RECENZE: Málo sněžného pluhu. I tak se Liam Neeson tarantinovsky mstí

Ne každý remake musí být nutně špatný, přesvědčuje Mrazivá pomsta, třebaže spíše než o předělávku jde o věrnou kopii. 

8 fotografií

Včetně hlášek o stockholmském syndromu či mezititulků v podobě křížků se jmény mrtvých, kterými minule Stellan Skarsgard, nyní Neeson v roli mstitele syna zabitého drogovou mafií zásobují ryby ve velkém.

Paradoxně právě hvězdný herec snímku škodí. Nikoli svým ustáleným výrazem, ale kvůli nedávnému přiznání, že před lety zvažoval rasově zabarvenou odvetu za dívku znásilněnou černochem. Načež se zjevily výzvy, aby diváci na „Neesonovu“ Mrazivou pomstu nechodili.

Za oprávněný bojkot novinky přitom stojí leda její úvodní část, rozvlekle melodramatická, v níž se spořádaný občan mění v mechanickou mlátičku postupující od jednoho grázla k druhému až k ústřednímu padouchovi. Únik z modelové stavebnice tu poskytují pouze podmanivé scenérie bílého nekonečna včetně ledových vodopádů, i když si člověk stýská, že sněžný pluh coby originální nástroj spravedlnosti by měl dostat slovo častěji.

Černý humor typu Pulp Fiction: Historek z podsvětí se probouzí pomalu, ale když zavládne, jako by člověk přepnul mezi programy. Najednou se hraje úplně jiný film, odnož gangsterských poloparodií, kde místní policie náladově připomene Fargo a válka gangů komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku! Vůbec nejveselejší nápad poskytli původní obyvatelé Ameriky, jejichž prostřednictvím, díky záměně hotelové rezervace s indiánskou, režisér ironizuje politickou korektnost.

Samozřejmě Mrazivá pomsta svůj žánr pouze účelově plní, neobohacuje. Ale to ještě není důvod, aby doplácela na hercovu upřímnost.