MILAN BLAHYNKA

Na záložce výboru z poezie Josefa Peterky Bez definitivy se inzeroval poslední z proponovaných devíti svazků „volné knižní řady“, která měla představit „devítihlavou básnickou generaci“ autorů narozených v letech 1939-1952, výbor z poezie Petra Skarlanta Mezi pohlazením a vzlykem. Onen „profilový výbor“ ohlašovala rok na to Průzkumová verze edičního plánu nakladatelství Mladá fronta na rok 1991 už i s rozsahem 200 stran a cenou 20 Kčs. Skarlantův výbor měl snad vyjít podle úsloví „nejlepší nakonec“.

Anotace titulu uváděla, že Skarlantův „výběr charakteristických veršů“ z víc než deseti jeho sbírek „znamená zajímavou poetickou kroniku času a výpověď o člověku, který nikdy neváhal vložit se do života naplno“. Od iniciátora knižní řady výborů Jaromíra Pelce jsem se dověděl, že básník vybral do knihy i pozoruhodné verše z let před svou prvotinou. Na vydání jsem čekal marně, nikdy nevyšla, a když jsem se ptal básníka proč, vždy se to nějak zamluvilo. Snad to jednou prozradí sám.

Proč nevyšel výbor ze Skarlanta, to je záhada nemenší než nevydání výboru ze Šimona, vždyť ani jeden ani druhý nebyl v době razantní revize edičního plánu Mladé fronty obecně žádná persona non grata. Skarlant pracoval v redakci poezie Československého spisovatele, kde mu roku 1989 vyšla sbírka Vrať mi ráj a s vročením 1989 v únoru 1990 další sbírka Divadlo milenců. Tu uzavírá místo doslovu interview Ladislava Vereckého s autorem sbírky, který si pochvaluje aktuální možnost básníka:

„Konečně poprvé v dějinách může psát jen o lásce. Je to málo? Konečně je osvobozen. Když začne psát o lásce, musí být i filozofem, lékařem, historikem (…). Být spisovatelem znamená být úhrnem, posledním univerzem, někým, kdo sjednocuje, co rozkouskovaly vědy. Specialisté se už mezi sebou nedomluví. Básník se ale musí domluvit se všemi specialisty. Je specialistou na to společné, co zbylo.“

(Skarlant tu přisuzuje básníkovi, poezii, právě to, co Milan Kundera románu.)

Na jednu z posledních otázek, co je pro básníka nejdůležitější, Skarlant odpověděl, že „objevovat rozpory a vyjadřovat je. Převádět rozpory úzce osobní na společenské. Ty společenské, kterými žije národ, převádět na osobní. Hledám v sobě obraz doby a v zrcadle epochy svou vlastní tvář“.

Po tomto vyznání radosti z osvobození básníka, po úvaze, že čtenáři „potřebují básníka, aby jim odhalil krásu i v moderním životě, vyrovnal člověka se smutkem, dodal mu odvahu a hluboké vytržení, podnítil jeho snění a vzpomínky, smířil ho se stářím a uchovával mu mládí“, po poznámce, že „básník dodává životu ztracenou harmonii“, Skarlant po celé čtvrtstoletí nevydal žádnou novou knihu poezie. Pravda, romány Věk prodejnosti (1994) a Věk rozkoší (1999) psal básník a je to poznat.

Pravda, Česká televize vysílala v roce 2002 v přednesu Luďka Munzara a režii Stanislava Vaňka Skarlantovu báseň o 22 obrazech Alpská symfonie Richarda Strausse (vyšla 1999 jako bibliofilský tisk), téhož roku vydala Lyra Pragensis bibliofilsky Skarlantovy sonety Tajný plán Prahy, roku 2000 vyšla dvojjazyčně (francouzsky a česky) Minuta proti staletím, ale až roku 2014 se objevila nová kniha Skarlantovy poezie Mezinárodní expres Potěmkin.

V rozhovoru s nakladatelem Jiřím Tomášem (opět místo doslovu), říká básník o sobě, že je „plachý a tichý“. V době, jež „odhodila poezii jako nepotřebnou“ (stále cituji rozhovor lepší než nejlepší doslov) a při poznání, že „neexistují netotalitní systémy“, když přece „vláda peněz“ není „méně bezohledná než vláda jedné ideje“, je to přiznání k povaze ne zrovna šťastně vybavené do světa tvrdých loktů a knižního trhu přesyceného brakem.

Nicméně Skarlantovi, jehož „teď“ (a to teď trvá už dlouho) „nejvíc přitahuje román“, podařilo se neztratit se ani na neúprosném trhu a mohlo se už zdát, že až na pár bibliofilií už zcela přešel k románu jako někdejší básník Člověka zahrady širé. Zřejmě se mu však zastesklo po poezii, „duchovní svobodě bez předsudků“, po poezii, jejímž základním způsobem je verš, a téměř po dvou desítiletích přišel se sbírkou básní (některých v próze), která v něm zrála, jak prozrazuje citovaný rozhovor, od roku 1988.

Tehdy si na Rusi objevil Potěmkina, stavitele kulis pro carevnu. Roku 1989 pocítil pařížskou La Défense jako „Potěmkina modernosti“, jako kulisu pro demokratické davy turistů. „Všepotěmkin“ dal by se nazvat svět v optice Skarlantovy sbírky hořké a trpké, a přece neskličující, „jen“ tázavé. Poslední sloka v knížce se táže: „Jsem ryba bez vody, dusím se topen vzduchem, / co mohu vykřiknout, já ryba, do ticha, / co mi chtěl Stvořitel v prázdném vesmíru hluchém?“

Ve vesmíru ztichlém jak před bouří křičí i tichounké verše zděšení nad stíny a kulisami, iluzemi. Některé básně jsou datovány (1969, 1992, 1996, 1998), jiné se datují do devadesátých let samy textem: „Jsou plné bordely / a prázdné kasárny. / Nový svět svobody / pro staré prasárny.“ Prasárny a bordely trvají, ale kasárny se už i u nás mají zas zaplnit. Už Konečná v závěru prvního oddílu Houpeš se v tenké síti křičí: „Kdo už procit, / křikem oněmí.“

Skarlant nazírá paradoxní svět nezkresleně díky ovládnutí umění básnického paradoxu. Jeho Léto 1947 je obecně známé „palčivé horké léto, léto bez vody“, a právě „v tom létě pramení všechna“ jeho „poezie“, která vidí Potěmkina všude, i na Bítově, projektovaném jako pokus o záchranu poezie, a je nejsilnější tam, kde prohlédá naděje v lepší budoucnost světovou i českou, jako samé iluze; „ó Čechy jsou mi blízké“, ubezpečuje kníže českého ministra, „ti realističtí a věcní Češi (…) potřebují mé kulisy“.

Mezinárodní expres Potěmkin je komponován jako dialektická triáda. Ve své střední části Doktor kulis a bran zpochybňuje zdánlivě Konečnou z první části: titulní doktor kulis, iluzí a zdání si v lásce vede tak zdatně, že se mu od mladé ženy dostává ujištění: „vy nejste pouhým stínem.“ Mladá žena je vděčna za iluzi lásky; snad až zbytečně polopatě se to poznání o relativní užitečnosti iluze potvrzuje názvem jedné z dalších básní: Opravdová radost plyne i z neopravdového.

Třetímu syntetizujícímu oddílu Maškarní ples už toto prozrazení principu dnešní potěmkiády neubírá naštěstí na naléhavosti. A je na tom maškarním plese, který otvírá „Lež v masce pravdy“ také básník? Jak by nebyl. A pod jakou maskou? Pod jakou jinou než tichého a plachého melancholického pochybovače i o sobě.

Ve svém nemilosrdně kritickém pohledu na přítomný svět a ve skeptickém výhledu do budoucna souzní Skarlantova poezie s tím, čeho se dobírá sociologie a filozofie (Žižek, Keller, Bělohradský), která pronikavě analyzuje stav současného světa a ničeho si neslibuje od budoucnosti; nemá po ruce, a tedy nemůže slíbit žádné reálné východisko. Souzní však i s dnešní poezií generace, k níž básník stále patří.

A která nesdílí žádné iluze o světě, do něhož byla vržena, ani nepěstuje žádné iluze o možnostech poezie v něm a o svých silách. Ale nevzdává se.

To dokázal svou – zatím poslední – jedinečnou sbírkou Nezval v Lucemburské zahradě (1917), o níž čtenáři LUKu vědí z nadšené recenze Skarlantova zpráva z nového světadílu (LUK 48/2017).

Kapitola z knihy Milana Blahynky Byla jednou jedna… básnická generace takzvaných pětatřicátníků /dissertatio apologetica/