Jaký byl Jan Zajíc?
Nelíbí se mi, že se z něj – stejně jako z Jana Palacha – často dělá, co nebyl. On to nemá zapotřebí a jeho odkazu to nijak neprospívá. Byl to obyčejný kluk, trochu idealista, ale měl opravdové srdce, nesnášel nespravedlnost, bezpráví a až příliš myslel na všechny kolem sebe. Taky měl rád přírodu, zvlášť hory.

Přesto, jak se projevoval?
Honza se nijak neprojevoval, rozhodně si nemyslím, že by nějak vyčníval nad nás ostatní. Byl kamarádský. Jediné, co opravdu uměl, a my ne, bylo psaní poezie. Básně nám občas přečetl nebo zarecitoval. Ve škole jsme byli dobrá parta a on rozhodně nebyl žádná vůdčí osobnost. Byl zkrátka jedním z nás.

V době vašeho studia na průmyslovce přišlo pražské jaro. Jak vás ovlivnilo?
Atmosféra pražského jara nás hodně poznamenala. Nešlo jen o Honzu, ale snad většinu studentů. Měli jsme i filozofii, přednášel nám pan profesor Šafář, který dlouho nesměl učit a jezdil jako závozník na náklaďáku. Říkal nám o 50. letech, o Miladě Horákové, hodně nás to zasáhlo. Ta doba obrody taky znamenala, že jsme mohli v roce 1967 a 1968 už dělat majáles. Byla euforie, profesoři byli vstřícnější, otevřenější, nebáli se odpovídat ani na hodně všetečné dotazy.

Co vás posilovalo?
Všichni žili nadějí, že socialismus s lidskou tváří bude jiný, lepší. Můj otec mě ale brzdil. Měl totiž s komunisty hodně špatných zkušeností. Pořád to jsou ti stejní lidé, kteří zavírali lidi, a teď dělají obrodu, já jim nevěřím, říkal.

A pak přišel 21. srpen 1968...
My Šumperáci jsme to vnímali hodně špatně, když k nám vtrhli Rusové. Honza Zajíc s dalšími studenty z větších vzdáleností přijeli na internát až před začátkem školního roku. Průmyslovka stála vedle kasáren a my, čerství čtvrťáci, jsme měli třídy nahoře a viděli přímo do kasáren, co se tam děje. Přibývalo incidentů s ruskými vojáky. Oni třeba vnikli do internátu, sebrali klukům peníze, Honzovi i svetr. Vím, že si stěžovali na vedení školy, ale nic se nestalo, nikdo to neřešil, každý měl strach. Všichni se báli něco udělat. My studenti jsme ale při každé příležitosti dávali najevo, že tady Rusy nechceme.

Bylo něco, co se Zajícovi nelíbilo víc než vám ostatním?
Ta velká nespravedlnost. A když viděl, jak byl po 21. srpnu celý národ proti okupaci, ale postupně začali lidé přivykat – a dokonce kolaborovat, tak ho to zasáhlo. Byl hodně rozčarovaný, když viděl tu narůstající apatii a kolaboraci, když lidé s ruskými vojáky kšeftovali a kupovali od nich třeba naftu a benzin.

Když se 16. ledna zapálil Jan Palach, změnilo se nějak Zajícovo chování?
Ani jsme nejdřív nevěděli, že jel do Prahy a tam s dalšími studenty držel od smrti Jana Palacha 19. ledna hladovku. Když byl nedávno dokument o Palachovi, tak jsme s manželem Honzu Zajíce na obrazovce mezi hladovkáři viděli. Říkali tam, že si někteří trochu pomohli, třeba tabulkou čokolády. On prý byl jedním z mála, kteří drželi tvrdou hladovku. To mě vůbec nepřekvapilo, byl velmi zásadový.

Pohřeb Jana Palacha byl celonárodní manifestací. Probírali jste to ve škole?
Učitelé o tom vůbec nemluvili, ve třídě se o tom taky nemluvilo. Vím, že to víc probírali spolužáci na internátě. Honza Zajíc tam nalezl pár spřízněných duší se stejnými názory. A řekl jim, že vzhledem k tomu, co se v republice děje, ze sebe udělá pochodeň číslo dvě. Oni tomu nevěřili, nebo spíš nechtěli věřit. A taky o tom před námi ostatními hned nemluvili. Asi to považovali za něco, co mělo zůstat mezi nimi.

25. únor 1969 měl být mimo 20. výročí vítězství komunistů a měsíce od pohřbu Jana Palacha běžný školní den…
Byl, ale výuka začala už bez Honzy. Později jsme se od jeho kamarádů z internátu dozvěděli, že se s nimi v noci přišel rozloučit. 25. února to bylo měsíc po pohřbu Jana Palacha a zároveň den vítězství komunistů. Honza přišel ve dvě hodiny po půlnoci do pokoje za spolužáky, se všemi se rozloučil a řekl, že musí jít, a poprosil, aby nic neříkali. O půl sedmé ráno pak jel ze Zábřehu rychlíkem do Prahy.

Jak tehdy začala první hodina?
Ráno 25. února přiběhl do třídy třídní profesor Kočí a křičel na nás, jestli něco víme o Honzovi Zajícovi. Věděli to jenom někteří spolužáci z internátu. Jak se profesoři dozvěděli, že jede do Prahy, tak se ho snažili zachránit. Bohužel to už nestihli.

Kdy jste se dozvěděla, že je Jan Zajíc po smrti?
Večer 25. února jsme se dozvěděli, že Honza Zajíc zemřel, hlásila to i Svobodná Evropa. Další den ve škole jsme byli všichni jakoby v šoku, hrozně smutní. Uspořádali jsme pietní místo u vchodu do průmyslovky a stáli jsme tam čestnou stráž. Ředitel nás tehdy všechny zavolal a mluvil o tom, že průmyslovka bude školou Jana Zajíce, že na něj nikdy nesmíme zapomenout.

Jan Zajíc, po Janu Palachovi druhá lidská pochodeň roku 1969, je pochovaný v rodném Vítkově. Na snímku ze 2. března 1969 je zachycený smuteční průvod obcí během pohřbu.

Přál si být pohřben v Praze jako Jan Palach, ale to komunisté v obavách, že přijede spousta lidí, zakázali. Jaký byl 2. března 1969 Zajícův pohřeb v jeho rodném Vítkově?
Z průmyslovky tam jelo několik autobusů. Rakev byla zabalená ve státní vlajce, spolužáci ji nesli celým Vítkovem. Bylo to hodně smutné, ale zároveň emotivní. Já jsem si pořád myslela, že to byla marná oběť, že to ničemu nepomůže. Zároveň jsem si říkala, co musel prožívat, když byl ochoten položit svůj život.

Byli jste v maturitním ročníku, přidala se tehdy k obligátním řečem o tom, že maturita je předěl v životě atd., taky vzpomínka na něj?
Učitelé nás povzbuzovali, že všechno bude jinak. O Honzovi se ale nemluvilo, všichni jenom o maturitě. Najednou byla maturita a odmaturovali jsme a pak už jsme školu opustili. Vím, že tam potom proběhly čistky a řada kantorů musela pryč.

Když teď máte srazy se třídou, vzpomenete na spolužáka Jana Zajíce?
Jsou to normální srazy, kde se probírají věci, jak je na srazech obvyklé. Jinak si na Honzu vzpomenu často. A vždycky si říkám, že mohl hodně dosáhnout.