Jméno Zdeňka Sýkory (1920–2011) bývá spojováno především s tzv. liniovými obrazy. Zmíněná instalace se těmto dílům nevyhýbá, ale také je nepreferuje, o to větším překvapením pro návštěvníky je. Zvolená koncepce klade důraz na méně známá (a na první pohled i méně pádná) fakta, bez nich by ovšem Sýkorovo tvůrčí hledání nedošlo naplnění. Nejen prostřednictvím vystavených prací, ale především sérií soukromých fotografií se návštěvníkům otevírá Sýkorův intimní svět, který byl pro vývoj jeho tvorby určující.
Proslulé linie a struktury
Výběr exponátů nemohl udělat nikdo povolanější než jeho manželka a spoluautorka mnohých děl Lenka Sýkorová. V komorní retrospektivě se jí podařilo představit autora obrazů, plastik, grafik a architektonických realizací v kontextu všech důležitých událostí. Připomněla jeho kubistické obrazy ze 40. let i o desítku let starší postimpresionistické krajinomalby, které zůstaly ve stínu pozdějších novátorských děl.
Výstava Healing 2.0. V Meetfactory vás naučí, jak být zdravý v nezdravé společnosti |
Na retrospektivě samozřejmě nechybí ani již zmíněné Sýkorovy proslulé linie a struktury. Stále sice uchvacují silou jednoduchosti, pro častější uvedení a publicitu však nevyvolávají tolik emocí jako například obraz Středohoří (1984), Lounský chrám (1989), Ranská hora (1989) a další.
Výstižně jsou zachycena také 60. léta, dokládající Sýkorův přechod od malby krajiny ke vzniku geometrických kompozic. Zástupcem tohoto náročného tvůrčího období je například obraz Zahrada (se čtvercem) z roku 1960 nebo o rok později namalované plátno Kompozice – oranžová a modrá.
Fotografie ze začátků
Pro veřejnost jsou však největší zajímavostí dosud nepublikované fotografie. Dokumentují Sýkorův osobní život spojený s tvůrčím úsilím autora, připomínají jeho vztahy s jinými umělci a spolupráci s manželkou Lenkou. Pod každým snímkem je uveden text, obsahuje datum, okolnosti vzniku a souvislost se zrodem některého obrazu. Na jednom ze záběrů je Zdeněk Sýkora se svými kamarády z Loun – malíři Kamilem Linhartem a Vladislavem Mirvaldem, začátkem 50. let s nimi často maloval v údolí za městem.
Zde například vznikl Sýkorův olej Strom, v dalších letech obraz Krajina. Objevné je také zveřejnění uměleckých začátků Zdeňka Sýkory nikoli jako malíře, ale jako fotografa. Ukazuje se, že jeho pozdější průkopnictví při zapojení počítače do procesu vzniku obrazu nebylo jediné. Avantgardní je i podstatně starší Sýkorova metoda při vytváření fotografií – spojení dvou negativů do jedné kompozice, kterou použil také v roce 1943 pro ilustrace knihy básní Kamila Linharta nazvané Někam jít.
Zdeněk Sýkora – Moje příroda Kurátorka: Lenka Sýkorová Galerie Zdeněk Sklenář, Praha, do6. 4. |
