Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Co by měl dělat bílý heterosexuální liberál, aby se opravdu stal liberálem a ne si to o sobě jen myslel

Ano, jsme úžasní, ale nejsme jediní. Foto: Fotolia
Ano, jsme úžasní, ale nejsme jediní. Foto: Fotolia

Komentář Tomáše Pavlase: Feminismus provokuje mnohé české muže-liberály hned dvakrát. Již svou pouhou existencí zpochybňuje mantru liberálního konce dějin, neboť jasně říká: je tady ještě spousta nedodělané práce. Zároveň nepříjemně připomíná, že velká část z ní spočívá v proměně mužské identity. Pro liberála je těžké přiznat si, že jeho identita je, i kdyby jen částečně, postavena na pravém opaku demokratických principů svobody a rovnosti, totiž na nadvládě.

Potýkáme se s problémem rozdělené společnosti, zní z mnoha stran. Musíme překračovat příkopy, slyšíme kolem sebe. Souhlasím. A protože toto sbližování chci podpořit, obracím se ne na oponenty, ale na lidi, kteří smýšlejí podobně jako já – na liberály. Vzhledem k tomu, že jsem příslovečný bílý heterosexuál a věnuji se genderovým studiím, pokusím se hledat odpověď na otázku: Co by měli dělat pro soudržnější českou společnost liberálové – bílí heterosexuální muži?

Odrazím se od textu Jiřího Soboty v Respektu s názvem Pravdu mám jenom já – Proč se společnost rozpadá na stále menší skupinky, které se vzájemně nesnesou. Autor zevrubně analyzuje problém rozdělování společnosti. Na jednu stranu přináší řadu důležitých a podnětných postřehů. Na druhou stranu s odkazem na novou knihu politologa Francise Fukuyamy (Identita: Požadavek důstojnosti a politika nenávisti) usuzuje, že příslušníci různých menšin přehánějí své úsilí o specifické uznání, kvůli čemuž se vytrácí vnímání celku a pocit pospolitosti.

To je podobně mylná a z hlediska soudržnosti společnosti a platnosti demokratických principů nebezpečná argumentace, jako když voličům SPD přivedeným na dno exekučním byznysem vyčítáme jejich volební preference. V prvním případě jde o zpochybňování nároku všech lidí na důstojnost zaručenou Listinou základních práv a svobod, ve druhém případě o zpochybňování ústavního práva na svobodné volební rozhodnutí.

„Zdá se, že soudržnost společnosti je méně samozřejmá věc, než se mohlo dříve, tváří tvář ideologickému nepříteli, zdát,“ píše autor. Mám potřebu jej doplnit a upřesnit: než by se liberálovi – bílému muži mohlo zdát. Pro české Romy například jistě není pocit nesoudržné společnosti novinkou posledních let. Jiří Sobota napsal dobrý text, ale slepoty českého liberála se přitom nezbavil. Není snadné přiznat si to, ale v jednom ohledu zastávají voliči Tomia Okamury či Miloše Zemana demokratičtější postoj než mnozí čeští liberálové.

Vraťme se teď ještě na chvíli k Fukuyamovi. Jeho první zásadní kniha Konec dějin a poslední člověk z počátku devadesátých let minulého století byla tehdy mnohými chápána jako prohlášení, že západní liberální kapitalismus té doby je nejracionálnějším a vlastně konečným systémem uspořádání společnosti. Tento výklad silně rezonoval s náladou znovu se osvobozující východní Evropy. Ačkoliv to autor ani tenkrát takto jednoznačně nemyslel a dnes své teze dále zpochybňuje, v mentalitě naší společnosti, kde hrají tužby větší roli než argumenty, sen o konci dějin stále žije.

Voliči neliberálních stran či politiků z vlastní zkušenosti totiž vědí, že pro ně žádný konec dějin nenastal. Jsou tak vlastně mentálně napřed před liberály, kteří se ke staršímu Fukuyamovu textu stále upínají.

Uvíznutí českých liberálů v konci dějin nám brání ve vývoji. Jsme slepí vůči

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější