Jeden z našich největších sběratelů veteránů a obchodníků Jiří Sudík: Většinou se nedá vydělat

Sběratelství autoveteránů je fenoménem dneška. Lidé se mají dobře a přemýšlejí, do čeho uložit peníze. Sny jim plní Jiří Sudík -– úspěšný obchodník

s novými i ojetými auty ve svém impériu Pyramida Průhonice, kde se zároveň baví restaurováním veteránů dovezených ze Spojených států, Kanady, ale i vybraných evropských zemí. V jeho prosklené galerii u dálnice D1 byste jich napočítali na 326 kusů. Z toho stovku na prodej. Mezi nimi cenná ferrari nebo lamborghini, ale i levnější fiaty. O každém z nich dokáže zaníceně vyprávět a těžko se s nimi loučí.

Zkušený obchodník se přitom nebojí ani umazat, denně sám vezme do ruky svářečku nebo stříkací pistoli. Baví ho klempířina, dokáže vyrobit karoserii z kusu hliníkového plechu. A v jeho kanceláři najdete popelník, u něj se totiž ještě smí kouřit. Svoje zvyky už měnit nehodlá. Například začít jezdit v elektrickém autě…

Vaše pracovní rozpětí je velmi široké. Jak vypadá běžný pracovní den?

Když to řeknu, manželka mě zabije. Vstávám v půl sedmé, pozdravím své dva psy a jedu do práce. Trvá mi to čtyřicet minut, což považuji za neskutečnou výhodu. Přestal jsem tím stresovat rodinu. Dokážu se uklidnit dřív, než dojedu večer domů. Vypustím páru. Jinak ráno přijedu do práce

na osmou a každý ví, že pokud mi sem vleze během prvních pětatřiceti minut, je špatný den.

Co v tu dobu děláte?

Dám si čtyři cigarety, dvě kafe, půllitr džusu, noviny a nohy na stůl. Pak seběhnu dolů a pozdravím všechny zaměstnance. Následně zalezu do dílny

a jsem tam do tří s občasným odbíháním k řešení e-mailů. To je to, co chci dělat. A pak přichází čas na podnikání. Tedy tabulky, zprávy a odpovídání nevrlým zákazníkům, že jsme jim u nás něco špatně udělali. V sedm se seberu a po dvanácti hodinách jedu domů. Zhltnu večeři, kouknu se na zprávy a začíná mi druhá směna, kdy volají zaměstnanci ze Spojených států a Kanady kvůli starým autům.

Shelby GT350R z roku 1965 se vrací do výroby! Oživují ho bývalí pracovníci firmy

To znamená, že stále firmu řídíte sám?

Dohlížím na její běžný chod. Devadesát procent exekutivy už ale řídí vyšší management. Ponechal jsem si právo veta a rozhodování o hlavních

záležitostech. Pro sebe si nechávám řešení spokojenosti zákazníků.

Proč to děláte sám coby majitel společnosti?

Chci, aby sem zákazníci rádi jezdili. Což není v současné době jednoduché. Zejména s ohledem na lidi, kteří se k nám nyní hlásí. Sehnat kvalitní zaměstnance je dnes nemožné.

Veterány ke koupi také hledáte sám, nebo máte specialisty?

Někdy se stihnu podívat ještě v práci na aukce a inzeráty. Mám na to ale jinak specialisty. Hlavní sídlo máme v Temecule v Kalifornii, což je na půli

cesty mezi San Diegem a Los Angeles. Sokolíci ráno vyrazí do éteru a jedou, po půlnoci je tam kolem dvou odpoledne, což je tak akorát, a začnou mi volat videohovory. Třeba předevčírem mě vzbudili v půl třetí ráno, z čehož je manželka nadšená. Do čtyř jsem v polospánku a pokoj mi dají od čtyř

do půl sedmé. To se děje nonstop i o víkendech.

Máte pocit, že se víc bavíte, nebo už víc pracujete?

Naštěstí mám pocit, že se ještě víc bavím.

Uvažoval jste o tom, že byste i nákup veteránů delegoval a jen si vyzobával zajímavé případy?

Rád bych to aspoň částečně předal. Ale bohužel jsem nenašel člověka s tak širokým záběrem. Je toho tolik, co musíte vědět. I já jdu ve dvě v noci do své knihovny, vytáhnu jeden z asi šesti tisíc svazků odborné literatury a něco si vyhledám. Nekupuji hlavní proud jako mustangy, camara či corvetty, ale vybírám pro zákazníky ojedinělá auta na okraji výrobní řady. To je typické zrovna u amerik.

Porsche má nový byznys: V klasických autech vidí zlatých důl

Vždyť právě tam auta vznikala ve statisícových sériích…

To je právě naprostá hloupost, kterou si lidé myslí. Každá automobilka v koncernu měla dva tři nosné modely, které vznikaly ve statisících ročně. Ale

pak existovaly okrajové modely, které jsou skoro stejné, ale vyrobily se jich jen stovky kusů. To jsou nicotná čísla i proti tomu, co chápeme v Evropě

za vzácné.

O jakých číslech mluvíme?

Třeba když někdo řekne, že má ojedinělý fiat, a přitom se ho vyrobily čtyři tisíce. Já mám třeba speciální imperial z roku 1959 a vyrobili jich 622.

Důležité je v takových případech se nespálit. Prodávající vám běžně deklarují, že mají speciální model. A přitom jde o obyčejný sériový kus.

Spálíte se často i vy coby zkušený obchodník?

Jedna ku deseti.

Prodávám Čechům

Kdo je vaším zákazníkem?

Musel jsem si srovnat v hlavě, komu chci auta prodávat. Necílím na evropského zákazníka, ale českého. A ten je schopen akceptovat cenu do tří set

padesáti tisíc korun. Z toho vyplývají modely a stavy obchodovaných aut. Většinou je to ale naprosto normální, zaměstnaný člověk. Často není ani

podnikatel a jen si dopřává svůj dětský sen.

Ford Mustang v podobě slavné Eleanor je zpět! Kolik stojí?

Opravdu jen tři sta padesát tisíc? Čekali jsme dražší.

Pak je velká díra a začínají auta nad jeden a půl milionu. V částce mezi tím se obtížně prodávají. Je tady skupina lidí, kteří chtějí absolutně dokonalé

auto s rodokmenem, a neváhají za něj zaplatit částky daleko vyšší v jednotkách milionů.

Tři sta padesát tisíc je docela málo, když uvážíme náklady na dovoz po státech, přepravu po vodě a proclení v Evropě. Jaké jsou fixní náklady?

To je moje know-how. Ale prozradím, že vzhledem k dováženým objemům a letitým partnerstvím jsme schopni dostat se na velice zajímavé hodnoty, které to umožňují.

Je to dnes těžší než dřív?

Fyzicky dovézt auto do Evropy složité není. Tam vám ho naloží do kontejneru a až ke dveřím doveze přepravní firma. Těžké jsou na tom ale věci okolo. Zejména dostat auto ke kontejneru.

Co na tom může být tak složitého?

Teď třeba řeším auto v Novém Mexiku. Koupil jsem tam slušné camaro za dobré peníze po telefonátu a prohlédnutých fotografiích. Moji zaměstnanci zadali požadavek na burzu odtahovek, že chceme auto přivézt do skladu v Los Angeles. Už jsme na trojnásobné částce, která se platí běžně za míli, a měsíc se nic neděje. Až jsme zjistili důvod. Nové Mexiko je totiž z větší části indiánská rezervace, a abyste se tam jako neturista dostal, potřebujete povolení. Jenže na vývoz auta už jsou čtyři. To vám ten pašík, ten indián s pérem za kloboukem, neřekne. Takže mám v Novém Mexiku

auto a nevím, jak ho odtamtud dostat. Žádná odtahovka tam nechce, protože nemá glejt. A my tam nemůžeme, protože nemáme tu odtahovku.

Bojujete často s americkými úřady?

Skoro pořád narážíme na zástavní právo, které není nijak viditelně vyznačeno v technickém průkazu. Jen jedno slovo leen. Může to znamenat malý dluh na technické kontrole až po velký typu exekuce na celý vůz. Američan vám takové auto klidně prodá a podepíše se na techničák, že to udělal. Naložíte tedy vůz do kontejneru, přijde celník a zakáže vám ho pustit do oběhu, protože dluh není vypořádán.

Co v takových situacích dělat?

Potíž je v tom, že nevíte, komu ten dluh zaplatit, v dokladech to není. Už jsem takhle koupil hodně vzácné auto s vědomím zástavního práva a skončil na zjištění, že společnost věřitele zanikla v roce 1978. To ale v Americe nikoho nezajímá. Celník vám řekne, že snad existuje nějaká nástupnická společnost, a někdo vám musí potvrdit, že je dluh smazán. Nakonec jsem to dohnal, ale zabralo mi to půl roku.

Je těžší sehnat kontakt, nebo je dohnat k vypořádání?

V Americe je kvůli ochraně osobních údajů složité sehnat ke společnostem bližší informace. Někdy se nedozvíte skoro nic.

Jak složité je tedy koupit v Americe ojeté auto?

V éře internetu je to naopak náramně snadné. Dnes je doba zlatých očí, kdy lidé přiběhnou a říkají, že tady našli krásné auto, a chtějí ho. Stojí třeba pět tisíc dolarů, tedy krát dvacet dva je to sto třicet tisíc korun. Takže paráda. Jenže administrativa s tím spojená může taky znamenat, že o peníze přijdete. A ne vinou toho, že by vám chtěl prodávající uškodit. Podvodníci jsou tam ale také.

Za volantem Tatry 2-603: Obdivovaná i zatracovaná

Narážíte na ně často?

Poznáte to podle inzerátu na krásné auto za levné peníze. Typicky třeba Mustang Fastback, který se běžně obchoduje ve velmi špatném stavu za patnáct tisíc dolarů. A vy ho vidíte za stejnou částku v krásném stavu. Je tam pouze e-mailový kontakt. Za vším jsou firmy, které pouze sbírají data. Databázi pak prodají někomu, kdo vás otravuje s nabídkou vysavačů. Byznysu to velmi škodí. Zákazníci v Evropě vám pak argumentují, že běžně vídají auta v krásném stavu za hezkou cenu. Nemají totiž šanci odhalit, že to nejsou pravé inzeráty. Dokonce existují celé servery s nabídkou autoveteránů, které jsou zfalšované. Když se pak bavíte s prodejcem, zjistíte, že auto už deset let nemá. Dokážete si představit, že jsou ty fotky deset let staré? Amerika je zničená kyberproblémy. Podvodníci už jsou ale i na českých serverech s auty.

Jak to funguje v aukcích, kde také nakupujete?

Tam se obchodují obvykle spíš dražší auta. Dají se tam ale koupit i levnější. Pak je ale otázka, na jakou aukci se dostanete. Buď se tam sejde hodně kupujících a nedá se koupit dobré auto, nebo máte štěstí a sejde se jich málo, takže auťák koupíte levně. Je to ale sázka do loterie, nedá se předjímat, za kolik se vůz dá koupit. Notabene vás akce skoro vždy vtáhne a koupíte auto v nadšení až do chvíle, kdy se proberete a začnete počítat, že jste třeba sto padesát tisíc přes limit prodejnosti v Evropě.

Kdybych se tedy teď rozhodl, že koupím v Americe veterána, mám vůbec šanci?

Velmi malou.

Není vlastně trh v Česku už nasycený? Má smysl vozit veterány z Ameriky?

Není nasycený, má to smysl.

Co je pravda na tom, že už jsou staré ameriky levnější v Evropě než ve Státech?

To je naprostá pravda. Mockrát jsem viděl v Čechách inzeráty za ceny, za které bych je v Americe v životě nekoupil. Jsou to často auta, která

mají lidé dlouho. Mnohdy i dovezená ambasádami, takže jsou u nás i dvacet třicet let. Otázkou je původnost vozu. V Americe už každopádně není šance za takovou cenu je sehnat.

Revology Cars nabízí stroj času. Shelby GT500 z roku 1967 vyrobený v současnosti

Fiaty kupují důchodci

Jak funguje v Čechách trh s veterány? Jsou zde překupníci se zlatými řetězy na trhu, nebo jde o džentlmenské obchody?

Myslím že džentlmenské. Je tady několik obchodníků, kteří to dělají poctivě. Nechci ani říkat, že to jsou konkurenti, většinou jsou to moji kamarádi.

Objevují se ale i kontejneroví dovozci, kteří mají strýčka v Americe a vidí za tím snahu o zbohatnutí.

Jde to vůbec?

Typicky koupí třeba čtyři Mercedesy SL, které tady stojí tři sta tisíc korun, ale tam je koupí za třetinu. Nejsou to obchodníci v pravém slova smyslu. Chtějí si jen přilepšit. Buď to vyjde, nebo ne.

Kolik je u nás těch skutečných obchodníků, kteří dovážejí auta dlouhodobě pro české zákazníky?

Tak osm deset, kteří mají velmi dobrou úroveň.

Změnil se i sběratel za posledních dvacet let? Říká se dnes, že už to není znalec, ale investor, který vyměnil hraní golfu za společenské vyjížďky veteránem…

Lidé, do kterých byste to vůbec neřekli, jsou dnes ochotni utratit obrovské peníze za staré auto. Narážejí ale třeba na to, že se musejí poradit s manželkou. Nebo mají malou garáž, kterou jim před lety postavil socialistický architekt na škodovku stodvacítku. Spousta lidí by chtěla vlastnit veterána, ale nemají ho kde mít.

Slavné dobové testy: Co by redaktoři vylepšili na Tatře 2-603?

Liší se něčím kupující evropských a amerických aut?

Třeba Fiaty 124 si kupují výhradně důchodci. Typicky říkají, že to měli oni, soused, nebo to viděli v tuzexu. Pro Ameriky je tady často fenomén otec-syn. Když je klukovi dvanáct čtrnáct let, chtějí si koupit ameriku, aby ji doma v garáži zrenovovali.

To je přece chvályhodná myšlenka, ne?

Naopak. V takových případech musím jít často proti svým obchodním zájmům a lidem obchody rozmlouvat. Dal jsem si totiž odlišné prodejní krédo než u nových aut. Tam lidem musíte tvrdit, že když si dnes nekoupí nový vůz, zítra už nebude. V případě veteránů jim naopak domlouvám, aby si vše dobře rozmysleli. A pokud přijde otec se synem s projektem první ameriky a hned jdou ke cadillaku, rovnou jim říkám, aby si takové auto nekupovali. Jen sundat přední nárazník znamená sto padesát šroubů a tři dny práce ve dvou lidech.

Myslíte, že by to nezvládli?

Ne, to je pro někoho zkušeného. Když si koupí golu v nějakém bauhausu a auto rozeberou, za čtrnáct dní z toho máte holou kastli a dvacet krabic. Jenže tím to auto skončilo. Už ho nikdo nesloží dohromady.

Co jim místo toho poradíte?

Kupte si jednodušší model, který má čtyři dráty dopředu i dozadu a je to ve vašich silách. Nebo auto v lepším stavu, kde jeden víkend něco sundáte, přes týden dáte pozinkovat a další víkend zase složíte. Ale rozebrání do šroubku nedoporučuji.

Nakupují u vás zákazníci, kteří i tohle sami dokážou?

Samozřejmě, už mají několikáté auto a dokážou pracnost odhadnout. Například vědí, že když ze sedačky lezou péra, sice to vypadá strašně, ale nic tomu vlastně není. Čalouníkovi je to přece úplně jedno, stejně musí sedačku celou opravit. Takový kupec už to dobře ví. Hledá všechny lišty a jde cíleně po důležitých komponentech, které se špatně shánějí. Nekouká na celkový vzhled, který se stejně změní renovací.

Takže se zvedá i úroveň kupujících?

Velmi. Mnoho z nich hledá cíleně jeden model a rok výroby. Dokážou se s vámi o tom na vysoké úrovni bavit. To je také důvod, proč za sebe stále nemám náhradu. I když neříkám, že jsem všeználek, musím s nimi být schopný komunikovat na nějaké úrovni.

První byla simca

Vzpomenete si na prvního veterána?

To bylo auto, se kterým jsem jezdil do školy. Simca 1301 Special.

Jak často si sám vyjedete veterány?

Velmi málo. Jsem takový neortodoxní veteránista. Mám i doma osm aut v garážích. Ve čtvrtek mě v práci popadne nadšení, že si na víkend půjčím veterána a pojedu domů. Zblázním půlku renovační dílny, a když přijde pátek sedmá večer, říkám si, co když mě to auto někde nechá. Vždyť chci v sobotu na nákup a nemá to ani zamykací dveře. Sednu si tedy do moderního auta a jedu tím. Druhý den se mě ptají, proč jsem zase nikam veteránem nejel. To se stane asi tak devětkrát za léto.

Takže se příliš nesvezete…

Mně asi stačí jen ty veterány kupovat. Největší uspokojení je pak vracet jim život. Je to jak s chlapem, co dobývá ženskou. Jakmile auto vykřesám, už mě nebaví a odložím ho do kouta.

Proč říkáte, že si auto půjčíte? Vždyť je přece vaše?

Takhle to má striktně odděleno můj finanční ředitel. Vždy, když přijde faktura, zeptá se mě, zda je to pro mě, nebo na obchod. Vždy musím zalhat,

že vše je na prodej. Potom přijde za půl roku a ukazuje mi auta, která měla být na prodej. Vymlouvám se, že jsou pěkná a něco s nimi ještě vymyslím. Chce po mně prodat aspoň půlku z nich.

Kdo nakonec zvítězí?

Uhádám jedno ze čtyř. Jsem prostě hamižný, a hlavně se zamiluju do každého vozu, který koupím. Nechápu auta jako drahá a levná, ale jen hezká

a ošklivá. Jenže já kupuju jen ta hezká. Byl bych určitě úspěšnější obchodník, kdybych kupoval jen vozy hlavního proudu, které se mi ale tolik nelíbí. Můj prvoplánový cíl totiž není obchod, ale naplnění chlapského snu. Jako přidanou hodnotu se snažím plnit je i svým zákazníkům. Ročně prodám jen do sta aut a chci, aby to tak zůstalo.

Uživily by vás jenom veterány?

Ne, v Čechách to nejde. Ale uživí to platy lidí, co auta renovují, a zaplatí účty za topení, kde mám sbírku. A to mi postačuje. Ale za pět let vám to na nové ferrari nevydělá.

Kupte aspoň pětimetrové auto!

V čem dělají lidé chybu, když shánějí veterána?

Úplně nejčastější je, že si kupují naoko krásná auta. Jsou jednorázově přelakovaná, vylepšená, aby dobře vypadala. A platí zbytečnou práci, kterou

stejně jednou předělají. Ale nedivím se jim. Neumí si pod projektovým vozem představit výsledek. Někdy je za tím i strach a jdou do středního proudu aut, která jsou na pohled zrenovovaná. Výsledkem pak je, že nám sem jezdí vozy s prorezlými blatníky, kde jsou díry zalepené tmelem a plechovkou od coca-coly.

Jaká je tedy vaše rada?

Buď si kupte dobrý projekt, nebo dobré původní auto, na kterém je to vidět. Či špičkově zrenovované. Ale to mezi tím je největší riziko, kde můžete přijít o peníze. A nehledejte pod slovem veterán investiční příležitost.

Proč? Vždyť se zhodnocuje časem…

Jen pět procent celého portfolia obchodovaných veteránů je investiční příležitostí! Všechno ostatní jsou normální auta, která mají asi stejnou cenu jako byt, rostoucí na ceně za pět let o dvacet procent. Jenže vy v něm nebydlíte, protože to je investice.

Opravdu jen pět procent?

Kdyby to bylo tak výhodné, banky mají hangáry plné aut a čekají na zhodnocení. To je iluzorní. I pěkné sbírkové auto vyleze o třicet procent za pět osm let. Jsou ale i výkyvy. Například vozy po známých osobnostech, kde jsou skoky o milion dolarů. Jenže k nim všichni vzhlížejí a odvíjí se od toho i trh. Obvykle se tak ale nechová.

Sbírka veteránů Jima Rogerse: Na prodej je více než 230 starých aut

To je nepochybně zklamání pro řadu čtenářů, kteří si mazlí svého veterána s výhledem zhodnocení…

Zhodnocení veteránů nafukuje i hodně článků. Lidé pak nemají v autech soudnost, co má v sobě potenciál, a co ne. Rozdíl je mezi chtěnou a skutečnou cenou. Když koupíte dobré auto, neměli byste na něm prodělat. Ale obecně platí, že v autě za tři sta tisíc nemáte hledat zhodnocení. To je slušné na jezdění a splnění snu. Ideální na to, abyste si vzal o víkendu cigárko, kávičku a umyl lak.

Tím jste přesně vystihl řadu veteránistů.

Vždycky se lidí ptám, na jak dlouho chtějí být o víkendu pryč od manželky. Když si koupí fiat, za hodinu mají s houbou hotovo a budou muset sekat zahradu. Zatímco cadillac mají na pět hodin a manželka vidí, že pořád myjí, a mají klid. Takže si kupte aspoň pětimetrové auto!

Teď je trendem nakupovat yougtimery z 80. let. S myšlenkou, že když nemám na veterána, koupím něco mladšího a zestárne to se mnou. Je to rozumná cesta?

Končím rokem sedmdesát. V mladších autech už se nevyznám. Americká ze sedmdesátek osmdesátek jsou nesbírková a nezajímají mě. Mám ale i pár mladších evropských modelů, hlavně porsche. Továrna udává, že je pořád skoro devadesát procent vyrobených aut v provozu. To je úžasné číslo, a přesto jsou za nesmyslné peníze. Otázka zní, zda cena vydrží, nebo ne. Já tomu nevěřím. V Americe porsche koupíte za polovinu než v Německu, i když bude mít nějaké mouchy.

Jak tedy hodnotíte astronomické ceny Tatry 603 nebo staré felicie?

Na Chocholouška. Absolutně nesmyslné. Nevidím důvod, proč by šestsettrojka měla stát před renovací půl milionu. Ale pokud se bavíme o hodnotě renovovaného auta za půldruhého milionu, už je to rozdíl a tu hodnotu to má.

Proč?

Jednoduše protože takhle velké auto levněji nezrenovujete. To je cena práce. Otázkou ovšem je, zda byly peníze účelně vynaložené. Ono totiž renovovat fiat a rolls-royce není zase takový rozdíl. Jenže přidaná hodnota po renovaci není stejná. I když zrovna teda rolls je docela normální auto, běžný veterán. Relativně levné auto.

Nechci se stát jezevcem

Nechystáte se přece jen vše převést na správní radu a užívat si veteránů?

Potřebuji si popovídat s lidmi, mně by to chybělo. Nechci se stát jezevcem a hamižnit si svá auta.

Připravujete na to syny?

Dospěl jsem do názoru, že nechci své děti zatížit sny svého otce. To jsem začal razit už, co se týká vzdělání. Neaspiruji na to, že je musí bavit auta.

Starší chce být právníkem, a pokud bude chtít, umožním mu to. Chci ale, aby je život bavil, nemusí mít vysokou školu za každou cenu. Může se stát, že firmu prodám a nebudu mít pokračovatele. Jsem s tím smířený. Když chcete mít pokračovatele za každou cenu, stejně to nefunguje.

Takže je k veteránům vůbec neberete?

Naopak. Staršímu synovi je osmnáct, od patnácti sem chodil umývat auta. Zrovna teď je tady na týden, protože má prázdniny a dělá v renovační dílně. Leští součástky a učí se. Záměrně chci, aby ho vedli cizí lidé. Aby tam nebylo zvýhodňování. Je běžný člen týmu se stejnými právy a povinnostmi. Nevím o něm celý den.

Máte sto čtyřicet zaměstnanců. Znáte všechny jménem?

Znám všechny. Ale moje maminka, které je osmdesát a dodnes zde působí jako mzdová účetní, dokonce zná i jména všech dětí a manželek. Což je

naprosto neuvěřitelné.

Baví vás ještě podnikání s novými auty?

Ne! Ale živí mě to a respektuji to. Byznys rozvíjím, ale současná situace na poli elektromobility, emisí a přísad do benzinu, co vše rozežírají, mě nebaví. Dealerství, prodej a opravy aut nemají budoucnost. Vidím ji velmi skepticky. Elektromobily z duše nenávidím. Řekl jsem si, že to do důchodu

překlepu už jenom s „benálem“.

Takže se u vás nikdy neobjeví?

To asi jo. Ale není to nic pro mě. Jsem strojní inženýr a vůbec elektrice nerozumím. Nejsem si doma schopen ani zapojit vypínač.

Máte ještě nějaký motoristický sen?

Těch je spousta. Ale prošvihl jsem Mercedes Gullwing 300, který jsem mohl v Itálii koupit, a nekoupil. Chtěl jsem slevu a šel na pizzu, že až se vrátím, prodejce ukecám. Dodnes si pamatuji, jak tam stojí chlápek s padacími kalhotami a štětkou na hlavě, zatímco auto nakládá. Je to dvacet let.

Byla to nejdražší pizza mého života.

Dají se ještě najít ve stodolách zapomenuté vozy?

Zrovna teď jsem koupil mercury, který stál přes čtyřicet let. Takových aut jsou mraky. V Evropě máte týmy lidí, bývalých prodejců, kteří mají seznamy

zákazníků a obcházejí je najisto. Hledají, až najdou.

Čeho si ze svých aut nejvíc vážíte?

Celé sbírky. Mám ji ucelenou a už mám skoro všechna auta, která jsem chtěl. Některá i vícekrát. Ale teď potřebuji udělat kardinální řez a nějakých se zbavit. Mám ovšem asi padesát vozů, které nikdy nechci prodat.

Okem autora: Těžce nakažlivé nadšení

S Jiřím Sudíkem by si měli pohovořit všichni to, co dokážou jenom nadávat u piva na nepřízeň osudu a závidět úspěšným. Za prosklenou fasádou s nablýskanými veterány si málokdo představí poctivou každodenní dřinu a protelefonované noci. Na marné debaty by stejně pan Sudík neměl čas. Hovoří výstižně a k jádru věci. I pokud mu v průběhu hovoru zvoní telefon, problém vyřeší stručně během tří vět. A to byste ho v impériu, které během čtvrtstoletí vybudoval, ani nepoznali. Pohybuje se v černém triku, před rozhovorem se musí omluvit, že jde zrovna z dílny, a má ruce od šmíru. Dokonce si pamatuje každé auto, které mu kdy prošlo depozitářem – včetně dříve nepříliš vzácného bavoráku z 80. let, který jsem od něj chtěl

před lety koupit. Dodnes si rvu vlasy, že jsem se včas nerozhoupal! S auty je to jako s koňmi – jestliže jsou z dobrého chovu, zvyšuje to jejich cenu. I když mi vysvětlil, že bych vlastně nevydělal. Nadšení pro věc je ale nakažlivé a jeho lidé kolem veteránů mají zřejmě práci snů.