakázka, trochu se za to styděl. Nazýval to chlebařina nebo také hnojařina. Chtěl jsem ale u těch fotografií uvádět jeho jméno. Teď když jsou besedy a vernisáže, rád se tam ukáže, už je na to hrdý.
Byl Jan Regal zaměstnancem JZD Slušovice?
Ne, podařilo se mu dostat se na volnou nohu. To bylo velmi výjimečné, v 70. letech byl na Zlínsku jedním z mála. Měl razítko v občance a nemusel denně chodit do práce. Fotografoval po střední Moravě zakázky pro fabriky a také divadlo. Uměl si to užít. Když s ním teď přijedu do Slušovic nebo na okolní vesnice, starší paní se na něj s nadšením vrhají a mě si nikdo nevšímá. Pochopil jsem, že je všude dobře zapsán. Byl náramný štramák, sportoval, cestoval po světě.
To byl tak dobře placený?
Ještě v 90. letech reklamní fotografové vydělávali dobré peníze. Bylo jich málo.
Přímo Slušovice nikdo jiný nefotil?
Když byly dostihy, pohybovalo se tam hodně autorů, třeba i Pavel Dias. Ale přímo fotografie pro Agrokombinát Slušovice, jejich produkty a život, dělal jen Jan Regal. Samozřejmě tam bylo pár zaměstnanců, kteří měli fotografii jako koníčka. Ale placený byl za to pouze Jan Regal.
Jak to, že Slušovice nezaujaly žádného dokumentaristu?
Zpětně to vypadá, že jsme byli v 80. letech dokumentaristická velmoc, ale nikoho to nezlákalo. Nebyla to tradiční vesnice, která by mohla zajímat třeba Jindřicha Štreita, ani romantická původní vesnice Slovenska. Zaváděli tam nové technologie. Byla to jiná planeta.
Možná i trochu divná architektura…
Myslíte tu dostihovou budovu ve tvaru sudu? Navrhl ji architekt Šebestián Zelina, snažil se do českého prostředí vnést principy postmoderny.
Co vás v archivu reklamních fotek Slušovic nejvíc zaujalo?
Nechápal jsem, proč je tam na třicet portrétů krav, snímaných na velké diapozitivy. To muselo být technicky velmi náročné a drahé. Vyhledával jsem tedy slušovické veterináře a oni mně vysvětlovali pravidla, jak se má správně fotografovat kráva.
Jaká jsou ta pravidla?
My fotografové vždy ostříme na oči, ale u krávy se ostří na vemeno, to je nejdůležitější bod obrazu. Druhým je hřbet, ten musí být zabírán proti klidnému pozadí, zdi, louce nebo obloze. Hlava veterináře vůbec nezajímá. Jen je důležité, aby tam byl nějaký asistent s vlhkým hadrem, kterým těsně před focením přejede krávě hubu, když je vystresovaná a slintá. Při focení dobytka bylo potřeba pět asistentů.
Tolik?
Na každou přední nohu jednoho, dalšího na zadní nohy. Ty musí mít vykročené jako modelka, aby ukázala vemeno. Zato přední musí být u sebe, tím vynikne rovný hřbet. Další asistent drží ohlávku, aby kráva neskláněla hlavu. Jan Regal tvrdí, že dal krávě do džberu vždycky trochu slivovice. Tvrdí, že jeho krávy mají jiskru v oku, to se ale nedá ověřit.
Jaká byla další pravidla při focení slušovických krav?
Tři týdny před focením ty krávy ostříhali, umyli a našamponovali. Také museli krávy před fotografováním rozchodit, protože když stály v kravíně tři roky na jednom místě, neuměly chodit. Určitý typ krav se fotil jen na trávě, která částečně zakryla nohy, aby nevypadaly tak dlouhé. To by pak hruď působila, že je malá. Někdy jim také do hlubší trávy pod přední nohy dávali kostku, aby lépe vypadal hřbet.
K čemu ty fotky sloužily?
Krávy byly vývozním artiklem. Ve Slušovicích nakoupili drahé superdojnice z Kanady, holštýnské plemeno. Dopravili je sem letecky. Pak z nich odebírali embrya a dávali je do děloh normálních krav. Když zabřezla, přidali jí do dělohy ještě tohle supertele, takže pak jedna kráva měla dvě různá telata. Kvůli komplikovaným porodům s tím ale museli brzy přestat.
Některé věci, které mi veterináři vyprávěli, byly hodně šílené, ale v praxi jsou běžné. Embrya například přenášeli v králících. Byl to nejlacinější a nejrychlejší inkubátorek. Kravské embryo strčili do králíka, toho někam převezli, například na Ukrajinu, a tam toho králíka lepli, embryo vyňali a dali do krávy. Bylo to lacinější než převážet krávu.
Co ještě jste při průzkumu archivu zjistil?
Fascinovalo mě, jaké měl Jan Regal obrovské produkční zázemí. Jsou tu fotografie, pro které bych dnes musel měsíc zařizovat různá povolení a platit obrovské částky různým lidem. Mohl použít letiště, dovézt tam motoristický tým pěti Audi, pózovalo mu nějakých patnáct lidí, a navíc ještě do snímku zakomponoval letadlo a velký zemědělský stroj. Dnes by to bylo strašně komplikované, tehdy ne, protože to všechno družstvo mělo a vyrábělo cokoliv. Když Jan Regal potřeboval modelku, zašel do účtárny, oslovil tam jednu z žen, která byla nadšená, že bude na fotografii a nemusí ten den pracovat. Zaběhla si jen domů pro plavky.
Pro plavky?
Ano, na jedné fotce sedí mladá žena v plavkách v restauraci na baru a za ní je osm mužů v županech. To jsou také zaměstnanci. Jenom na jedné fotce je profesionální modelka, napůl akt, drží ošatku zeleniny.
Ta fotka je povědomá, asi byla v osmdesátých letech všude?
Anebo existovalo hodně podobných fotek. Od poloviny osmdesátých let bylo v oblibě, že ať fabrika vyráběla cokoliv, nechala si vytisknout plakáty nebo malé kalendáře. Musela na nich být nějaká svlečená holka s výrobkem. To byl zvláštní nevkus těch let. Polonahé modelky držely v ruce úplně nesmyslné věci nebo se o ně opíraly. Stálo to na stolcích kanceláří, chlapi si to věšeli do skříněk nebo doma do kotelny. Ale Slušovice si na takové fotografie moc nepotrpěly.
Předseda František Čuba prý v podniku dokonce vyhlásil abstinenci. Jak se mu to mohlo podařit v kraji zamilovaném do slivovice?
To nevím. Tam se neuvěřitelně pilo, patřilo to k běžnému životu. Jestli Čuba chtěl, aby práce za něco stála, bylo jasné, že musel na zákazu alkoholu trvat. Chlapi z kravína mi vyprávěli, jak si schovávali flašku do hnoje. Stejně jim to Čuba našel a pak za to byly velké pokuty i vyhazovy. Postupoval nekompromisně. On sám, co mi lidi vypráví, vůbec nepil.
V knize uvádíte, že ve Slušovicích zvedl produktivitu trojnásobně. Ale není jasné, jestli je míněna produktivita lidí, nebo krav.
Posbíral jsem citáty z různých míst, ale často z těch opakujících se legend není přesně jasné, jak je to míněno. Čuba na jaře 1989 napsal knihu Cesta k prosperitě, je to propagační mluva té doby. Tam má tabulky a uvádí údaje, co všechno se zlepšilo. Jak to dnes ověřit? Nicméně všichni zaměstnanci, se kterými jsem dělal rozhovory, se na několika věcech shodli.
Na kterých?
Například popisovali metody, jak se získávali schopní lidé pro práci na vesnici. Čuba třeba hledal odborníky, kteří byli z politických důvodů vyhozeni z ústavů a vysokých škol. Ti byli ochotní jít pracovat jinam. Nebo našli někoho v Bratislavě ve vědeckém ústavu, zjistili, jaký má plat, a nabídli mu dvojnásobek. To bylo pravidlo, ve Slušovicích se pracovalo za dvojnásobek toho co jinde v republice.
František Čuba objížděl bývalé baťovce, ptal se na vize Tomáše a Jana Antonína Bati a jak motivovali lidi k práci. Vybraný odborník si mohl nadiktovat, jaké podmínky práce potřebuje, kolik podřízených, a František Čuba mu to splnil s tím, že do roka bude například zavedena výroba jogurtů. Pokud se to povedlo, odborník dostal odměny a další úkol, pokud ne, byl přeřazen do jiného týmu nebo i vyhozen.
Čuba po vzoru Bati vytvářel malé týmy, mezi nimiž podporoval soutěživost. Záměrně poslal na jeden úkol dva týmy lidí, kteří věděli, že jeden bude po roce zrušený. Ale všichni na to velmi pozitivně vzpomínají. V osmdesátých letech, kdy se lidé normálně chlubili, že chodí do práce, ale nemusejí pracovat, ve Slušovicích pracovali rádi, byli hrdí, že jsou toho součástí. A vydělali si. Ale má to i jiné stránky, politická situace byla pokřivená, v normálním prostředí by taková firma fungovat nemohla. Měli hodně nestandardní podmínky.
Jaké konkrétně?
Když jsem se setkal s Čubou, překvapil mě, že to nebyl žádný bývalý zapšklý komunista, který by nadával na současnost. Byl hodně chytrý, přemýšlivý, přísný na sebe. Druhou stránkou byla míra, kam až zajít, jak využívat šedý prostor mezi zákony a nefunkčnost socialistické ekonomiky. Čuba vyprávěl, že se například pšenice vykupovala podle bonity půdy. Pšenice z hektaru se vykupovala dejme tomu za tisícovku, ale na Hané dostali zemědělci jen osm stovek s tím, že tam je snadné něco vypěstovat. V podunajské nížině jenom šest stovek. Zato oni v hornatém kraji měli 1500 korun. Slušovice se ale dohodly s družstvem na dunajském ostrově, pronajaly si tam půdu. Místní družstvo jim to oselo a sklidilo, ale Slušovice to prodaly za jeden a půl tisíce, za víc než dvojnásobek.
Ve Slušovicích vždy kladli důraz na přidruženou výrobu - to družstva mohla vždy s argumentem, že přes léto je hodně práce, ale v zimě ne. Zpočátku vyráběli lopaty, pak Čuba začal vymýšlet výrobu, která by měla větší ziskovost. Přibíral různé věci a hledal díry na trhu. Zjistil například, že se u nás nedají sehnat počítače, tak začal kupovat zastaralé součástky z Asie a tady z toho nechal montovat první české počítače.
Ještě něco si vybavíte?
Jindy si cestou do Prahy všiml, že podél dálnice je neudržovaná vysoká tráva, protože ty svahy nejdou osekat normálními traktory. Tak nechal sestavit speciální traktůrky a celá osmdesátá léta sekaly Slušovice pro český stát trávu podél dálnice.
Tomáš Pospěch: Zemědělské práce / Slušovice
Nakladatelství PositiF 2018, 215 stran, 558 korun
Slušovice byly první, kde se u nás vyráběla Pepsi Cola, o kterou byl veliký zájem. Pro zaměstnance vymyslel síť obchodů Quatro, to byla obdoba Tuzexů, ve kterých se nakupovalo luxusní zahraniční zboží. Zaměstnanci dostávali k platu body, za které tam nakupovali.
František Čuba využil i toho, že se Slušovice staly výkladní skříní státu. Když přijel bulharský ministr zahraničí a oni nevěděli, co s ním, Čuba vymyslel u Slušovic honitbu. Politici a různí ředitelé nebo straničtí funkcionáři tam začali jezdit, takže se postavil i speciální hotel. Když potřeboval nalákat víc politiků a jiných vlivných lidí, vymyslel si dostihy a různé kulturní programy. V komunistické straně, jíž se stal členem, měl své podporovatele, jako byl Lubomír Štrougal, ale také protivníky, kterými byli Gustáv Husák nebo Miloš Jakeš.
