Ze své lednové návštěvy Bystřice pod Hostýnem jsem si přivezl tři věci. Katalog značky TON vážící přesně 1100 gramů, balíček s graficky perfektně zpracovaným nápisem „Ohnout, nebo zlomit!“, který navádí k vyzkoušení Thonetovy legendární metody ohýbání zdánlivě neohnutelného, a také touhu pořídit si do bytu Hoop - mísu od Olgoj Chorchoj, která v sobě kombinuje um českých sklářů značky Bomma a zručnost mistrů ohýbačů z bystřické továrny.
Značka TON získala letos již druhou cenu Red Dot. Tentokrát bodoval box Collection |
TON je ale především firma vyrábějící sedací nábytek z ohýbaného dřeva. Vstupní branou do tamního výrobního závodu se pro mne stala vila Thonet postavená v roce 1873, v níž do 40. let minulého století žili potomci Michaela Thoneta, jenž značku založil. Dnes se zde nachází showroom společnosti. Její bílá fasáda kontrastuje s nedalekým opuštěným osmipatrovým panelákem, kam se před lety do rodiny zaměstnanců místní továrny narodila i PR manažerka Magdalena Řiháková. I ona je důkazem, že je místní továrna důležitým zaměstnavatelem v rámci celého regionu. V současné době totiž TON zaměstnává osm stovek lidí, a i když jich v dobách největší slávy byly až dva tisíce, stejně jde o úctyhodné číslo.
  |
K němu je nutné připočíst ještě jména designérů, kteří nábytek TON navrhují. Jedním z posledních na seznamu je Lucie Koldová, která pro TON navrhla křesílko Chips, inspirované oblými tvary slavných amerických brambůrků Pringles. Na seznamu designérů však můžete najít i takové veličiny jako italské studio E-ggs podepsané pod sérií oceňovaného nábytku Leaf, Alexe Guflera stojícího třeba za jednou z nejprodávanějších novodobých židlí Merano nebo izraelského velikána Arika Levyho, jehož kolekce sedacího nábytku Split je ozvláštněna ručně ohýbaným rozštěpem masivního dřeva, který ohýbačům při vývoji způsobil nejednu vrásku na čele.
„Máme štěstí, že jsme pod neustálou palbou designérů z celého světa, kteří nám posílají své návrhy,“ vypráví mi ředitel marketingu Jan Juza, jenž se na výběru spolupracovníků z řad světoznámých designérů podílí. Podle něj však slavné jméno není zárukou toho, že se návrh promění v úspěšný produkt. „Pro designéry je důležitá osobní zkušenost z naší továrny. Zrovna nedávno jsme se zapojili do projektu časopisu Wallpaper*, který dává dohromady výrobce a designéry za účelem vzniku nových produktů. K nám přiřadili singapurského designéra Gabriela Tana, který nám ještě před návštěvou Bystřice poslal návrh na výrobu obrovského iglů z ohýbaných překližek. Po exkurzi v továrně však svůj návrh přehodnotil a vznikla série drobných doplňků na stůl,“ vysvětluje Jan Juza.
Živoucí legenda
Bystřický výrobní závod je dnes nejstarší fungující továrnou na ohýbání dřeva na světě. Ostatně, bylo to právě tady, kde poprvé spatřila světlo světa slavná židle s označením „14“, kterou má TON dodnes ve svém logu. Nestabilita politické situace v průběhu dvacátého století však způsobila, že historie společnosti není z nejjednodušších a výše zmíněnou ikonickou „tonetku“ si dnes nárokuje více firem, než by se akcionářům bystřického závodu mohlo líbit (majoritním akcionářem je Čech - generální ředitel Milan Dostalík).
Podle Juzy jde však každá z firem stavějících na dědictví patentu Michaela Thoneta jiným směrem. Zatímco německý Thonet kombinuje dřevo s kovovými prvky a polský Paged se soustřeďuje na nižší cenovou hladinu, český TON se snaží o vysokou kvalitu zpracování a současný design, v němž nad ostatními vyniká. Důkazem může být i celá řada ocenění včetně celosvětově uznávaných Red Dot Awards.
Kolosální kolos
Naše exkurze začíná ve skladu hranolků z bukového dřeva, které je pro ohýbání asi nejvhodnějším materiálem. Ty nejdelší mají až tři metry a jsou určeny pro výrobu ohýbaných houpacích křesel. „I když dřevo na povrchu vypadá dokonale, člověk na první pohled nikdy neví, jaké nedokonalosti ukrývá,“ říká mi Jan Juza s tím, že jen třicet procent z této masy bude nakonec sloužit zákazníkům - většina materiálu se promění v odpad, který zde následně zpracovávají na dřevěné brikety.
„V každé fázi roku se dřevo chová jinak. Záleží na tom, jestli je zima, teplo, sucho - nebo naopak vlhko. Než se hranolky dají napařit do pece, musí mít určitou vlhkost. Podle toho se buď suší, nebo kropí,“ popisuje procesy, které předcházejí samotnému zpracování, a dodává, že i kvůli tomu trvá zaučení ohýbače rok. „On se to sice naučí za tři měsíce, ale aby se stal skutečným odborníkem, musí se dřevem přijít do kontaktu v různých fázích roku,“ líčí Jan Juza.
To už však vcházíme do obrovské haly, která svou velikostí připomíná hangár pro několik letadel. V první fázi výroby se tu opracovávají hranolky, které se na obrovských strojích buďto lehce začistí, nebo se z nich udělá kulatina. Odtud pak putují do speciálních pecí, kde se napařují na vysokou teplotu. Ve vzduchu je díky tomu cítit teplo a vlhko. Tato operace zabere zhruba jednu až dvě hodiny - podle tloušťky dřeva.
Bezprostředně po vytažení z pece pak přijde na řadu ohýbání. O méně složité ohyby se starají vysokofrekvenční lisy, které fungují na stejném principu jako mikrovlnná trouba. Ohnout dřevo však dokážou jen do jednoho směru. Složitější ohyby do několika směrů je nutné dělat ručně. Tato technologie ohýbání je stejně stará jako továrna sama. „Dřevo se napaří a chlapi ho dají do forem, ve kterých se pak čtyřiadvacet hodin klimatizuje,“ popisuje práci ohýbačů Pavel Hlava, který zdejšímu patru šéfuje. Abych celou věc lépe pochopil, uvazuje mi zástěru a na ruce mi navléká silné rukavice. Ohýbači už pracují bez nich, na horké dřevo jsou zvyklí. Okamžitě si uvědomuji, že nejde o nijak snadnou práci. Na napařeném dřevě se označí střed a první svorkou se upevní k formě. Následně za pomoci druhého kolegy ohýbám kulatinu do formy a průběžně ji fixuji dalšími svorkami, přičemž každá z nich váží několik kilo. Adrenalin způsobuje, že ztrácím pojem o čase.
Ohýbání jedné kulatiny do formy mi zabralo zhruba pět minut. Kdybych byl ještě pomalejší, celý proces nebude možné dokončit, protože po určitém čase napařené dřevo ztrácí svou ohebnost a může prasknout. Stejně tak je důležité ohýbat dřevo správným směrem, protože akci je možné provést jen jednou. Když se do formy netrefíte, druhá možnost není. Zmetkovitost v ohýbárně je prý zhruba 15 procent. Já měl štěstí, takže stačilo se na výtvor jen podepsat - a v duchu politovat člověka, který na mnou ohnutou část židle jednou usedne.
Další část haly je určena k sušení, dřevo tady ve formách odpočívá 24 hodin a později, po vyndání z formy, ve speciálních klimatizačních komorách ještě dalších 14 dnů. Důležitá je přitom specifická teplota i vlhkost vzduchu. Pak už jednotlivé díly putují do další části výroby, kde se klasicky brousí, řežou nebo čepují. Cestou potkáváme řadu ikonických tvarů, jež už začínají připomínat slavné židle.
Druhé patro obrovské haly pak slouží ke kompletaci a povrchové úpravě židlí. Po celém obvodu nám nad hlavami jezdí židle zavěšené na hácích, které se nostalgicky loučí s továrnou, než budou zabaleny do krabic a expedovány do světa. Celá scéna působí impozantně, jako by byla součástí nějakého filmu Wese Andersona. Míjíme vany na moření i dělníky, kteří židle ručně kompletují. Také díky nim se dá o každé židli říci, že jde o originál. Dřevo totiž neustále pracuje.
Je vtipné pozorovat, jak zaměstnanci sedí na stejných židlích, které pak coby designové ikony budou zdobit luxusní restaurace, hotely či domovy milovníků designu po celém světě. Jak pokračujeme nekončící továrnou a pozorujeme práci čalouníků a lakýrníků, kteří mimochodem po experimentu s roboty opět nastoupili na svá místa (lidská práce je v detailu přeci jen preciznější), dozvídám se, že židle ze zdejší továrny mohu potkat i v tramvajích, kavárnách Starbucks po celém světě nebo v domovech pro seniory, kam TON navrhuje speciální sérii polohovatelného sedacího nábytku. Jak mi potvrzuje Jan Juza, TON tak reagoval na díru na trhu, kde doposud chyběl funkční a designový nábytek pro seniory.
Ještě než halu opustíme, míjíme malou místnost, kde se laserem do dřeva vypaluje logo TON, ale i další drobné nápisy, jež si mohou zákazníci na své výrobky poručit. Cestou zpět do vily pak míjíme nádhernou cihlovou industriální budovu, po níž by developeři v New Yorku či Londýně chňapli všemi deseti, aby ji mohli přetvořit v luxusní loftové bydlení. Jedná se o starou výrobní halu, kde vznikaly fotografie pro výše zmíněný katalog. A mimochodem, v tajuplném balíčku se ukrývaly špagety. Kdoví, možná to byla právě tato italská těstovina, která Michaelu Thonetovi vnukla onen nápad zkusit ohnout dřevo…
