Jan Kovářík nazval svou výstavu biologicky vegetativně, označil ji jako mycelium – podhoubí. Podhoubím rozumíme životadárnou základní bázi růstu, ať už hub jedlých a poživatelných, jedovatých a halucinogenních nebo přeneseně zdroj růstu čehokoli, včetně inspirace umělců. Přívlastek magnificent znamená * nádherný * grandiózní * skvělý * obdivuhodný * majestátný * zaslouží si být obdivován. A Kovaříkův pohyb v sochařském prostoru skutečně obdivuhodný je.

Absolvent Akademie výtvarných umění v Praze Jan Kovařík není figurální sochař. Dělá tvrdé a bytelné plastiky, které vypadají velmi měkce, jako kdyby vyrostly v přírodě. U původce minimalistického sochařského směřování v Čechách, profesora Zeithammla, jsou výsledkem modelování velebné geometrické tvary, u Kováříka sasanky, přísavky, tasemnice a červy, vyvřelé, vybuchlé houbovitě narostlé útvary, zbytnělí parazitní článkovci, pozemské kukly a vetřelčí kokony, voňavé květiny, ohlazené valouny, osahaná mýdla. Z podobné líhně vystavoval v Art Space NOV Štěpán Málek útvary, kterým by se dalo říkat brambory. Kovaříkovy houby jsou přece jen majestátnější a proměnlivější, už proto, že jsou čímsi mezi zvířetem a rostlinou.

Vnímáním tvaru jsme s přístupem Jana Kováříka někde na úplném počátku, u oblázků ohlazených proudem řeky, u žmolků hlíny, které bere do rukou dítě a mačkáním v dlaních z nich dělá šneky, kuličky nebo vrtulky. Sochařské formování je spojeno s člověkem, přestože ani zdánlivě nenapodobuje jeho tělo. Tvary spíše tělu odpovídají: dlaním, zubům, jazyku, rtům a rektu, a také celé figuře v sedu či lehu jako matrace, nebo křesla. Plochému typu rozměrných objektů autor skutečně matrace přezdívá, křeslem nazývají jiné prostorové útvary okouzlení diváci. Nejsme daleko od Matissova vnímání obrazu jako křesla, do něhož může náš zrak pohodlně zabloudit a usednout.

Britský teoretik Herbert Read, který psával o Henry Mooreovi, říkal, že forma – ačkoli může být rozložena do intelektuálních pojmů, jako je míra, rovnováha, rytmus, harmonie, je v podstatě intuitivní, ve skutečné umělcově praxi to není produkt intelektu, je to spíš řízená, vymezená emoce. Intuice funguje jako zkratka skrze dlouhé poznávací a vyhodnocovací procesy. Analytické racium výsledný tvar pouze obhajuje a zdůvodňuje.

Objekty Jana Kováříka jsou v rozporu s klasickou tradicí sochařství barevné. Mohou mít barvu přimísenu v hmotě, anebo autor volí dodatečné pokrytí, jež je dekorativní a zcela přirozené zároveň. Přesně takhle přistupovaly k tvarům staré původní kultury, a tak vnímají sochařství děti. Jako svobodnou cestu hmoty a formy prostorem. V sochách je rovněž obsažen čas, konkrétní okamžik, než tání a gravitace rozdělí tvary a slza lízátkové hmoty ukápne.

Pro barvu je důležitý tvar, ne každý jí vyhovuje. A naopak. V klasickém sochařství je barva irelevantní, podstatná je hmota a objem mramoru, pískovce, bronzu, či dřeva, cokoli navíc je plýtváním. Jan Kovářík ovšem pracuje s moderními materiály, které nevnímá jako náhražku ušlechtilých, ale přijímá je jako hmotu přítomnosti. Cíleně volená barva u sochařských objektů z pryskyřice, laminátu, skleněného vlákna, acrystalu či crystacalu zvyšuje smyslovost, dodává jim cosi pradávného a vitálně aktuálního zároveň.

I díky médii sledované výstavě Statuofilia v Topičově salonu v roce 2014 se Jan Kovařík zařadil mezi umělce etablované. Ale jeho sochám (!) sluší spíše přirozené prostředí, velmi různorodý veřejný prostor, v tradiční bílé působí instalace mnohočetných forem snad až příliš vyumělkovaně a designově. V temném podzemí Art Space NOV se podhoubí může skutečně rozrůst a výtrusnicemi pojednat prostor. Zde mnohem spíš než v galerii typu bílá kostka vyniknou sochařovy barevné řasy, bonbony, polštáře, matrace a bloby. V komplikovaném prostoru lze také zcela jinak vnímat smysl Kováříkovy precizní práce s tvarem.

Jan Kovařík (1980) se narodil v moravském Kyjově nedaleko Hodonína. Vystudoval výtvarné zpracování keramiky na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a po té absolvoval pražskou akademii výtvarných umění v Praze v sochařském ateliéru Jindřicha Zeithammla s ročním intermezzem v intermediální škole Milana Knížáka. V současné době připravuje pěti a půl metru vysokou sochu Marie Terezie z umělého kamene pro Prahu 6. Ve výstavě má svou veřejnou premiéru právě dokončený objekt vytvořený metodou recykl-art z pivních plechovek. Odpad sochař ekologicky přesunul do umění.                                                                                    

Martina Vítková