Podle ověřených informací MF DNES při požáru roubenky na Janových boudách zemřel ve věku 82 let patriot a významný jelenář Josef Tylš.
Na hory přišel v roce 1957 a zanechal za sebou výraznou stopu. Jeho jméno je také spojené s významným dřevařským rodem, byl zetěm Friedricha Kneifela.
Hajný Tylš patřil mezi poslední horaly, kteří na historických saních sváželi nejen vytěžené dřevo. Před lety dokonce obnovil tradici sjezdů na rohačkách z Malé Úpy do polských Kowar. Nultý ročník se startem u bývalé celnice se pod jeho vedením konal v roce 1999. Na to později navázaly retro závody přímo v Malé Úpě.
„Josef Tylš tradici rohaček oživil, do té doby to bylo mrtvé téma. Lidé sice saně znali z dobových fotografií, ale nikdo nevěděl, jaké to je se na rohačkách svézt,“ upozorňuje krajinný ekolog a znalec historie východních Krkonoš Pavel Klimeš z Horního Maršova, jenž se s Tylšem znal od roku 1975.
Při pátečním požáru chalupy v nadmořské výšce zhruba 900 metrů však sbírka rohaček shořela. Zachránit se povedlo pouze jedny saně, které byly opřené venku.
Boudař a Tylšův soused z Velké Úpy Petr Pašek si dodnes vybavuje, jak hajného na rohačkách jako dítě pozoroval.
„Josef Tylš byl místní ikonou a znalcem krkonošských poměrů. Všechno si zaznamenával. Takových starousedlíků jako on tady mnoho nežilo. Pamatuji si, jak ještě na rohačkách vozil mléko dolů do Velké Úpy,“ vypráví majitel Boudy Jana, jehož rodina na enklávu Janovy boudy přišla v polovině 80. let.
Kneifelova chalupa se nacházela hned vedle. Petr Pašek se s Josefem Tylšem znal třicet let. „Po revírech jezdil na motorce. Vybavuju si, že vždycky měl problém ji nastartovat. Zásadně motorku roztlačoval a pouštěl ji z kopce,“ dodává boudař, ke kterému hajný chodil na pivo a také na oblíbenou borůvkovou zmrzlinu.
Podle Klimeše byl Josef Tylš nejvýznamnějším jelenářem v Krkonoších. Měl jako první ve východní části hor přezimovací oboru.
„Od svého příchodu do Krkonoš v roce 1957 krmil jelení zvěř takovým způsobem, že je měl naučené. Přesně věděl, kdy jeleni shodí paroží. Navíc to byl velmi poctivý hajný, od každého vyžadoval stoprocentní nasazení. K lesu se choval, jako by to byla jeho domácnost. Celý život v lese pracoval s neuvěřitelným nasazením. Neznal soboty neděle, v létě nejezdil na dovolenou jen proto, aby mohl usušit seno pro jeleny,“ vysvětluje Pavel Klimeš.
Josef Tylš se o jeleny staral rovných šedesát let, až do roku 2017. I v penzi pomáhal hajnému s pracemi v přezimovací oboře na Pěnkavčím vrchu.
Panák vaječňáku pro Klause
Poznávacím znamením Josefa Tylše byl zelený hubertus, oblečení hajného nosil i po odchodu do penze. Lidé ho v zelené „uniformě“ mohli potkávat na srpnové Svatovavřinecké pouti na Sněžku. V brašně s sebou vždy nesl lahev vaječného likéru a na vrcholu přátelům a známým rozléval panáky. Několikrát si přiťukl také s prezidentem Václavem Klausem.
Jeho přítomnost na pouti, kde se potkávají Češi s Poláky, nebyla vůbec náhodná. Mezi Poláky měl totiž Josef Tylš spoustu přátel a byl velkým znalcem polské části Krkonoš. Začal ji pro sebe objevovat hned po sametové revoluci, jakmile se otevřely hranice.
„V tomto směru patřil mezi průkopníky. Byl jedním z prvních, kdo Poláky seznámil s českou stranou Krkonoš,“ poznamenává Pavel Klimeš.
Úmrtí známé krkonošské osobnosti rezonuje také v diskuzích na sociálních sítích. „To místo i lidé z hospodářství mě provází životem už od dětství. Tak moc mě to bolí,“ uvedla Michaela Měřínská.
Jedním ze symbolů historie východních Krkonoš byla i samotná Kneifelova chalupa, kde Josef Tylš posledních zhruba dvacet let bydlel. Dům s číslem popisným 30 nesl jméno známého dřevařského rodu, který na hory přišel už v 16. století.
Pod Pěnkavčím vrchem postavil Ignaz Kneifel v roce 1820 velkou chalupu s chlévy pro dobytek. Později sice vyhořela, ale Franz Kneifel, který jako jediný ze třech sourozenců požár přežil, v roce 1895 postavil na okraji louky novou. V ní žil také jeho syn Friedrich, jenž bojoval u Stalingradu a díky dřevařině mohl zůstat v Krkonoších i po roce 1945.
Josef Tylš od svého příchodu do Krkonoš žil v hájovně na Braunových loukách. Do Kneifelovy chalupy se s manželkou, dcerou Friedricha Kneifela, nastěhoval na přelomu tisíciletí.
Cestu pokryl led, na záchranu stavení bylo příliš pozdě
Když hasiči v pátek navečer na Janovy boudy dorazili, chalupa známá z dokumentu Pavla Štingla Jakou řečí mluví Pánbůh…?, už byla téměř celá v plamenech. Těžká technika se po zledovatělé cestě nemohla k hořící budově dostat.
Hasiči proto natáhli vedení z okolních bud, k likvidaci ohně využili také přírodní sníh. Bylo však už příliš pozdě a chalupu proto nechali kontrolovaně dohořet.
O tom, že se uvnitř může nacházet člověk, hasiči věděli od začátku. „Při počátečním průzkumu nezasažené části chaty jednotky nikoho neobjevily, průzkum celého objektu však nebyl kvůli ztíženým podmínkám možný. Informace se bohužel následně potvrdila,“ uvedla mluvčí krajských hasičů Martina Götzová.
Pro ČTK řekla, že se jednalo o největší požár od listopadového shoření louky u Labské boudy na krkonošských hřebenech. Experti hasičů už příčiny vyšetřují. „Zatím pracujeme se všemi verzemi vzniku požáru,“ řekla Götzová.
Jelikož příčina požáru zatím není známa, od soboty se jím zabývají také trutnovští kriminalisté. Totožnost zemřelého chtějí ověřit pomocí genetické expertizy do několika týdnů.
Hasiči zasypávali hořící budovu sněhem:
