Byla jsem bezmocná holka, která přihlížela domácímu násilí. Kateřina Tučková napravuje křivdy minulosti. I té své
Čerstvá držitelka Ceny města Brna, spisovatelka a kurátorka Kateřina Tučková dokončuje šest let po vydání Žítkovských bohyní další knihu. Leitmotivem její tvorby je napravování křivd minulosti, v rozhovoru se vrací až ke kořenům své „motivace“. Do dětství v atmosféře domácího násilí. „Byla jsem zkrátka holka, která stála a koukala se, jak jí řežou maminku, ale nemohla s tím nic udělat. Tak teď můžu, i když místo oběti už naštěstí zaujímá někdo jiný.“
Pořád pendlujete mezi Brnem a Prahou?
Pořád. K práci potřebuju víceméně jen svůj počítač, takže pracovat můžu odkudkoliv. V Praze teď žiju, ale s Brnem souvisí většina toho, co dělám. Takže trávím dost času na cestách. Když připočtu výjezdy na čtení a besedy, v restauračních vozech vlaků ho trávím i trochu víc, než bych chtěla.
Máte to hodně pestré…
Nejpestřejší to bylo minulý týden, když se mi zaviroval počítač. Velký kus práce jsem neměla uložený – rozepsanou knížku, rozdělaný překlad, rozepsané maily… Peklo.
A zachráněno?
Pro tentokrát ano. Jsem nepoučitelná. Když jsem končila doktorská studia, tak mi ukradli s počítačem i rozepsanou disertaci, samozřejmě nezálohovanou. Strašně mě to zbrzdilo, byla jsem tak demotivovaná, že jsem na ni pak rok a půl nesáhla.
Nakonec jste ji dopsala a obhájila. Ale čekáme už podezřele dlouho na vaši třetí knížku. Kde to vázne?
Je to obzvláště těžké téma. Jeho rozsah jsem na začátku vůbec nedohlédla. I když, tak je to vlastně vždycky – společně s psaním taky zkoumám, bádám a bavím se o problematice s pamětníky, takže si pro sebe celé to téma objevuju. Tentokrát hodně přepisuju, už dělám třetí verzi. A zhušťuju a zhušťuju. Nicméně taky jsem mezitím pořádala festival Meeting Brno, napsala dvě divadelní hry a obhájila tu disertaci.
Dočetla jsem se, že román Bílá Voda bude o perzekvovaných řeholnicích z 50. let?
Zatím bych o něm s dovolením mluvila jen velmi obecně, dokud to nebude hotové, nechci se o tom příliš vykecávat. Příběh se zase odehrává na hraně fikce a skutečnosti, žádná z postav není skutečná, ale všechny mají reálný základ. Po letech, co na tom pracuju, už mě téma hodně tíží, musí to ven…
Co vás k tomu tématu dovedlo?
Štvalo mě, jak se v souvislosti s pronásledováním katolické církve za minulého režimu poukazovalo především na utrpení mužů. Pronásledování, procesy, věznění, lágry, to všechno známe prizmatem mužů, ale o tom, co vytrpěly řeholnice, se neví skoro nic. V žádném případě nechci zlehčovat hrůzu, kterou prožili kněží třeba v uranových dolech, ale řeholnice prožily stejný teror, taky dostaly tresty v řádech desítek let, byly nucené tvrdě pracovat a k tomu byly ponižovány ve svém ženství. Skrývá se tam spousta dalších dílčích témat, která jsem si v minulých letech postupně objevovala a nepřestávají mě fascinovat a udivovat.
Když píšu, splácím dluh
Ve svých románech jste se dokázala vcítit do mladé Němky Gerty, která byla s miminkem „odsunuta“ z poválečného Brna, do osudů žítkovských bohyň. Bylo to tentokrát těžší?
Ano. Hledám cestu ke specifickým hrdinkám, k řeholnicím. Musela jsem proto objevit úplně nový, mně neznámý svět. A zjistila jsem přitom, jak je pro mě – jako pro zralou ženu jednadvacátého století – obtížné akceptovat církev jako instituci. Není k ženám vyloženě nepřátelská, ale řekla bych, že je
Dnes je Váš šťastný den!
Tento článek je normálně zamčený, ale vy si ho můžete prečíst zadarmo po ověření Vašeho emailu. Nemějte obavy, Váš email nikdy nepředáme jiné firmě.
